Odkouzlená jihoamerická literatura

Pod pojmem jihoamerická literatura se tuzemským čtenářům vybaví především plejáda spisovatelů z šedesátých let v čele s Argentincem Juliem Cortázarem nebo jeho krajanem Jorgem Luisem Borgesem, kteří inovativně fabulovali a experimentovali s časovou strukturou románu. Hlavním synonymem tzv. boomu hispánsko-amerických romanopisců je ale samozřejmě dílo Kolumbijce Gabriela Garcíi Márqueze, jenž stvořil jeden z nejznámějších literárních směrů 20. století, tzv. magický realismus.

Další generace, která se do popředí dostává v 80. letech, se musela vůči svým otcům přirozeně vymezit. Její nejslavnější zástupce Roberto Bolaño se nikdy ve svých rebelských prohlášeních vůči předchozím literárním hvězdám netajil pohrdáním. Chilský romanopisec začal dosavadní kánon přepisovat po svém a stvořil parodickou škatulku „bludrealismus“. Obliba ve fabulaci a mystifikaci v jeho textech nevymizela, ale jejich reprezentace byla daleko syrovější, ironičtější.

„Po fázi odmítání přichází prohloubené pochopení a rozvinuté přetvoření,“ charakterizuje v úvodu knihy nazvané Kruely: Povídky od Pyrenejí k Andám podobu další literární generace nového tisíciletí Anežka Charvátová, přední česká odbornice a překladatelka jihoamerické literatury. Ta antologii připravila společně s dalšími překladateli a chce na ní čtenářům ukázat, jak současní autoři vplouvají do tzv. „postbolañovského“ prostoru, aniž by úplně zanevřeli na tvůrčí postupy ze šedesátých let.

V povídkovém souboru nalezneme dvě desítky výrazných hlasů současné španělské a hispanoamerické literatury. Je to svět poznamenaný krutostí, podivností a rozpadem institucí, rodinných vazeb i mezilidských vztahů. Právě z tohoto rozvratu, zejména v období dospívání, však vyrůstá nebývalá imaginativní energie. „Tehdy mi bylo patnáct let a byl jsem šílený,“ začíná svou povídku Peruánec Diego Trelles Paz, jenž vzápětí přiznává, že nejde o jeho slova, ale o verše, jež „ukradl“ již zmiňovanému Bolañovi. Zároveň je autorem, který miluje a často také rozvíjí dílo svého krajana a nobelisty Maria Vargase Llosy. Povídka nazvaná Nikdy jsem se nenaučil ji nenávidět vypráví o pubertálním věku plném touhy, která se v dospělosti proměňuje v sentimentální stud. Trelles Paz navíc přesouvá krutost z roviny společenského násilí do nitra jednotlivce. Současní čeští spisovatelé by se na tomto textu mohli učit, jak přirozeně propojovat osobní s veřejným. Při vášnivém psaní totiž nemáte čas zkoumat, co je co.

Kruely: Povídky od Pyrenejí k Andám, ed. a překlad Anežka Charvátová, Argo 256 str.

Já jsem Švejk… a to stačí

Švejka zná snad každý, většina z nás ho už kdysi dávno četla (nebo aspoň rozečetla) a asi jen málo lidí se k němu dostane až na stará kolena. Přiznávám, jedním z takových opozdilců jsem já. Ale to čekání se mi v něčem i vyplatilo. Když mi bylo dvacet, ponořen do Henryho Millera a Williama S. Burroughse jsem hleděl na Jaroslava Haška s víc než nedůvěrou; takové hříchy asi k mládí patří. Jsou samozřejmě i tací, kteří si k němu bohužel nenašli cestu nikdy. Nejčastějším odsudkem bývá: Nesnáším humoristické romány! Což o to, já taky. Osudy dobrého vojáka Švejka ovšem nejsou úplně klasická humoristická literatura, temných proudů je v románu nakonec celkem dost. Stejně jako je s ním spjat i bujný plevel mýtů, legend i úplně scestných smyšlenek. Za ty roky se toho na něj nabalilo tolik, že by šlo klidně napsat několik knih o tom, jak jsme ho celou tu dobu četli špatně. Je vůbec česká povaha takzvaně švejkovská, jak se tak rádo říkává? Vlastně bych si to tvrdit netroufal.

Aktuální vydání jako by si bylo vědomé všeho toho nánosu, jehož je třeba se zbavit. Sáhodlouhý doslov je samozřejmostí, překvapí spíše to, co v knize chybí. Třeba doprovodné ilustrace. Text stojí sám za sebe, není třeba ho infantilizovat kresbami. Je to sympatický počin; jako by nestačilo, že se čtenářům stejně neochvějně dere do hlavy podoba Rudolfa Hrušínského. Aktuální vydání navazuje na edici Jarmily Víškové (Národní knihovna, Odeon 1968) a zohledňuje nově objevený rukopis části románu, podle jehož znění je do třetího a čtvrtého dílu včleněno několik dosud neznámých odstavců. Text k vydání připravila Zdena Wiendlová spolu s Jiřím Holým, autorem vynikajícího analytického doslovu. Také poznámkový aparát je tu opravdu důsledný. A navrch ta krásná obálka s dřevorytem Josefa Váchala (Horská nemocnice, z cyklu Fronta, 1919). No nekupte to.

Jaroslav Hašek: Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války, text k vydání připravila Zdena Wiendlová spolu s Jiřím Holým, Host, 789 str.