Co spojuje Donalda Trumpa převlečeného za Ježíše, tradiční pražské orgie nenávisti směrem k Pochodu pro život a reakci Ursuly von der Leyenové na výsledky maďarských voleb? Vítejte na Západě, v němž (nejen) politika přišla o svůj základní stavební kámen – ctnost známou jako uměřenost.

Západní politické myšlení má svůj prapůvod u Aristotela. Na rozdíl od svého učitele Platona řecký filozof nevěřil na uskutečňování ideálního režimu, ale v politické praxi doporučoval vyvažování a hledání rovnováhy: mezi svobodou a zodpovědnosti za obec, mezi zájmy elity a lidu. V pozadí tohoto uvažování byla myšlenka, že politika vyžaduje speciální ctnost, již Řekové nazývali fronésis – uvážlivost. Musíte se umět rozhodovat v dynamických, nejasných okolnostech, musíte si za každou cenu udržet kontakt s realitou a musíte pečovat o onu křehkou rovnováhu, která je ale nejrealističtějším cílovým bodem, jehož může společnost dosáhnout.

Křesťanství poskytlo této teorii ještě další teologickou vrstvu: koncepci hříšné lidské povahy, jež o dobro usiluje, ale vlastními silami ho nikdy natrvalo nedosáhne. Všechna lidská díla, i ta budovaná s nejlepšími úmysly, mají svá omezení a „ráj na zemi“ nikdy nevytvoříme.

Není svobody pro nepřátele svobody!

Víra ve vybudování ideálního světa je ovšem stejně trvalou součástí lidské povahy a přes krustu uměřenosti se periodicky dere na povrch v podobě různých utopií, od táboritů přes bolševiky až k hippies.

Klasický liberalismus, prazáklad dnešního řádu, se chlubil tím, že čerpá to nejlepší z obou postojů. S utopisty ho pojila víra v pokrok, proměnu světa sice ne na rajskou zahradu, ale minimálně lepší místo pro život. S „konzervativci“ pak povědomí o tom, že lidská přirozenost velí zacházet s mocí opatrně, obestavět ji hradbou „brzd a protivah“ a uskutečňovat ji právě s uměřeností.

Tato doba je pryč. Další a další myslitelé, často bytostně s liberalismem spjatí, jako John Gray, Mark Lilla nebo Ivan Krastev, poukazují na proměnu liberalismu v „dogmatickou ideologii“, která si vybudovala vlastní ortodoxii a odchylky stíhá stejně zarputile, jako se kdysi – ve jménu stejného ideálu „absolutní čistoty“ – stíhalo kacířství. Zároveň, jak dokumentují třeba podrobné výzkumy hodnotového zaměření americké společnosti, se toto „sevření šiků“ pojí s velmi výrazným vychýlením kyvadla směrem doleva ve většině otázek, jež společností hýbou.

Není náhoda, že dnes získává takovou popularitu Popperův „paradox tolerance“, tedy teze, že tolerantní společnost nemůže tolerovat ty, kteří zastávají příliš velkou míru netolerance. Klíčem je to, jak definujeme „příliš velkou míru“, hlavně pokud sami reprezentujeme stále se radikalizující utopii. Ač tedy mají mnozí účastníci veřejné debaty na rtech Karla Poppera, váženého obhájce otevřené společnosti, ve skutečnosti jeho paradox tolerance chápou v duchu slavné výzvy „Není svobody pro nepřátele svobody“. Pronesl ji Louis Antoine de Saint-Just, spolutvůrce první novověké totalitní mašinerie v dějinách Evropy, tedy jakobínského teroru z dob Francouzské revoluce.

„Blokovat nenávist je legitimní,“ hřímalo video české Strany zelených před tradičním Pochodem pro život, jenž minulou neděli prošel Prahou. Prošel v omezené formě, vynucené loňskou zkušeností s agresivitou „kontrademonstrace“ a pasivitou policie. I přesto, stejně jako už poněkolikáté, se veřejný prostor dostal do varu. Stovky diskutujících – na sítích a v ulicích (doporučuji poslechnout si některé projevy protestujících na náměstí Republiky) – se ujišťovaly, že Pochod pro život reprezentující podle všech průzkumů nepatrný zlomek české populace, jehož jediným proviněním je, že se vztahuje k první generaci lidských práv (právo na život), a nikoliv k té třetí (reprodukční práva), je smrtelným ohrožením liberální demokracie, kterému je třeba čelit zákazy, blokádami či vytlačením mimo veřejný prostor.

