Po maďarském Fideszu se do problémů dostala další strana, která byla po dvě dekády hegemonem na středoevropské pravici – polská Právo a spravedlnost (PiS). Fidesz drtí dozvuky oligarchických praktik a absolutní moci, které byly spojovány s jeho vládnutím, čehož nový premiér Peter Magyar nekompromisně využívá. Naopak PiS podobnému pronásledování v duchu „militantní demokracie“ („není svobody pro nepřátele svobody!“) i po volební „nevýhře“ v roce 2023 dlouho odolávala a dokázala se dokonce vrátit do hry vítězstvím svého prezidentského kandidáta Karola Nawrockého. Za aktuální rozpad strany spíš než vnější tlak mohou dlouhodobé vnitřní rozbroje.

Bývalý premiér Mateusz Morawiecki se skupinou asi čtyřiceti poslanců (necelá čtvrtina dosavadního poslaneckého klubu PiS) zakládá nové hnutí s názvem Rozvoj Plus. Média plní rozbory toho, kdo rozkol způsobil, zda se Morawiecki odhodlal politicky emancipovat a odchází sám, nebo se lídr strany Jarosław Kaczyński po letech vyvažování konfliktu jednotlivých frakcí rozhodl pro radikální řez. Neshodují se na tom ani sami aktéři, kteří odpovědnost za krizi házejí jeden na druhého. Z českého pohledu se tedy spokojme s konstatováním, že jde zkrátka o vnitřní konflikt, který bobtnal už dlouho, ovlivňoval i vládnutí PiS před rokem 2023 a nyní po odchodu strany do opozice eskaloval.

Před Morawieckým je nyní nelehký úkol. Polský stranický systém byl v posledních dvou dekádách díky robustnímu systému státního financování a společenské polarizaci velmi stabilní. Pokusů vybudovat novou sílu byla už řada, ale ať už zpočátku působily sebenadějněji, volby téměř vždy dopadly utvrzením starého duopolu národních konzervativců a Tuskových liberálů. I pokusů o „PiS light“, méně lidovou a přijatelnější pro velkoměstské voliče, už bylo několik. Nadějí pro Morawieckého ale nyní může být, že doba už je jiná: jak PiS, tak Tuskova Občanská koalice jsou dnes „stranami důchodců“, zatímco v mladších voličích sílí touha po změně.

Donedávna se tento trend projevoval spíš na levé straně spektra – Tusk by nemohl vládnout bez raketového vzestupu menšího středového hnutí Třetí cesta krátce před volbami v roce 2023. Zatímco však politický predátor Tusk dokázal své koaliční partnery úspěšně kanibalizovat a drží si jednoznačnou hegemonii ve „své“ polovině společnosti, na pravici se spustily rozkladné procesy. Posiluje národně-libertariánská koalice Konfederace, ale i extremistická Konfederace polské koruny, jejichž podpora se v průzkumech pohybuje kolem 10 až 15 procent. PiS – ať už s Morawieckým, nebo bez něho – už jen stěží může doufat v návrat k samostatnému vládnutí.

Symptomem této proměny bylo paradoxně i vítězství Karola Nawrockého v prezidentských volbách: sice jako kandidáta nominovaného PiS, ale spojujícího různé proudy současné pravice. Právě i Nawrocki je nyní zřejmě poslední nadějí pravice na úspěch v dalších parlamentních volbách na podzim příštího roku. Dokáže svou autoritou nejpopulárnějšího politika v zemi spojit pravicové stranické hemžení do nějakého smysluplného celku, který by zúročil nepopularitu kabinetu Donalda Tuska (v posledním průzkumu se proti němu vymezilo už 58 procent voličů)? Nebo roztříštění pravice pomůže lídrovi liberálů doklopýtat navzdory všemu k dalšímu úspěchu?

Věštění rok a čtvrt před volbami nemá smysl. Ovšem když odhlédneme od pěny dní, můžeme na současné krizi v PiS demonstrovat hlubší proměny nejen polské, ale i středoevropské a západní politiky.

