Tento komentář je psán v nadšení a užijí si ho více ti, kteří si ho přečtou před dnešní (tedy sobotní) sedmnáctou hodinou, kdy začíná ženské finále letošního Wimbledonu a ještě netuším, jak dopadne. Protože copak lze psát o něčem jiném? Dva týdny po fotbalovém marasmu, kdy se zdálo, že český sport je před celou planetou odsouzen do arestu nemohoucnosti, lze na mistrovství světa snadno zapomenout a kochat se úspěchy českých tenistek. Protože považte, Wimbledon zažije ryze české ženské finále!

Dnešní finále je pikantní samozřejmě tím, že jde o hráčky z téže země, ženy, jež přitom dělí jedna tenisová generace (je mezi nimi osm let věkový rozdíl), ale současně kolegyně, které se mají nějakým způsobem rády. Minimálně tak, že spolu na turnajích, jichž se obě účastní, chodí někdy trénovat. Naposled to udělaly před svými semifinálovými mači, před finále to přece jen asi nepokoušely.

Ne snad že by šlo o nejpikantnější finále – přece jen asi těžko trumfnou roky 2008 a 2009, kdy proti sobě hrály sestry Williamsovy a pokaždé vyhrála jiná z nich. Dokonce nejde ani o první české wimbledonské finále: proti sobě se tam v roce 1997 utkaly Jana Novotná s Martinou Hingisovou, která sice má švýcarské občanství a je to rodilá Slovenka, ale ze smíšené česko-slovenské rodiny. O jedenáct let dřív proti sobě nastoupily Martina Navrátilová a Hana Mandlíková, leč první jmenovaná samozřejmě pod vlajkou USA. Čili čistě z pohledu cestovních pasů dnes skutečně jde o první ryze český finálový duel.

Tato sláva a nádhera se ovšem neodehrává jenom jako náplast za zpackaný fotbal, ale taky v atmosféře červnového udělení čtyřleté herní stopky pro vítězku turnaje z roku 2023 Markétu Vondroušovou za neabsolvování jedné loňské dopingové zkoušky (což se patrně rovná konci kariéry). Češky vlastně nabízejí silné příběhy: Vondroušová tento, Navrátilová svůj emigrační, Novotná své slzy v náručí vévodkyně z Kentu po svém prvním prohraném finále, Kvitová coby milovaná dvojnásobná vítězka svůj návrat na turnaj po zranění, které jí přivodil agresor u ní v domě, no a pak jsou tu vleklá sportovní zranění, která hráčky trápí a jimž navzdory vyhrávají – Vondroušová, Krejčíková, nyní Muchová. Jako by našinec historicky potřeboval, aby to nebylo snadné, aby postupoval a postupně vyčníval z pozice outsidera.

Ať už to dnes dopadne jakkoli, je to vlastně jedno. Rozhodující bude patrně to, která z hráček udrží více na uzdě svou hlavu a nervy. Znají se, takový zápas hrají obě poprvé, mohlo by to být pěkné utkání, ale jistěže taky plné nervozity. (Jako Valach držím palce Valašce, ale výjimečně se nebudu čílit ani na Hanáky, když to dopadne v jejich prospěch.) Uvidíme. Je na co se těšit, toto se skutečně neděje každý den ani každý rok. Respektive na ženském Wimbledonu už skoro jo. Ale ani tak bychom neměli propadat pocitu, že jde o samozřejmost. Prostě si to užijme.