Česká vláda v pondělí s definitivní platností ohlásila vznik akceleračních zón pro větrníky (a v menší míře solární parky). Zásadní na výstupu ministra průmyslu Karla Havlíčka bylo potvrzení, že plocha vyčleněná pro zóny se z původních 2700 kilometrů čtverečních smrskne na necelých 300. Pokud nás monstra s lopatkami odpuzují, pořád je to zhoršení proti současnému stavu, kdy pro stavbu větrníků platí docela přísné povolovací řízení, a i proto jich je zatím v české krajině zanedbatelné množství.

Ale ten původní desetinásobný rozsah zón odráží stav z října 2023, kdy ve sněmovně pro instalovaný výkon větrníků v zónách, z něhož se posléze vypočítalo těch 2700 km2, hlasovala národní koalice složená ze stran tehdejší vlády a ANO, a dokonce i SPD. Něco se mezitím změnilo k lepšímu.

Zčásti je to příchod Motoristů na ministerstvo životního prostředí, zčásti lidový odpor v ohrožených místech. Média byla poslední týdny zaměstnána mýdlovou operou o tom, kdo nás bude reprezentovat na summitu NATO, takže se nestihlo řešit, že hned devět krajů, jichž se původní návrh zón týkal, vzneslo vážné připomínky. A zatímco už zmíněný Karel Havlíček byl ve vládě o něco blíž větrníkové lobby (do té bohužel musíme počítat ČEZ), Havlíčkův stranický a vládní představený Andrej Babiš je svou podstatou populista, takže masový lidový odpor mu neušel. To zřejmě mělo vliv na poměrně striktní vymezení zón.

Babiš ovšem byl i ten, kdo už na jaře brzdil tažení vládního zmocněnce Filipa Turka proti zónám s ohledem na ztrátu deseti, dvaceti a soudě podle výhrůžek Evropské komise i více miliard korun, které by Komise republice nevyplatila, kdyby zóny nebyly vymezeny. Za to, že vymezeny byly, a dokonce včas, jsme si zajistili bezprostředně devět miliard korun z Bruselu. Jsou to přitom peníze, které už český stát sám proplatil v ekodotacích, hlavně ve známém dotačním programu Nová zelená úsporám minulého ministra životního prostředí Petra Hladíka.

Zjištění, že jsme se ocitli v dotační tísni a nejsme tak úplně pány české krajiny, téma větrníků přesahuje. Vidíme tu systém: EU nejprve členské státy zaváže k rámcovým cílům, na jejichž splnění pak členský stát potřebuje peníze. Vyplatí je ze státního rozpočtu s vidinou, že EU je státnímu rozpočtu zpětně kompenzuje. Ale EU je proplatí, jen když členský stát dodržuje pokyny v nějaké další fázi toho plánu, nebo dokonce v jiné unijní politice. Je to nepřiznané drama, oba jeho aktéři se totiž vždycky před někým nemají čím chlubit. Česká vláda před Komisí nemůže přiznat, že cílem je mít u nás větrníků co nejmíň, Komise před českou veřejností nebude vytrubovat, že jich tu naopak chce vidět co nejvíc a že kvůli tomu vládu vydírá.

To, že byly vyčleněny zóny, ještě neznamená, že obávaná monstra v nich skutečně budou vztyčena. Ministerstvo průmyslu musí „podnikatelům“ s větrem garantovat výkupní cenu, jinak nebudou „podnikat“. Ministerstvo životního prostředí může v zónách vymáhat přísné hlukové limity, chce dbát na ráz krajiny, což v konkrétních případech může skončit verdiktem, že do konkrétní lokality se tak vysoký větrník nehodí. Pokud se nezmění něco zásadního, řekněme složení Evropské rady po vítězství „populistické pravice“ ve velkém unijním státě, toto tiché drama mezi Bruselem a Prahou se může táhnout po zbytek Babišovy vlády. Komise si pro svůj cíl osázet nás větrníky vezme za rukojmí nějakou huť nebo železárnu, jíž předtím česká vláda dotovala zelenou transformaci a čeká od Bruselu na proplacení faktury. Budou to částky i v nižších desítkách miliard korun za jeden takový podnik a vláda, která nemá rozpočtovou disciplínu jinde, ty proplacené faktury od Evropské komise bude životně potřebovat. Když by ale takové firmě z opatrnosti nepomohla, firma zajde pod cenou povolenky a vláda bude čelit prudkému nárůstu regionální nezaměstnanosti. Stali jsme se narkomany v systému, který nás nejprve přivedl k užívání drogy – a tu nám teď podle svého uvážení chvíli odpírá a chvíli dodává. Drama spočívá v tom, zda se té závislosti dá zbavit, otázka je, jestli vůbec chceme.