Oběť vlastního úspěchu

Vedle Fideszu byla PiS první stranou, která úspěšně zachytila vlnu „protiliberální revoluce“ napříč západními společnostmi a dokázala ji přetavit na volební úspěch. V roce 2015 zvítězila díky kombinaci faktorů, v nichž hrál klíčovou roli konflikt „elity versus lid“, „ti dole versus ti nahoře“. Levicový sociolog Jakub Dymek nazývá tuto proměnu „polskou revolucí důstojnosti“. PiS slíbila napravit křivdy transformace: pozvednout nižší sociální vrstvy, které za přechod k tržní ekonomice zaplatily nejvyšší cenu, posílit periferní regiony a venkov, které se cítily přehlíženy, ba diskriminovány velkoměstskými „vítězi nové doby“, a konečně dát hlas i příznivcům tradičnějšího pohledu na člověka, společnost a stát, kteří cítili, že jejich hodnoty byly převálcovány liberálním ideologickým monopolem a nezávislé Polsko, za něž mnoho z nich bojovalo v dobách Solidarity, se rozpouští v globalizovaném světě a vlastní identitu vyměňuje za otrocké kopírování západních vzorů.

V tomto smyslu se PiS stala obětí vlastního úspěchu. Nejvíc se jí totiž dařilo v realizaci svého ekonomického a sociálního programu, jehož tváří se stal právě ekonom Morawiecki. Mimořádný vzestup polské ekonomiky tentokrát poprvé doprovázel i nebývalý vzestup slabších společenských vrstev a regionů. Polsko bylo také regionálním lídrem velkých infrastrukturních projektů a modernizace státu, například v podobě digitalizace státních služeb. Ostatně zde pramení zdroje českého úžasu nad polskou proměnou poslední dekády.

Jak ale ukazuje sociolog Jacek Sokołowski, právě toto materiální pozvednutí vlastního voličstva poháněné dynamickým ekonomickým růstem a zároveň posílení sebevědomí společnosti jako celku nakonec významnou část dosavadních podporovatelů od PiS odcizily. Ti už totiž najednou nežádali permanentní revoluci, naopak chtěli pokračující rozvoj, zatímco velká část politické reprezentace konzervativců zakrněla v rétorice boje proti prohnilým elitám a ve voličích dál pěstovala pocity ukřivděnosti. Když k tomu navíc připočteme typické příznaky příliš dlouhého období u moci, jako je bující klientelismus či stále silnější přesvědčení o vlastní neporazitelnosti, sotva to mohlo dopadnout jinak.

Make Polsko Great Again

Zmíněný Jakub Dymek svoji knihu o proměnách Polska poslední dekády nazval Revoluce ambicí. Ukazuje v ní, že vzestup Polska vygeneroval poptávku po politice, jež dokáže obsluhovat tyto rostoucí aspirace společnosti: „Chceme velké projekty, chceme veřejné investice, chceme dynamický růst.“ A – jak dodává publicista Igor Janke – „chceme politiku PiS, ale bez značky PiS“. „Make Polsko Great“ se stalo nevyřčeným mottem napříč politickým spektrem.

I v tomto ohledu je vývoj v zemi v něčem přelomový. Stačí se podívat na současnou rétoriku Donalda Tuska, v níž bychom už jen stěží rozpoznali miláčka Angely Merkelové a liberálních elit z desátých let. V analýzách polské politiky se opakovaně vrací motiv, kdy nová vláda liberálů převezme většinu prvků politiky svých konzervativních předchůdců, na nichž předtím nenechávali nit suchou. Tusk se rétoricky vymezuje vůči migračnímu paktu, posiluje obranu hranic před ilegální migrací, okázale demonstruje asertivitu vůči Bruselu a Berlínu, hovoří o „repolonizaci průmyslu“ a nutnosti aktivní role státu v ekonomice, mluví o „konci naivní globalizace“ a potřebě země budovat vlastní nezávislé kapacity. Symbolem může být v tomto případě projekt CPK (Centrální komunikační přístav), obřího leteckého dopravního hubu u Varšavy, s nímž přišla vláda Morawieckého a který liberálové kritizovali jako zbytečně megalomanský. Když se ovšem ukázalo, že projekt má obrovskou společenskou podporu, nakonec se rozhodli v něm pokračovat.