Polarizovaná atmosféra dnešního západního světa takové nekompromisnosti přeje. Na souboj woke revolucionářů a MAGA revolucionářů v USA už jsme si zvykli, ale mnoho evropských zemí ho následuje. Starý britský stranický systém se rozpadá a do čela se jako protiváha nové pravice, tedy Farageovy Reform UK, derou radikálové ze zelených. Ve Francii se už opakovaně stalo, že alternativou k Le Penové Národnímu sdružení není Macronův liberální střed ani stará gaullistická pravice, nýbrž Mélenchonova radikální levice. I v ukázkové baště „uvážlivého a uměřeného liberalismu“, jakou bylo Dánsko premiérky Frederiksenové, poslední volby ukázaly výrazné oslabování středu a posilování okrajů. V České republice může stejný trend demonstrovat slábnutí ODS, která si i nadále, ač stále nesměleji, udržuje určitou distanci od koncepce ideologické svaté války proti „populismu“. Když vnímáte politiku jako apokalyptický střet, v němž protivník ztělesňuje existenční hrozbu, nemá smysl se podivovat, že do popředí se dostávají ti, kteří Poppera čtou v duchu Saint-Justa.

„Budete jako bohové“

Odkud se vzal „dědičný hřích“, ta křesťanská základna pro klasickou uměřenost v politice? Když had lákal Adama a Evu, aby snědli jablka v ráji, zdůraznil, že pak „budou jako Bůh“.

Minulý týden přinesl i další mezník v bohaté internetové aktivitě Donalda Trumpa. Vrcholila slovním útokem na papeže Lva XIV., který se kriticky vyjadřuje k různým aspektům Trumpovy politiky, doprovázeným (následně smazanou) AI grafikou, na níž byl americký prezident zobrazen jako Ježíš uzdravující nemocného. Když necháme stranou Trumpovu složitou osobnost, jde o dobré vizuální potvrzení sklonů, jež hnutí MAGA projevuje dlouhodobě – přesvědčení o vlastnictví absolutní pravdy. Portugalský autor Bruno Maçães už před dekádou charakterizoval woke progresivce a MAGA jako „dvě strany téže mince ve společnosti zážitků a virtuální politiky“. Mezi rysy této společnosti patří oběma stranami barikády sdílený pocit, že svět se narodil spolu s nimi, a tedy jejich imunnost vůči ponaučením a varováním, která plynou ze západního dědictví. Tento pocit jsem měl přednedávnem, když Mladé Pirátstvo (mládežnická organizace české Pirátské strany – pozn. red.) nadšeně – a bezelstně – sdílelo grafiky a hesla jako okopírovaná z proticírkevní kampaně padesátých let. A stejný pocit máte, když posloucháte Trumpova ministra války Peta Hegsetha zaníceně předčítajícího na nedávném armádním modlitebním setkání text, který mylně považuje za citát z bible, i když ve skutečnosti jde pouze o parafrázi biblického textu, již režisér Quentin Tarantino vymyslel pro postavu Julesa Winnfielda (v působivém podání Samuela L. Jacksona) ve známé scéně kultovního filmu Pulp Fiction.

Hnutí MAGA sice disponuje mnoha výbornými konzervativními mysliteli, nicméně v praxi se často omezuje na pouhé odvolávání se na „konzervativní hodnoty“, které pak plní jen funkci kmenového totemu. Když Hegseth opakovaně zdůrazňuje, že oprávněnost zásahu proti Íránu se opírá o skutečnosti, že „máme lepší zbraně“ a „vyvolil si nás Bůh“, nelze z hlediska aristotelské a křesťanské opatrnosti k lidské povaze nezpozornět.

