Bývalý španělský premiér Mariano Rajoy pořádně zamíchal evropským kotlíkem přecitlivělosti, když napsal, že ve francouzském národním týmu nejsou žádní Francouzi. Byl to výrok přesně zkonstruovaný k tomu, aby popíchl další kolo nekonečné kulturní války – tím spíš, že Španělsko dnes má levicovou vládu, jíž se účastní i klub hyperprogresivních straniček pod jménem Sumar. Zároveň ale otevřeně otevírá otázku, která hlodá v hlavě mnohých Evropanů, aniž by ji ventilovali nahlas. Kdo je vlastně „náš“ a kdo „cizí“?

Konžský nebo kamerunský původ tak snadno nezamaskujete, a i když by barvoslepá společnost byla ideálem mnohých, jde o ideál, kterého v praxi nedosáhl zatím nikdo. Tribalismus lidstva je hluboce zakořeněný a současné snahy kulturní levice o to, potlačit jej zostuzováním a nátlakem, na něj mají spíš posilující účinek. Tabu je samo o sobě přitažlivé, jak věděli už staří bolševici nahánějící po ulicích s nůžkami rokenrolové „máničky“ – a podobně to funguje i v případě toho, nemáte-li si ostentativně všímat, jak moc se demografie západní Evropy změnila za posledních padesát let.

Nicméně upírat francouzským reprezentantům jejich národní identitu na základě barvy pleti je pošetilé. Ve starém Římě, který tak úspěšně expandoval z malé osady ztracené v bažinách Latia až do kontinentální velmoci sahající od Skotska po Mezopotámii, měli princip, že Římanem je každý, kdo jako Říman žije a za Římana se považuje, a docela se jim osvědčil. Skutečný problém dorazil až s těmi Germány a Huny, kteří se považovali za něco jiného. To je ta hrana, která dělí Francouze od Nefrancouzů. A lze ji překročit i opačným směrem. Konvertuje-li nějaký Francois k islámu a začne plánovat vraždění nevěřících, v jakém smyslu ještě zůstal Francouzem?