Často člověk ani přesně neví, jak se nějaké téma stane tématem dne. Jak se třeba stalo, že se současný ministr kultury Oto Klempíř hádal celý jeden den – ve sněmovně a pak na sítích – s bývalým ministrem kultury Baxou o to, zda má stát financovat „queer“ filmy. Anebo jak se třeba stalo, že byl ministr zahraničí Petr Macinka kritizován za to, že vyvíjel nátlak na Fakultu humanitních studií UK, aby zrušila jeden volitelný předmět, který byl označen za propagaci terorismu.

Někdy víme: případ „Turek vyhodil z ministerstva úředníka s titulem z Oxfordu“ se odehrál prostě tak, že úředník byl vyhozen z ministerstva. Jindy je dobrat se počátku kauzy ale docela zajímavé. Probereme-li se chronologií, ukáže se, že u zrodu případu Fakulty humanitních studií nestál Macinka. Již deset dní před ním si anotace předmětu, v níž byla jako příklad prezentace, jež byla podmínkou absolvování kurzu, uvedena „sabotáž toku fosilních paliv“, všimla veřejnost na síti X. Pravděpodobně zde si předmětu všimlo vedení FHS UK (jeho tvrzení, že jednalo samo od sebe, nepůsobí úplně věrohodně) a pravděpodobně odtud se věc taky donesla k Macinkovi. Tím prvotním hybatelem byla angažovaná veřejnost.

Obrat diskurzu

A proč onu veřejnost zaujalo právě toto a teď? Jedním důvodem je, že realita nastolila téma levicového, progresivistickými idejemi motivovaného terorismu u nás. Je nové, až dosud totiž média, akademici i příslušné bezpečnostní orgány fixovali v diskurzu spojení násilí rovná se extrémní pravice. A zřejmě se nemusí jednat o ojedinělý výkřik – týden po žhářství v Pardubicích došlo v severní Itálii doslova k teroristické „sabotáži toku fosilních paliv“, ropovodu TAL. Tedy ne na našem území, ale našich zájmů se velmi dotýkající.

Druhým důvodem je, že veřejnost narazila na onen „teroristický“ předmět na FHS tak, že si nejprve všimla, že jeho garant Arnošt Novák vyučuje kurz „sociologie nerůstu“. Což je program, který zastává i z ministerstva životního prostředí vyhozený „oxfordský úředník“ Martin Abel.

Předmětem jeho sporu s vládním zmocněncem Filipem Turkem měl být rozsah tzv. akceleračních zón pro stavbu větrných elektráren (jejichž uzákonění v minulém volebním období mimochodem prošlo bez řádné veřejné diskuse). To je ovšem výsostně politické, ne odborné rozhodnutí. Dál je třeba zbavit se posvátné krávy „Oxfordu“ jako trumfového argumentu. Politolog Eric Kaufmann v rozhovoru pro Echo v roce 2024 nás varoval, že zatímco studium exaktních oborů na anglosaských univerzitách si zachovává svou hodnotu, studium „měkkých“ oborů „ve vás nebude formovat schopnost nezaujatého hledání vědění“. I stav britské energetiky, na němž se nepochybně dlouhodobě podílela řada absolventů Oxfordu, je odstrašující příklad.

Důležitější ale je, že Abel má masivní konflikt zájmů, a snad ještě důležitější je, že tento konflikt zájmů je ve společenském prostoru, abychom si vypůjčili módní termín, systemický a vůbec není za problém považován. Abel je členem spolku Klimatická žaloba, který v roce 2021 podal žalobu na český stát za to, že neplní cíle Pařížské klimatické dohody. Loni ji zastavil Ústavní soud; laika na ní může zarazit celá řada věcí počínaje tím, jaká jsou pravidla pro to, kdo je k podání takové žaloby tzv. aktivně legitimován. Jedním ze žalujících byl například známý německý aktivista Arne Springorum – stěžoval si, že z toho, že ČR neplní klimatické závazky, má klinickou depresi.

Každopádně úředník ministerstva životního prostředí nemá co podávat žalobu na státní politiku životního prostředí; etické řešení je v této situaci jednoznačné: rezignovat na funkci.

Abel ovšem nebyl činný jen tam. Robert Kotzian dal dohromady a zveřejnil na síti X schéma těchto organizací, s jakými dalšími organizacemi jsou propojené a jak jsou financované z veřejných zdrojů. Tento pohled má velkou osvětovou hodnotu. Nevyplývá z něj nějaká „vina“, nenutí nás radikálně měnit pohled na žádnou jednotlivou organizaci. Ale umožňují nám si uvědomit, kolik z těchto organizací je financováno z veřejných zdrojů. Ano, i profláknutými „Sorosovými fondy“, ale ty se úplně ztrácejí mezi plejádou jiných. Zahraničních – Norskými fondy, Evropskou komisí, jí financovanými domácími i zahraničními organizacemi, ale hlavně nevládních organizací financovaných holandskou a německou vládou. A domácími – ministerstvem školství, ministerstvem zahraničí, Státním fondem životního prostředí.

Ne všechny ty organizace se podílely na klimatické žalobě. Ale peníze jsou, jak známo, zaměnitelné. Grant na jednu věc vám vytváří prostor pro zvládnutí ještě jiné věci; aktivista placený za jednu věc někde si může dovolit dělat další věc jinde.

Anatomie nevládního aktivismu

Zaprvé, velká část organizací běžně označovaných za nevládní jsou fakticky vládami financované. Zadruhé, tyto organizace vystupují na veřejnosti jako nezávislé a jako takové jsou citovány médii. Standardní, učebnicové schéma politického zpravodajství je: vláda oznámila, že bude prosazovat toto, představitelé opozice k tomu říkají toto, představitelé nevládek daného oboru k tomu říkají toto. Názor takového Hnutí Duha je citován div ne ke každé zprávě o politice životního prostředí; je přitom nepřímo financováno českou, německou a holandskou vládou a Evropskou komisí. Tyto vládní peníze dílem platí lobbing vlád samotných, dílem vytvářejí umělý dojem konsenzu.

