Zkraje osmdesátých let si novozélandský filozof James Flynn všiml podivuhodné skutečnosti: vydavatelé inteligenčních testů museli vždy po několika letech přenormovat výsledky a upravovat skladbu otázek, protože respondenti byli postupem času v jejich řešení čím dál lepší. Zdálo se, že s každou novou generací roste i inteligence – nebo přinejmenším ty schopnosti, které inteligenční testy zachycují. Filozof tento posun systematicky popsal nejprve ve Spojených státech a následně i v několika dalších západních zemích. Posléze byl obdobný vývoj vypozorován také u jiných států, včetně Číny a Indie, a najdeme jej rovněž v datech z České republiky. Do dějin psychologie jev vešel pod názvem Flynnův efekt.

Objev vyvolal značný rozruch ve výzkumu inteligence, neboť individuální rozdíly v kognitivních schopnostech byly dlouho považovány za poměrně stabilní a do značné míry vrozené – populační průměr se přesto během několika desetiletí výrazně měnil. Zároveň šlo o přesvědčivý důvod k optimismu: nález naznačoval nejen to, že se lidstvo může stát chytřejším, ale podle výsledků testů se tak skutečně dělo. Nicméně všeho do času. V posledních desetiletích se totiž trend v řadě vyspělých zemí změnil. Zprvu se hovořilo pouze o jeho zpomalování a stagnaci, což by se ještě dalo vysvětlit nárazem na strop lidských možností. V novějších studiích se však stále častěji ukazuje, že nejde jen o ustrnutí, nýbrž o opravdový obrat: IQ začalo klesat.

Abychom pochopili, co se vlastně děje, je třeba připomenout, že inteligenční kvocient je standardizovaná metrika. Testy jsou nastaveny tak, aby průměr populace vždy odpovídal hodnotě 100 a rozložení výsledků mělo symetrický tvar Gaussova zvonu, v němž se přibližně dvě třetiny lidí vyskytují mezi 85 a 115 body. Flynnův efekt tedy nebyl patrný přímo v nově přepočítaných skóre, nýbrž při porovnání různých generací podle stejných, starších norem. Kdyby se způsob vyhodnocování neměnil, průměrné IQ by během 20. století rostlo přibližně o tři body za desetiletí.

Pro názornost si představme člověka žijícího po roce 2000, který by byl ve své době zcela průměrný a v testech by mu naměřili IQ 100. Podle norem z padesátých let by ale získal okolo 115 bodů a podle norem z počátku století dokonce kolem 130. To by jej dostalo na úroveň 98. percentilu tehdejší populace, tedy do pásma mimořádného nadání, vysoko nad naprostou většinu tehdejších lidí. Naopak intelektově průměrný člověk žijící před první světovou válkou by podle současných testů byl zařazen do kategorie pro lehkou mentální retardaci. To samo o sobě by mělo vybízet k jisté obezřetnosti při výkladu toho, co IQ vlastně znamená. Sotva bychom totiž došli k závěru, že naši prapředci byli kolektivně postižení.

Abstrakce a olovo

Flynnův efekt nelze ovšem jednoduše odbýt tím, že lidé se naučili testy lépe vyplňovat. U inteligence se totiž tradičně rozlišují dvě složky. První je takzvaná fluidní inteligence: schopnost abstraktně myslet, rychle uvažovat a řešit nové problémy, aniž bychom se mohli opřít o předchozí zkušenost. Ta bývá považována za obtížně ovlivnitelnou a s věkem zpravidla slábne. Druhou je inteligence krystalická, která zahrnuje osvojené vědomosti, dovednosti a zkušenosti a kterou lze v průběhu života rozvíjet učením – představíme si například slovní zásobu, aritmetiku či odborné znalosti. Jednotlivé inteligenční testy kladou na obě složky různý důraz, a dají se proto odlišit. Kdyby nárůst spočíval pouze v lepším vzdělání, obeznámenosti s testy nebo nahromadění vědomostí, očekávali bychom nejsilnější posílení právě u krystalické inteligence. To ale neplatí. Významná část nárůstu IQ se totiž projevuje u fluidní části, a právě proto jej nelze redukovat na pouhý důsledek učení.

Ve snaze Flynnův efekt vysvětlit vědci poukazovali na souběh řady změn, jimiž společnosti ve 20. století prošly: na lepší výživu a zdravotní péči, ústup infekčních nemocí, ale také třeba na omezení výskytu olova nátěrech, palivech či potrubí. Olovo se může zdát na první pohled jako marginálie, ale ve skutečnosti jde o silný neurotoxin, který poškozuje vývoj mozku, přičemž škodlivý je i kontakt s relativně malým množstvím. Stojí za zmínku, že tento problém trvá do současnosti v chudých zemích, kde se olověné sloučeniny používají i v potravinářských barvivech – jedním z nejhorších příkladů je chroman olovnatý, sytě žlutý a vysoce toxický pigment, který se v Bangladéši nelegálně přidává do kurkumy a dalšího koření, aby získaly výraznější barvu. Podle UNICEF má globálně třetina dětí v krvi nebezpečně zvýšené množství olova, což ovlivňuje zrání nervové soustavy. Odhaduje se, že vliv jedovatého kovu má dnes na svědomí pokles globálního IQ až o šest bodů.