Je příznačné, jaká je odpověď těchto MAGA frakcí na obvinění z neuměřenosti. Vystihuje ji nadávka „cuckservatist“, v níž se pojí konzervativec (starého typu) a cuckold – tedy manžel paroháč. Uměřenost je pro MAGA radikály slabost, protože poslední bitva vzplála, a kdo není s námi se vším všudy, je proti nám. Tento problém dobře shrnul Ben Shapiro, když v souvislosti s Trumpovou migrační politikou prohlásil: „Ano, samozřejmě, Amerika potřebuje dobře chráněné hranice, jinak přestane existovat. Ale konzervativní hnutí také potřebuje nějaké hranice.“ Je otázka, nakolik srážka představy o vlastní všemocnosti s realitou, ať už v Hormuzském průlivu, nebo během listopadových midterms, povede v tomto ohledu k vystřízlivění.

Vždy vpřed, zpátky ni krok!

Je pondělí 13. dubna a u Dunaje se slaví volební porážka Viktora Orbána. Péter Magyar vystupuje na první tiskové konferenci, která dobře ukazuje, proč zvítězil. Fidesz může porazit jen Fidesz, řekl kdysi Orbán. A tento výrok se naplnil v podobě Magyarova hnutí Tisza, jež se ve svém programu snaží vybalancovat jasnou rétoriku národních zájmů s nutností najít společnou řeč s Bruselem.

Téhož dne v Bruselu Orbánovu prohru slaví Ursula von der Leyenová. A její závěry jsou přesně opačné: je potřeba využít dynamiky, kterou Orbánova prohra vytváří, a konečně zrušit právo veta členských států EU v posledních zbývajících oblastech jako zahraniční a obranná politika. Šéfka Evropské komise dobře ví, co dělá. Orbán byl už řadu let pro příznivce pokračující centralizace EU přímo pokladem. Na konkrétním příkladu Orbánovy trucpolitiky mohli demonstrovat, proč je potřeba svobodný prostor pro členské státy dále omezit. Když teď Orbán zmizí, zmizí i pocit urgence pro změny.

Evropská unie je v posledních dvou dekádách tažena principem, jemuž se říká řízení prostřednictvím krizí (neplést si s krizovým řízením). Některé z těchto „průšvihů“, jako byla třeba pandemie covidu-19, nelze ovlivnit, většinou ale jde aspoň částečně o důsledky vlastní politiky: ať už v případě finanční krize a bezmezné víry v neoliberální mechanismy globalizace, migrační krize a víry v dogmata multikulturalismu, nebo energetické krize a víry v Green Deal, nebo naopak „levný a apolitický“ plyn z Ruska. Přesto namísto reflexe příčin je automatickou reakcí okamžitý skok vpřed a „ještě víc téhož“. Každá krize je dobrá jako nástroj k realizaci cíle – maximálně centralizované Evropy.

Toto rozšiřování se uskutečňuje v modu nastoleném už před dvaceti lety při příležitosti projektu „evropské ústavy“. Tu několik zemí odmítlo v referendu, přesto se nakonec přijala v téměř stejné, „lisabonské“ podobě, ale už bez pokusu o přímou demokracii (Irsko, které mělo takové referendum přímo v ústavě, muselo dělat reparát). Tento model už řadu let vede ve všech evropských zemích k posilování stran kritických vůči evropské integraci v její stávající podobě. Dnes proto už nejsou na okraji spektra, ale v mnoha zemích, nejen na „divokém východě“, vedou průzkumy. Když se s vypětím všech sil (nejen Maďarů, ale i evropských institucí) podaří jednoho z těchto oponentů centralizované Evropy porazit, reakcí opět není reflexe, odkud se ta eurokritická vlna bere, ale volání po přitvrzení a likvidaci posledních ostrůvků původního modelu EU, v němž mezi státy existuje aspoň formální rovnost. Tentokrát to zaručeně musí vyjít!

* * *

Co může dělat starý konzervativec ve světě, v němž se z odmítnutí uměřenosti stala hlavní ctnost? Možnou odpovědí je letošní nárůst počtu křtů dospělých napříč Evropou. Jak totiž říkal mistr konzervativních bonmotů G. K. Chesterton: „Katolická církev je jediná věc, která dokáže člověka zachránit od ponižující nutnosti být dítětem své doby.“