Od 1. září zavedlo v Česku ministerstvo práce a sociálních věcí nový instrument rodinné politiky – tzv. hlídačkovné. Mladí rodiče, kteří se dočkali potomka během vysokoškolského studia, budou moci žádat o podporu ve výši jedné třetiny minimální mzdy (kolem 7500 korun), která by jim měla pomoct skloubit studium a rodičovství.

Na první pohled spíše drobná zpráva, hlavně s ohledem na přetlak „velkých událostí“, které dnešní dynamická doba přináší. Autor tohoto komentáře má k ní možná příliš osobní vztah, protože sám má ve starém zdravotním průkazu jako první místo bydliště po narození uvedenou vysokoškolskou kolej. Když ale nechám osobní rovinu stranou, stejně si dovolím tvrdit, že jde o „malý krok pro člověka, ale velký pro společnost“ – lze ji totiž zařadit do skupiny zpráv, které signalizují rostoucí uvědomění, že bez zásadní změny společensko-ekonomického paradigmatu budeme mít brzy velký problém.

„Vstupujeme do demografické terra incognita. Nikdy jsme ještě neviděli tak nízké hodnoty úhrnné plodnosti jako nyní,“ píšou v nedávno vydané studií Ekonomika scvrkávajícího se světa (Economics of the Shrinking World) američtí autoři Jesús Fernadéz Villaverde a Patrick Norrick. Ukazují, že současný vývoj v globálním měřítku se vymyká dosavadním demografickým poučkám, a to nejen z hlediska toho, jak nízko klesá úhrnná plodnost v některých rozvinutých zemích (vedou zde Japonsko nebo Jižní Korea), ale také jak rychle dohání tento trend i celý „rozvíjející se svět“, například Jižní Amerika.

Autoři studie tvrdí, že dramatický pokles lze samozřejmě přičítat, jako tomu bylo doposud, jednotlivým konkrétním faktorům, od změn sociálních a genderových rolí přes dostupnost bydlení až k chytrým telefonům a sociálním sítím. Nicméně globální srovnání ukazuje, že jde o problém, který kombinuje mnoho faktorů a který by se dal shrnout prostě do pojmu „modernita“ – nástup společensko-ekonomického modelu, v němž je „příliš drahé mít třetí dítě a velmi levné nemít dítě žádné“.

Tento model není nutně vázaný na nějakou konkrétní úroveň HDP na hlavu, jinak by nevysvětloval například dramatický propad zemí jako Guatemala (během pouhých 20 let z 3,8 % na 1,9 %). Není to ani pouze otázka ideologie – jak komunistická Čína se svou dřívější totalitní politikou jednoho dítěte, tak kapitalistický Tchaj-wan nakonec dospěly k podobně špatným číslům. Kdekoliv se společnost ocitne v podmínkách, které netrestají, ale naopak prémiují bezdětnost, výsledky jsou podobné.

Je čas začít věnovat této skutečnosti podstatně více pozornosti, říkají američtí demografové a předestírají vizi ekonomiky, která se bude v lepším případě postupně propadat do stagnace – jak dokládá bohaté, stabilní a homogenní Japonsko. Upozorňují ovšem, že dosavadní „japonské zpomalování“ také dosáhne určité meze, za níž udržení sociální celistvosti může být obtížné. Což teprve situace v zemích už nyní vnitřně rozdělených, se slabými institucemi. Mezinárodně politický kontext, v němž se demografická změna (a její různé tempo v různých často znepřátelených zemích, jako jsou Severní a Jižní Korea) může stát důležitým bezpečnostním faktorem, raději vynechávají úplně.

Poslední dekádu charakterizuje gigantické úsilí nejen evropských států, které je vyvíjeno ve jménu „zastavení“ anebo alespoň „přizpůsobení se“ klimatickým změnám. Oproti tomu změna modelu, která by reagovala na překotný demografický vývoj, získává nesrovnatelně menší pozornost. Samozřejmě lze argumentovat, že velké programy podpory rodin s dětmi, jakým je třeba polské „500+“ (nyní už 800+, tedy přibližně 4500 Kč na každé dítě měsíčně), nevedou k návratu ke stavu prosté reprodukce. Na druhé straně autoři popisované studie zdůrazňují, že i drobné změny, které takové programy přinášejí, jako je několikaleté zastavení, či dokonce drobné odvrácení trendu propadu porodnosti (což se v případě polského programu, Orbánových rodinných politik či české reformy rodinné politiky z konce první dekády tohoto století v různé míře povedlo), mohou mít v budoucnosti výrazné pozitivní efekty. Jak autoři upozorňují, sice „úroveň prosté reprodukce“ (tedy 2,1%) je viditelně nedosažitelný cíl, rozdíl mezi poklesem na úroveň 1,5 % a poklesem na 1,0 % – či dokonce méně – bude v budoucnosti dramatický.

„Sypání peněz“ tedy není vše, ale co sypání peněz společně se změnou myšlení a organizace společnosti? Autoři kolem této otázky spíše krouží v bezpečné vzdálenosti, ačkoliv něco lze vyvodit třeba ze zmínky o tom, že jedním z důležitých faktorů zpomalujících katastrofu je zvětšování v některých společnostech poměru silně nábožensky založených skupin. Samotný trh, který si dokáže poradit v mnoha situacích zákony měnící se nabídky a poptávky, proti demografickým trendům nemá vybudovaný žádný sebeopravný mechanismus.

Když totiž zůstaneme v rámci kvantitativních oborů jako demografie a ekonomie, umíme diagnostikovat blížící se společenský problém, ale nedokážeme asi najít řešení – a zůstává fatalistické technické přizpůsobování se budoucí „ekonomii nedostatku (práceschopných) lidí“.

Je opět zarážející, jak moc se v tomto ohledu liší reakce na klimatickou a demografickou krizi. V případě té první vznikl v Evropě (dnes výrazně kritizovaný) většinový konsenzus ohledně nutnosti sáhnout i na nejposvátnější pilíř pozdně liberální politické filozofie, tedy rovnocennost všech osobních preferencí a životních voleb. Je lepší jezdit na kole nebo MHD než autem. Je lepší třídit odpad a nekupovat vše v plastu. Podobné změny paradigmatu v případě demografie zatím nefungují. Naopak, společenské stereotypy spjaté s vhodností zakládání rodiny či dětmi (ono pověstné „Už sis našel kluka/holku?“ či „Kdy budou vnoučata?“) jsou stále předmětem pranýřování coby nástroje útlaku. Jak upozorňuje v slovenském deníku Postoj Zuzana Hanusová, jsme naopak stále častěji svědky „heroizace“ dobrovolné bezdětnosti nebo přiznání „lítosti z toho, že jsem se stal rodičem“ (regretting parenthood).

Takovým společenským dogmatem bylo v posledních dekádách mezi jinými také „Máš ještě čas!“ či „Nejdříve vzdělání a kariéra, potom děti!“ a vnímání „příliš mladých“ rodičů jako určité patologie. Buďme tedy rádi za takovou drobnou změnu, jako je české „hlídačkovné“.

P.S. Ano, autor komentáře záměrně nezmínil v celém textu otázku migrace, dlouho vydávanou za bezalternativní řešení demografické krize Evropy. Citovaná zde studie je zajímavá i v tom, že popisuje demografickou krizi jako globální, nejen západní trend. Každopádně kdo tomuto řešení z hlediska přežití evropských států jako stabilních a funkčních celků stále věří, zveme v těchto dnech do Ceuty nebo Saska-Anhaltska…