Každý z masy diskurzů, které tvoří demokratický veřejný prostor, má svého skrytého hybatele – otázku, na niž odpovídá. Označme ho slovem atraktor, vypůjčeným z matematické teorie chaosu, dejme mu ale jen omezený metaforický smysl: podobně jako třeba kosmologický výraz černá díra je metaforou komunikace, v níž se bezvýsledně utápí všechny informace, výraz diskurzivní atraktor je metaforou pro nasměrování veřejných diskurzů. Rozeznat a pojmenovat ty skryté hybatele naší řeči a udělat z nich téma veřejného užívání rozumu vyžaduje hermeneutickou kompetenci, která se rozvinula jako obecná charakteristika „moderního člověka“ až v liberálním veřejném prostoru.

Příkladem současného mocného diskurzivního atraktoru je třeba heslo resilience, které po rozpadu světového řádu hrozí udělat ze západních humanitních věd nástroj „strategické“ komunikace pro válečnou mobilizaci veřejného mínění.

Jiný takový mocný atraktor veřejného diskurzu popisuje Adam Růžička v úvaze Stinná strana empatie (Echo č. 24/2026). Tragickým symbolem migrační krize roku 2015 se stala fotografie bezvládného těla utonulého dvouletého Alana Kurdího. „Snímek mrtvého batolete ležícího tváří v písku se dostal na titulní strany světového tisku a odezva šokované veřejnosti i politiků se dostavila okamžitě: charitativní příspěvky na pomoc uprchlíkům se zvýšily o tisíce procent, francouzský prezident prohlásil, že fotografie musí všem připomenout sdílenou odpovědnost za osud trpících. Britský premiér se zavázal, že země přijme desetitisíce běženců.“ Papež mluvil o „realismu soucitu“: v neumlčitelném apelu, obsaženém v utrpení druhého vidí morální předpoklad společenství práva.

Zdá se, že západní kulturní elity povýšily v uplynulé dekádě empatii na královnu evropských ctností a za hlavní příčinu zla ve světě začaly považovat její erozi. Jsou ale i kritické hlasy, například v debatě o britském sociálním systému, vyvolané stranou Reform UK, byl stávající systém sociálních podpor prohlašován za projev „sebevražedné empatie“ a „podivné zvrácenosti soucitu“, která zemi ekonomicky ničí.

Empatie: ctnost věku rovnosti

Zakladatelští myslitelé moderní demokracie viděli v empatii přirozenou ctnost ve společnostech, v nichž vládne rovnost. Alexis de Tocqueville například považuje za jejich obecný rys, že lidé jsou „měkkého srdce“, soucit s lidstvem je v nich obecnou ctností: „Když panuje v nějaké společnosti takřka rovnost stavů a když všichni lidé myslí a cítí téměř stejně, může každý z nich v jediném okamžiku pochopit pocity všech ostatních; stačí mu, když vrhne rychlý pohled na sebe sama. (…) Nezáleží na tom, půjde-li o cizince nebo nepřítele. Představivost je hned postaví na jeho místo. (…) Nechá jej osobně pocítit utrpení, když někdo drásá tělo jeho bližního.“

A jako doklad deficitu empatie (demokratické představivosti) ve společnosti nerovnosti cituje z dopisu své příbuzné, píše v něm o obnovení pořádku v Rennes: „… byla vyhlášena daň (…), když nebude zaplacena do čtyřiadvaceti hodin, bude zdvojnásobena a vymáhána vojáky (…), předevčírem byl lámán kolem chudák, který začal vzpouru (…), byl pak čtvrcen (…), šedesát měšťanů bylo pověšeno. Tato provincie je krásným příkladem pro ostatní, aby měli v úctě guvernéry (…).“ Byla to hodná a laskavá žena, jen „neuměla myslet“ z hlediska těch, kdo jí nejsou rovni.

Theodor W. Adorno napsal v Minima moralia (par. 68), že „krutost vyvolává tím menší odpor (…), čím více je oběť jiná, je černá, špinavá, dago, mohamedán. (...) Držitelé Moci vnímají jako člověka jen svůj vlastní obraz, místo aby vnímali jako lidské to, co je odlišné“. Vzájemná dehumanizace válčících stran je jedním z nejtragičtějších rysů rusko-ukrajinské války – Rusové jsou orkové, rašisté, kacapové, Ukrajinci zase chochli, ukrofašisté, banderovci.

