Co by asi tak velký Goethe řekl při pohledu na muže, který se za strašného horka přibližoval na jakémsi vehiklu k jeho oblíbenému místu, Komorní hůrce u Chebu? Pokřižoval by se? Goethe byl ale deista, náboženství nehrálo v jeho světě velkou roli. Odplivl by si? Goethe byl zdvořilý, těžko si představit, že by se zachoval neslušně. Uklonil by se a smekl? Ne, to by bylo přehnané, tato gesta měl pro jiné vrstvy. Zvolal by Voilà un homme!, v čemž by napodobil Napoleona, jenž to pronesl, když se s básníkem krátce setkal: Hle, muž!? To určitě…

Goethe ten kopec, či spíš kopeček, tedy Komorní hůrku, dalo by se říct, miloval. Na Kammerbühl, jak mu říkal on, nelezl ovšem kvůli výhledům, i když ty byly zajisté hezčí než dnes, kdy je vrchol zalesněný, údolí zalité přehradou Skalka a okolí nehezky zastavěné. Vlastně by asi málokoho napadlo hledat tam nyní něco zvláštního. Goethe tam ale hledal, dalo by se říct, původ světa. Johannes Urzidil věnuje ve své krásné knize Goethe v Čechách (vyšla v roce 1965, česky 2009) básníkovu vztahu k téhle nejmladší čtvrtohorní sopce v Čechách celou kapitolu. V ní čteme, že Goethe byl Komorní hůrkou magneticky přitahován, vystoupal na ni mnohokrát, jen v roce 1808 se na ni vydrápal osmkrát, v dalších letech znovu a znovu, pokaždé, když se objevil v Chebu a v Mariánských nebo Františkových Lázních, které v roce 1820 vystřídal definitivně za Karlovy Vary, jež už měl přírodovědně i jinak prozkoumané. S tímhle kopcem nebyl ale hotov nikdy, napsal o něm pět odborných pojednání, vždy znovu v něm vyvolával dohady a otázky, které ho vzrušovaly víc než cokoli jiného.

Bylo to kvůli tomu, že Goethe byl vášnivý geolog a výzkumník. S kladívkem vyrážel do okolí, stále klepal do kamenů, které zkoumal, sbíral, nosil jich plné mošny, stoly v jeho pracovnách se pod nimi jen prohýbaly. Ano, miloval šutry, a obzvlášť ho zajímaly nerosty a horniny, které měly podpořit jeho geologické názory, na jejichž uznání mu záleželo víc, než vážil-li si ho někdo jako básníka či literáta. To pro něj bylo po padesátce vlastně už vedlejší. Víc než básníkem se ve zralém věku cítil exaktním vědcem, básnění bylo jen průvodním projevem jeho touhy dobrat se jádra věcí, proniknout do podstaty. K tomu musel jít do hlubin, pod povrch, do kamenů. Nenápadná Komorní hůrka byla místem, na nějž asi nejraději přikládal své citlivé ucho k plášti země v naději, že zaslechne šepot pradávných dějů.

Muž na vehiklu se Goetheovi sice málo podobal, ale něco s ním přece jen měl společného. Aspoň teoreticky. Neměl rád extrémy, výstřednosti, přehánění, vzruchy a výboje: jako Goethe dával přednost umírněnosti, klidnému vývoji, stabilitě, a když změnám, tak jen velmi pomalým a sotva zřetelným. Proto rozuměl jeho zaujetí pro geologii, kde on byl sice úplný laik, ale chápal, že Goethe v ní hledal a nalézal věci, se kterými nelze pohnout, které jsou trvalé a věčné, ve kterých lze nalézat to, co Goethe nazýval „pratvary“ a „prafenomény“. Proto také Goethe stál na straně neptunistů ve sporu s plutonisty, což byla zábavná, ale se vší urputností vedená pře mezi ušlechtilými geology, většinou vzdělanými aristokraty, kteří na to měli čas, prostředky a povahu: u nás byl takovým geologem amatérem hrabě Kašpar Šternberk, Goethův přítel, jenž ho také několikrát na Komorní hůrku doprovázel a po jeho smrti tam nechal kopat štolu, která je jednou za čas přístupná. Žulový vstup do štoly s nápisem Den Naturfreunden gewidmet, tedy „Věnováno milovníkům přírody“, je od něho, byl tam vybudován pět let po Goetheovy smrti v roce 1832. To ještě válka neptunistů a plutonistů dál hořela. Uranisté v tom byli nerozhodní.

