Byl nejvyšší čas vytáhnout koně ze dvora a rozjet se z bavorského Hofu na sever. Na poslední chvíli jezdec ještě přehodnotil plány a místo do Schleizu, kam chtěl dojet ve snu, jak o tom psal minule, rozhodl se pro přehradu na řece Sále pojmenovanou Bleichloch čili Olověná jáma, což mu znělo přitažlivě a romanticky. Objednal si laciný pokoj v hotelu Seeblick (Jezerní vyhlídka) v městečku Saalburg, ležícím na jejím břehu, a šlápl do pedálů.

Jeho kolový oř se pohyboval po vedlejších cestách mezi vlnícími se poli a lukami, které byly na začátku léta ještě svěže zelené. Míjel úplně malé vesnice sestávající z několika selských chalup, jevících známky, že by v nich mohl někdo pořád žít, snad i hospodařit, ale živý člověk z nich hlavu nevystrčil. Blížil se k hranici mezi starou BRD a bývalou DDR a byl zvědavý, jestli si všimne přechodu a rozdílu. Byl podvečer, kraj byl zalitý nádherným medovým světlem, ale horko bylo pořád veliké, nemírnily ho ani větrníky. Ty byly nastrkány všude po horizontech té jinak pěkné středoněmecké krajiny na pomezí Bavorska, Durynska a Saska, a vlastně i Čech, které nebyly tak daleko, ale právě masivním výskytem větrných stožárů se tyto končiny od nich jasně odlišovaly.

Jezdec na kole neměl na do země zabodnuté kolosy s vrtulí jednoznačný názor. Samozřejmě proměňovaly krajinu v něco, čemu se asi ona sama podobat nechtěla. Jako by si člověk (až na výjimky) nechtěl do lebky nechat zapíchat špejle s fáborky, tak si lze představit, že ani země netouží po takové akupunktuře. Jezdec ale znal krajinu svých severozápadních Čech, znal její rozrytost, rozbagrovanost, vydolovanost, její začouzenost a zauhlenost, věděl, že byla obětovaná jako celek, bez většího sentimentu a lítosti. Boj proti větrníkům mu proto připadal poněkud pokrytecký. Byly-li ty bílé stožáry alespoň trochu alternativou zničení mnohem brutálnějšího, pak by se s nimi snad i nějak smířil. Ale neví, zná i rozumné argumenty proti nim, ví o mrtvých ptácích, nemá iluze o čisté energii a vyhánění čerta ďáblem. Teď je míjel, ty faraonské stavby, skoro na dotek, čekal, jestli uslyší nějaký zvuk. Vrtule se otáčely, ale spíš tak zvolna, zvuk nevydávaly skoro žádný, snad jen lehounký svist, jako když šumí někde vzdálený pisoár či co. Byly všude, kam oko dohlédlo.

Ale hranice bývalých dvou německých států se jezdci přímo vnutila. Na jeho cestě totiž ležela vesnice Mödlareuth, malá ves rozčísnutá potokem vedví, historicky dole Bavorsko, nahoře Durynsko, po roce 1945 dole zóna americká a nahoře sovětská, od roku 1951 ostře střežená linie, po vztyčení nejdřív berlínské (1961), pak vybudování celoněmecké (1966) zdi, hranice Východu a Západu. Zatímco bavorská část mohla dál v nějaké podobě existovat, byť to byl konec světa, východoněmecká padla do „Todesstreifen“, pásu smrti. Nejdřív pět kilometrů země nikoho, pak zátarasy, ostnaté dráty, systémy zdí, stožárů, světlometů, minových polí, ocelových lan, zuřivých psů a desítek tisíc bdělých příslušníků Grenztruppen der DDR. Ti tvořili samostatnou armádu v tom státě, který tak toužil být spravedlivý, pokrokový a demokratický, že se kvůli tomu musel od toho druhého německého státu oddělit neprodyšnou tři a půl metru vysokou zdí. Byl to vlastně nejdokonalejší produkt toho režimu, nejvýkonnější a nejdůležitější národní podnik, jak se jim v tom státě říkalo: VEB, Volkseigener Betrieb, podnik v lidovém vlastnictví.

Teď je z toho historické muzeum. Mödlareuth měl být ve východním Německu zapomenut, v západním se stal pojmem, říkalo se mu Little Berlin, rozříznutá vesnice, rozdělení sousedé ze stran potoka, kteří se třeba už nikdy neuviděli. V únoru 1983, v době hluboké studené války, sem přijel George Bush starší, tehdy Reaganův viceprezident, a pronesl kennedyovsky „Ich bin ein Mödlareuther“, což mohlo znít docela legračně, obsahově i zvukově. V devadesátých letech tady prozíravě několik kusů zdi nechali, pak tady zřídili Deutsch-Deutsches Museum, Německo-německé muzeum, takový skanzen pod širým nebem.