Tento Morawieckého „pomník“ a jeho odchod z PiS jsou v tomto ohledu pokračováním trendu, v němž se podle Dymka „jazyk ambicí stal novým univerzálním jazykem polské politiky“. Nová Morawieckého strana chce být „stranou CPK“, jež cílí na voliče, kteří na první místo kladou další pokračování rychlého rozvoje země. Cítí v tomto „přeformátování“ společnosti šanci i na proměnu politického spektra, která otřese tradičním štěpením. A minimálně v mladší části elektorátu se to podařit může, tam starý příkop dělící konzervativce a liberály už opravdu nefunguje. Nicméně, jak bylo řečeno výše, o ambicích hovoří nyní – více nebo méně přesvědčivě – v Polsku téměř všichni politici.

PiS – poslední stará pravice?

Strana Jarosława Kaczyńského – navzdory výše zmíněné revolučnosti – byla zároveň velmi tradiční v zahraniční politice. Navazovala na dogmata, která polská pravice kontinuálně pěstovala po roce 1989. Spojené státy jsou nejdůležitějším partnerem Polska, Evropská unie je geopolitickou a ekonomickou nutností, ale ke snahám o její prohlubování je třeba přistupovat s ostražitostí, a konečně – Rusko je největší hrozbou a pro její neutralizaci je nezbytná také podpora nezávislých států u polských východních hranic. V tom se tak vždy výrazně odlišovala od nové vlny evropské „alternativní pravice“ – a také od svých nových polských vyzývatelů z řad obou Konfederací.

Podle mnohých komentátorů se tento zahraničněpolitický konsenzus začal v PiS drolit. Rozbuškou bylo hodnocení evropské politiky za vlády Morawieckého. Ve zkratce: premiér se tehdy snažil o kompromis s Bruselem v otázkách, jako byly kritizovaná justiční reforma nebo klimatická politika, aby zemi odblokoval zmražené unijní fondy. Nicméně nakonec jeho snahy byly neúspěšné, evropské instituce otevřeně stranily liberálům Donalda Tuska a pomohly mu konzervativce od moci odstavit.

Zároveň se začala proměňovat i polská veřejná debata. Zmíněná „revoluce ambicí“ nemá hodnotové znaménko. Jedním z jejích elementů je i nárůst nacionalistických tendencí u části společnosti a všeobecný příklon k větší asertivitě v zahraniční politice. Tyto trendy vedly postupně PiS stále blíž k pozicím národoveckých soupeřů z Konfederace – ať už v suverenistické kritice Bruselu, nebo ve vyostřování kritiky příliš submisivní politiky vůči Ukrajině (kterou sama PiS původně razila).

Zatímco nová většina v rámci PiS věří, že svět nevyhnutelně směřuje k dominanci alternativní pravice, Morawiecki se drží původní linie a snaží se ji přizpůsobit radikálně se měnícímu mezinárodnímu prostředí. Stejně jako celá polská politika tedy bude ventilovat zklamání z vývoje ukrajinského postoje k Polsku, nicméně zároveň hájí nutnost podpory Ukrajiny ve válce proti Rusku. Transatlantickou roztržku chce řešit pomocí „ekonomického NATO“, tedy posílením hospodářské spolupráce Evropy a USA tváří v tvář sílící Číně spíš než následováním vize „multipolárního světa“, kterou prosazuje velká část alt-right scény. Kritizuje EU, ale zevnitř, nikoli z pozic „mentálního POL-exitu“. Zkrátka se pokouší o jakousi polskou variaci zahraniční politiky italské premiérky Giorgie Meloniové, tedy ideově jednoznačně konzervativní a kritickou vůči tomu, kam Evropu zavedl liberální monopol, protransatlantickou a protiruskou, ale zároveň usilující o přizpůsobení rychle se měnícímu světu.