Každé ráno si člověk vzpomene na Evropskou unii. Ne proto, že by četl Úřední věstník EU nebo sledoval jednání Evropského parlamentu. Stačí sáhnout po obyčejné PET lahvi. Přivítá ho víčko, které se od lahve nesmí oddělit. Patrně nejviditelnější inovace evropské legislativy posledních let. Málokdo ji chtěl, ale každý den ji používají stovky milionů lidí.

Je to maličkost. Jenže právě z maličkostí se skládá každodenní zkušenost.

Pak člověk usedne do auta. Než se vůbec rozjede, absolvuje malý rituál. Vypnout systém start-stop. Umlčet rozpoznávání dopravních značek, které si občas poplete a zbytečně varuje. Omezit asistenta jízdy v pruzích, který někdy zasáhne právě ve chvíli, kdy to řidič nejméně očekává. Nově přibyly i kamery sledující pozornost řidiče. Další systémy se připravují.

Každé jednotlivé opatření má svůj ušlechtilý důvod. Bezpečnost. Ekologie. Komfort. Jenže dohromady vytvářejí svět, v němž člověk získává pocit, že už není řidičem, ale pouhým operátorem vlastního automobilu. Místo otočení klíčkem nejprve absolvuje seznam povinných úkonů, jež mu připravili lidé, kteří pravděpodobně za volant usedají podstatně méně často než ti, jimž své nápady předepisují.

Právě v tom spočívá podstata bruselské byrokracie. Jednotlivé regulace nejsou samy o sobě revoluční. Jen se vrství. Rok po roce. Směrnice po směrnici. Nařízení po nařízení. Až se jednoho dne člověk přistihne, že mu někdo organizuje i tak obyčejné věci, jako je napití z lahve nebo cesta do práce.

Připomíná to Kafkův Zámek. Ne proto, že by v Bruselu seděli zlí lidé. Ale protože systém je natolik složitý, že se proti němu prakticky nelze domoci nápravy. Návrh vznikne. Putuje evropským legislativním procesem. Rok. Dva. Tři. Když začne platit, veřejnost už dávno řeší jiný problém. Politická odpovědnost se rozpouští mezi Komisi, Parlament, Radu a desítky pracovních skupin. Viník neexistuje. Jen další regulace.

Stejný mechanismus sledujeme u Green Dealu. Každé opatření má vznešený cíl. Ve výsledku ale často znamená vyšší náklady, složitější život a ztrátu konkurenceschopnosti evropského průmyslu. Zatímco Evropa reguluje sama sebe do stále větších detailů, čínští výrobci obsazují trhy, evropské automobilky propouštějí a hledají způsoby, jak vůbec přežít.

Přitom právě zde leží politické téma, kterého se zatím nikdo důsledně neujal. Strana, která by neslibovala další velké vize, ale systematické rušení zbytečných bruselských regulací, by podle mého názoru oslovila překvapivě širokou část veřejnosti. Ne proto, že by lidé byli proti Evropě. Ale proto, že mají dost toho, že jim někdo neustále organizuje každodenní život.

Evropská unie dnes nepotřebuje další ambiciózní strategie. Potřebuje generální úklid. Méně předpisů, méně paternalismu a více důvěry v obyčejného člověka.