Rozumí se samo sebou, že tento konsenzus je širokospektrálně levicový. Ve schématu mohou naše oči až zálibně spočinout na organizaci NaZemi, jež je členem Klimatické koalice podporující Klimatickou žalobu. NaZemi totiž zároveň podporuje nerůst a taky měla svého zástupce v týmu, který nedávno prezentoval „minimální důstojnou mzdu“, jak jsme o tom psali. Stejně uklidňující pocit setkání se starým známým budí i přítomnost Domu zahraniční spolupráce – to je přece ten, který dává granty oblíbené nevládce Konsent.

Přesuneme se ke kultuře. Jedna kauza, jež byla v oné parlamentně-mediální řeži vytažena na světlo, byla dotace přidělená ministerstvem kultury na vydání knihy Sophie Lewisové Zrušte rodinu v roce 2023. Zvlášť pozoruhodné na tom bylo, že publikace získala dotaci v rámci programu určeného „pro oblast profesionálního výtvarného umění“. A že vydavatelství tranzit.cz získalo v téže várce ještě dotaci na další knihu, Dusivá místa od Shulamith Firestoneové. To je kniha povídek feministické aktivistky a schizofreničky z prostředí psychiatrických léčeben. Co mají obě knihy společného s výtvarným uměním? Dalo by se křečovitě tvrdit, že Firestoneová se část svého života věnovala i výtvarnému umění. Ale dokument o dotačním řízení obsahuje i neúspěšné žádosti a důvody jejich zamítnutí. Některé přesvědčivé, jiné méně, všechny však takové, že podle stejných kritérií by ty dvě publikace nakladatelství tranzit.cz nikdy nemohly uspět.

Takto rozhodla komise složená z nezávislých odborníků, postup, který exministr Baxa hájil proti pozici, že by do dotací měl zasahovat ministr podle toho, co se mu líbí nebo nelíbí.

Naše víra v komise nezávislých odborníků, otevřená výběrová řízení apod. je dojemná. Jedním z řady problémů je, že Česko je malá země a v uměleckých oborech se tu každý zná s každým. Dalším problémem je, co přesně nezávislá odbornost v těchto oborech dnes představuje. Výmluvný je závěr vydavatelovy anotace Dusivých míst: jsou prý „analýzou z pohledu těch, kteří nedokážou nebo nechtějí fungovat a přizpůsobit se současné společnosti“. Radikální odmítnutí současné společnosti (ovšem s výjimkou dotací na umění) je polohou, která ovládla nemalou část výtvarného provozu. Dosahuje fakticky upozadění výtvarného umění samotného ve prospěch ideologie a aktivismu. Ideologické nastavení bychom mohli přirovnat k tomu, jako by mnohé rozhodující, tón udávající pozice ve výtvarném umění obsadili lidé z feministického webu Druhá : směna. Vyvěšení palestinské vlajky na budově AVU loni 7. října, v den výročí pogromu Hamásu, mluví za vše.

Slepá ulička trollingu

Za Baxova úřadování v roce 2024 tyto tendence na AVU, v Národní galerii a Ceně Jindřicha Chalupeckého kritizovala petice, již podepsalo bezmála dva a půl tisíce lidí včetně řady uznávaných umělců. Tehdy, když měl zodpovědnost, Baxa jasný názor nevyjádřil; dnes se obořil na Klempíře, že útočí na svobodu umění a práva menšin.

K odřezávání některých ideologických nevládek od zdrojů dochází taky na ministerstvu práce, jež administruje dotace z Evropského sociálního fondu, na prvním místě Operační program Zaměstnanost, což jsou řádově jiné peníze. Ministerstvo si za to již vysloužilo text v Deníku N, jehož útok je veden skrz osobu vedoucího poradců na ministerstvu práce Jana Gregora. Ten zjevně postupuje systematicky, zvlášť znepokojivé pro NGO komplex musí být, že sleduje i meziresortní připomínková řízení.

Je tu jeden rozdíl. Agenda ministerstva práce poskytuje velký legitimní prostor pro politické rozhodování. Kultura i vysoké školství byly a budou autonomní společenské systémy. Stát jim může stanovovat cíle jen částečně. Zároveň je ovšem platí – vysoké školy převážně, kulturu částečně – a není realistické si představovat, že to v dohledné době bude jinak. Všechno stojí a padá s duchem, který na univerzitách a v kultuře vládne. Pokud na univerzitách převládnou lidé, kteří si myslí, že jejich úkolem není předávat a rozmnožovat vědění, ale indoktrinovat studenty a vyrábět z nich aktivisty, kteří budou odhodlaní zničit společenský řád, pak je otázka, co s tím může ministr dělat. Pokud v uměleckém provozu převládnou lidé, kteří nejsou vedeni hledáním, rozmnožováním a uctíváním krásy, ale zahleděním do svého odcizení a nenávistným opovrhováním civilizací, pak je tu opět stejná otázka.

Součástí odpovědi nicméně jistě bude, že takový ministr musí být schopen trpělivého a promyšleného hledání, jak tyto systémy ovlivňovat, musí být schopen svou činností demonstrovat vzor chování, jež budí respekt, a musí disponovat patřičným intelektuálním kapitálem. Mluvit o parazitech jako zmocněnec Turek nebo se chlubit jako ministr Klempíř, jak „vyřešil“ Baxu odvoláním ze správní rady, tím se nedosáhne ničeho.