Jezdec k němu přijel, opřel svého koně o strážní věž, sedl si do stínu jedné zdi a hleděl na ty atrapy, které kdysi za jeho života byly připravené každého, kdo by se k nim přiblížil, sejmout dávkou ze samopalu, nechat roztrhat psy. Teď to působilo jako takové podivné dětské dopravní hřiště nebo tak. Svět se zcela změnil, v něčem zlepšil, v něčem spíš zhoršil, neutíká se zevnitř, ale hranice padají zvnějšku: je něco jiného postavit zeď proti vlastním, něco úplně jiného je bránit se před cizími, ale pochopit tento rozdíl není vůbec jednoduché, i když je tak prostý. Pak už je pozdě.

Byl dlouhý letní večer, něco, co trvá ale jen krátce. Jezdec pobídl elektrokoně a ten se rozjel po Durynsku, krajina byla čím dál hezčí, lesnatě se vlnící a liduprázdná, což bude i tou zónou. Velké selské domy stály osaměle, bylo jich míň než v Bavorsku a nevypadaly tak zachovale. První městečko Gefell bylo opět bez lidí, ale na jeho okraji bylo koupaliště, kam jezdce na poslední chvíli pustil plavčík s kapitánskou čepicí, ani už nechtěl vstupné. Vodomilnému jezdci se zdálo, že je to tu opravdu trochu jiné než na Západě, lidé docela podobní těm třeba z Pelhřimova, takový postkomunistický lidový průřez, domorodé obyvatelstvo před demografickou změnou, dokonce i nějaké děti se tam kolem nenáročně potetovaných žen sasko-durynského typu objevovaly.

Pak už zbývalo málo a jezdec přijel k řece Sále, jež se tam kdysi zařezávala do hlubokých kaňonů, které byly před válkou (začalo se ve 20. letech, pokračovalo za Hitlera) naplněny přehradami, je jich tam po délce osmdesáti kilometrů pět. Ty Olověné jámy jsou největší, dokonce co do objemu prý i největší v celém Německu, což muže překvapilo, ale přečetl si to na více místech a pak mu to řekli i místní, kterým to vyvracet nechtěl. Také se tomu dosti nadsazeně říkalo Durynské moře. Silně mu to tam připomínalo přehrady na Vltavě, Slapy mezi Rabyní a Živohoští, ale bylo to tam jaksi klidnější a starosvětštější, jakoby zamrzlé ve stavu před takovými padesáti lety, jen trochu vylepšené tím, co přišlo potom. Takový stav muži zcela vyhovoval, až později se dočetl, že se tu koná jeden z největších německých techno festivalů, ale do toho se naštěstí netrefil.

Zatím už byl večer, po deváté, ale pořád šeré světlo, tak se jezdec rychle ubytoval v hotelu, z nějž opravdu byla vyhlídka na jezero, které je přehradou. Městečko Saalburg s hradem stálo původně na skále, po stavbě přehrady se z něj stalo městečko u vody. Tím to tu trochu připomínalo Orlík, ale bez toho hradu – ten se vyskytuje až asi o dvacet kilometrů dál a jmenuje se Burgk, kam ještě muž dojede. Teď ale ještě rychle, dokud světlo, dojel k vodě, do níž se ponořil. Byla na dotyk hebká, jako by prošla lehce rašelinou nebo nějakým změkčovadlem, což, jak se muž dočetl, bylo přítomností břidlic (Schiefer), jež tvoří geologické podloží kraje. Také jsou z ní střechy a okenice všech těch solidních domů, robustních stavení a kostelních věží téhle nenápadné části Germánie. To se právě muži líbilo, že zde věci zůstaly tak stát, bylo to vlastně takové staré „východní“ Německo bez ostnatých drátů, trabantů (proti nim ale nic neměl) a lidové policie.

Osvěžen pozdně večerním plaváním vydal se muž zkusit noční život. Měl ho uspokojit staromódní podnik v hotelu Kranich čili Jeřáb, který poskytoval terasu s výhledem na vodní hladinu. Muž usedl ke stolu, objednal si nějaké durynské pivo a zíral, jak padá tma. Vedle byl stůl obsazený asi šesti seriózními ženami širokého věkového rozmezí, dvě mohly být i jeho vrstevnice. Na stole tři lahve s vínem, před sebou sklenky, ale upíjely střídmě, hovor nebyl ani moc hlučný, spíš zaujatý, jako by něco důležitého řešily, ale občas se přece jen rozesmály. Muž se ani nesnažil rozluštit, co říkají, ale po chvíli mu svitlo, o co musí jít. Byl poslední školní den a ty zdrženlivě rozjeté ženy byly soudružky učitelky. Muž na ně od té chvíle občas pohlédl dojatě a s respektem. Jako by bylo Německo, a s ním celý svět, ještě docela v pořádku.