Flynn sám ale dával přednost vysvětlení založenému na širší kulturní proměně. Podle něho souvisel nárůst IQ s postupným pronikáním vědeckého způsobu vnímání světa do každodenního života. Moderní společnost člověka stále častěji nutila třídit skutečnost do obecných kategorií, identifikovat abstraktní vzorce, přijímat hypotetické předpoklady a sledovat jejich logické důsledky bez ohledu na bezprostřední zkušenost a praktickou užitečnost – tedy dělat přesně to, na co se zaměřují inteligenční testy. Zeptáte-li se například současníka, co mají společného pes a zajíc, častou odpovědí bude, že obě zvířata patří mezi savce. Po většinu dějin by však lidem připadala vědecká taxonomie živočichů jako zcela irelevantní hledisko, podle něhož nemá smysl skutečnost posuzovat. Zásadní bylo, jak se jednotlivosti k sobě navzájem vztahovaly a prakticky promítaly do života – například že při lovu pes pronásleduje zajíce. „Koho zajímá, že jsou oba savci?“ píše Flynn a představuje si, co by řekl obyčejný respondent v roce 1900: „Důležité je, jak jsou věci uspořádány v prostoru a čase, k čemu jsou užitečné a co z toho může člověk ovládat.“

Jak výrazně se tento způsob uvažování liší od praktického myšlení tradičních společností, ukázal už ve třicátých letech ruský psycholog Alexandr Lurija při rozhovorech s rolníky v odlehlých oblastech Střední Asie. Jednomu z nich položil jednoduchou otázku testující abstraktní úsudek: „V krajinách, kde stále leží sníh, jsou všichni medvědi bílí. Na Nové zemi stále leží sníh. Jakou barvu tam mají medvědi?“ Muž však odmítl z uvedených vět cokoli vyvozovat a otázka mu přišla dočista nesmyslná: „Viděl jsem jen černé medvědy a nemluvím o tom, co jsem neviděl.“ Rolník vysvětloval Lurijovi, že pokud tam nebyl, nemůže nic tvrdit pouze na základě planých slov. Stojí za povšimnutí, že ačkoli je to otázka triviální, rolník zde není úplně mimo mísu: výroková logika nám skutečně říká pramálo o pravdivosti předpokladů a uplatňovat ji samu pro sebe může působit absurdně, pokud na to nejsme odmalička zvyklí.

Hloupější, ale autentičtější

Tím se dostáváme k obrácenému Flynnovu efektu: proč začaly výsledky IQ testů v řadě vyspělých zemí klesat? Většinu kandidátů na vysvětlení původního vzestupu nelze jednoduše obrátit. Přinejmenším ve Skandinávii se zjevně výživa ani zdravotní péče dramaticky nezhoršily a expozice olovu se nevrátila na někdejší úroveň. Pozornost se proto obrátila mimo jiné ke změnám ve složení populace. Podle jedné hypotézy snižuje průměr migrace, kde nově příchozí zkrátka nejsou tak chytří jako domácí; podle druhé jde o důsledek tzv. dysgenické plodnosti: inteligentnější lidé mívají méně dětí, a v dalších generacích proto ubývá vloh spojených s vyšším IQ (pro fiktivní zpracování této eventuality lze poukázat na film Idiokracie z roku 2006, který zobrazuje situaci, kde na Zemi zbudou už jenom samí idioti). Asi nepřekvapí, že obě vysvětlení jsou na soudobé akademické půdě mimořádně kontroverzní, ovšem určitý dílčí vliv nelze předem vyloučit – jako hlavní příčina obratu však neobstojí.

To zcela jasně ukazuje čerstvá studie z Norska. Výzkumníci v čele s ekonomem Berntem Bratsbergem analyzovali údaje o téměř 580 tisících mužích narozených v letech 1967 až 1991, kteří po dosažení dospělosti absolvovali inteligenční test při nástupu do povinné vojenské služby. Bratsberg už v dřívější práci ukázal, že pokles naměřeného IQ probíhá uvnitř rodin: mladší bratři dosahovali v průměru horších výsledků než starší, a to i po zohlednění pořadí narození a dalších okolností. Obrat tedy nelze vysvětlit jen příchodem migrantů nebo tím, že méně inteligentní lidé mají víc dětí, protože rodiče, genetické předpoklady i rodinné zázemí porovnávaných sourozenců zůstávaly velmi podobné. Měnit se naopak mohlo širší kulturní a společenské prostředí, v němž jednotlivé ročníky vyrůstaly.

V nové studii Bratsberg s kolegy navíc ukazuje, že pokles začal mnohem dřív, než se dosud předpokládalo. U nejbohatší socioekonomické skupiny dosahovali nejlepších výsledků branci narození už na konci šedesátých let; u dalších ročníků šla skóre postupně dolů. V chudších vrstvách se obrat projevil později, protože jej nějaký čas překrývalo rozšiřování středoškolského vzdělání, které výsledky zvedalo. Jakmile však vzdělávací expanze narazila na svůj limit, začalo IQ klesat ve všech skupinách. To nabourává další oblíbenou hypotézu, podle níž za obratem stojí nástup chytrých telefonů. Ty mohly trend později urychlit, jeho počátek však vysvětlit nemohou.

Lze očekávat, že vědci budou ještě dlouho diskutovat o tom, co za poklesem skutečně vězí. Mezitím se však můžeme vrátit k Flynnovu oblíbenému vysvětlení, které – na rozdíl od výživy či olova – obrátit lze a nejeví se jako úplně za vlasy přitažené. Jestliže růst IQ podporovalo v minulosti pronikání vědeckého pohledu do běžného života, pokles může souviset s oslabováním stejných návyků, které tento způsob myšlení vyžadoval: soustředění se na odosobněný princip, odstup od vlastní zkušenosti a ochota podřídit se abstraktním pravidlům. Západní kultura od šedesátých let ostatně klade stále větší důraz na osobní perspektivu, autenticitu a žitou zkušenost – tedy právě na to, čeho se nechtěl vzdát Lurijův rolník. Tak či onak, jedno se zdá být nabíledni: inteligentnější jsme už byli.