Komorní hůrka měla podle Goetha spor obou táborů rozhodnout. Neptunisté, k nimž Goethe patřil, měli, zjednodušeně řečeno, za to, že horniny vznikly pomalým usazováním v pramořích a prajezerech, zatímco vulkanisté čili plutonisté za vším viděli činnost sopek, tedy erupce, výbuchy magmatu, žhavé výrony lávy, kataklyzmata a revoluční procesy. A to neměl Goethe rád, to se mu protivilo, to měl za upřílišněné a přepjaté. On chtěl věřit, že věci se děly v dávných dobách pomalu, rozumně, s božskou rozvahou. A tak se mají dít i nadále. Proto se také s takovou nechutí díval na mladé romantiky z hnutí Sturm und Drang, k nimž kdysi snad i patřil, ale ke stáru je měl za hysteriky, neurotiky, rozervance, ne-li za šílence, za horlivce, kteří umějí jen bořit a drásat, ale nic tvořit a účelně budovat. Mladí nespokojenci ho měli na oplátku za vašnostu, ne-li páprdu, za zkamenělinu usazenou v bouřlivé době, která jako by šla kolem něj a on se s ní nechtěl zaplést.

V tom mu také ten muž zhruba už v jeho geologických letech, tedy kolem šedesátky, byl blízký a při všech obrovských rozdílech se mu vlastně i trochu podobal. Podobně jako Goethe chtěl na všechno nahlížet s odstupem, rádoby klidně a bez emocí, s nadhledem, jenž se usmívá té pošetilé snaze vyniknout, prosadit se, dát o sobě vědět. Goethe byl zajisté člověk velkých vášní a zájmů, ale ty byly usměrňovány k věcem, jež mu připadaly důležité a smysluplné. Tedy k záhadám přírody, k jevům trvalým a záležitostem podstatným. Jenže někdy to i s titánem zacloumalo, však poslední velká citová vášeň, vzplanutí k sedmnáctileté Ulrice von Levetzow, na něj teprve čeká, a dalo by se říct, že za obzorem Komorní hůrky se už na něj chystá.

O goethovskou vyrovnanost mysli se snažil nebo snažit chtěl i ten muž na vehiklu, což se mu ne vždy dařilo. Teď právě šlapal snad ve čtyřiceti stupních do kopečka, v naději, že se někde vykoupe, ale přečetl si, že v přehradě Skalka je už teď tak špinavá voda, že se to nedoporučuje, jel proto dál tou krajinou, kterou měl před dvěma sty let prochozenou Goethe. Asi by ji těžko poznával, ta se změnila naprosto revolučně a nenávratně, pryč byly ty selské dvory a stavení, egerlandské hrázděné domy často monumentálních rozměrů, které až na pár horko těžko udržovaných výjimek všechny zmizely. Krajina, již Goethe popisoval jako „dobře obdělanou a obydlenou“, se před osmdesáti lety vyprázdnila, pak zarostla, zdivočela. Na několik desetiletí se stala nepřístupnou a uzavřenou, což ji na druhé straně uchránilo od zásahů, které by nebyly v její prospěch. Ale nepochybně zesmutněla a jaksi zmalátněla, stala se ryzí periferií, krajinou sice půvabnou, ale jako po bitvě, která se tady přitom nevedla, nanejvýš sem tam dávkou ze samopalu, když se někdo snažil z té krásy prchnout.

Goethe Chebsko dobře poznal, pravidelně jím projížděl při cestách do západočeských lázní, trasa vedla z Výmaru většinou přes Hof, Rehau a Selb do Aše a Chebu, pak dál přes Kynžvart, Falknov (Sokolov) a Loket do Varů. Chebskem se mu Čechy tedy otvíraly, přičemž do jejich centrálních, slovanskými Čechy obydlených částí se nikdy bohužel (nebo naštěstí) nedostal. Chebsko mu ale posloužilo jako jejich zmenšenina: v popisu zdejší krajiny, který napsal do geologického časopisu, ho označil za „malé Čechy“. Čechy podle něho připomínají „jedno velké údolí, jehož vody odtékají v Ústí“, jen Chebsko je „údolí menší“, jehož vody odvádí řeka Ohře. A ty vody se berou z horských slatin, močálů a jezer, jež daly vzniknout lázním s prameny, což Goethe několikrát oslavil básnicky. Třeba takto: „Jak to dýmá, prýští, pění / z hlubiny nám neznámé! / Vodu, zem, vzduch si tu cení – / to, co skrytým ohněm žhne…“

V ty dny nežhnul skrytý oheň v hlubinách, ale opravdu žhnul v povětří. Vzduch byl, jako když člověk otevře rozpálená kamna. Byl to žár, který si žádal zchladit, když ne v pramenech, tak v nějaké slatinné vodě. Muž na vehiklu věděl o jednom takovém místě nedaleko Františkových Lázní, tak tam za chvíli dojel. Jméno Amerika si udrželo kupodivu i za komunistů, čemuž se ještě teď docela divil. Goethe by se divil také a ničemu by nerozuměl. A to přitom chtěl rozumět všemu. My bychom zas určitě nerozuměli jemu. Muž raději končí, ještě by se mu zavařil rozum. Stejně ho nemá na rozdávání.