V reportáži CNN odpovídá jedna severoamerická posluchačka na otázku, co si myslí o týrání iráckých vězňů: „They are diverse and the diversity justifies the means.“ Věta „rozdílnost světí prostředky“ je „příruční“ dehumanizující teorie, která legitimizuje deficit empatie vůči těm, kdo jsou vyloučeni z okruhu našeho „my“.

Pozemšťané: empatie se Zemí

Adam Růžička píše, že empatie (intenzivně prožitá účast na bolesti druhých) dává příliš velkou váhu citům: prudce osvítí jednu tvář, jedno trpící dítě či skupinu, „zatímco zbytek ponechá ve tmě“.

Připomeňme si jednu z ikonických fotografií 20. století: 8. června 1972 nahé popálené děvčátko jménem Kim Phuc prchá s pláčem po silnici z vesnice Trang Bang bombardované napalmem. Jejím autorem byl americký fotograf vietnamského původu Nick Ut, legenda praví, že když ji Nixon ráno uviděl v novinách, prohlásil válku ve Vietnamu za prohranou, i když o její autenticitě dlouho pochyboval. Celý příběh toho popáleného děvčete má i odvrácenou stranu: dívka odmítla hrát roli Napalm Girl, svědčící napříč Vietnamem a světem o kruté válce, odvážně uprchla do Kanady, kde dokázala i přes celoživotní bolestivé následky popálenin mít rodinu a žít životem ženy nezávislé na propagandistické roli, k níž ji ta fotografie odsuzovala.

Prorok elektronického věku Marshall McLuhan oslavil vypuštění Sputniku v roce 1957 jako obratovou událost v dějinách lidstva: pozemšťané se stali jako celek sousedy v jedné globální vesnici, kde je empatie s utrpením sousedů přirozená. Z povrchu Měsíce planeta Země, zakomponovaná do stovek tisíc hvězd a vesmírné temnoty v pozadí, vyvolává pocit nepatrnosti celé lidské rasy. Michael Collins, účastník mise Apollo 11, po svém návratu řekl: „Co mě opravdu překvapilo, bylo, že Země vyzařovala atmosféru křehkosti. (…) Měl jsem pocit, že svět je malinký, lesklý, krásný, domácí a křehký.“ Z výpovědí kosmonautů se dozvídáme, že pohled na naši planetu z kosmu navždy mění její vnímání (říká se tomu overview effect).

Platí to i o fotografii Pale Blue Dot, již pořídila sonda Voyager 1 v roce 1990 v okamžiku, kdy opouštěla Sluneční soustavu: zachycuje Zemi ze vzdálenosti zhruba šest miliard kilometrů jako světle modrou tečku plující v nekonečné temnotě kosmu. Fotografie vyvolala i mezi laickou veřejností senzaci a lidé po celém světě si začali uvědomovat křehkost lidské existence.

Nastal věk empatie vůči Zemi a s ním i věk propuštění Země ze zajetí v dějinách člověka: příběhy, které si lidstvo vypráví, jsou součástí dějin Země v kosmu, ne naopak.

Demokracie v éře homo videns

Slavný italsko-americký politický filozof demokracie Giovanni Sartori nazval jednu svou knihu Homo videns. Analyzuje v ní dopad antropologické mutace západní civilizace na demokratické systémy, již vyvolala nadvláda konkrétních obrazů nad abstraktními pojmy, charakteristická pro společnosti hyperkomunikace. Lidé v ní ztrácejí schopnost abstrakce, a protože slova, která potřebujeme k porozumění moderní civilizaci, třeba spravedlnost, legalita, efektivita, racionalita, se formují abstrakcí od „konkrétních“ obsahů naší zkušenosti, prameny demokratické názorotvorby vysychají. Obrazy války na Ukrajině, v Gaze, Súdánu nebo bombardování Drážďan v roce 1945 jsou všechny stejně apelující a dramatické, proto nemohou být pramenem racionální názorotvorby legitimizující nebo delegitimizující války.

Příběh Napalm Girl je také příběhem existenciální vzpoury ženy proti tomu, aby byl celý její život podřízen jednomu zvěčnělému „konkrétnímu“ okamžiku z jejího života; interpretace té fotografie v kontextu jejího útěku do Kanady a vůle žít vlastní život se neobejde bez abstraktních formulací, jako je například odvaha být sám sebou.

Fakta vsazujeme do abstraktních teorií, vyvracejí je, nebo potvrzují. Vtržením homo videns do veřejného prostoru se tento proces obrátil: ve společnosti hyperkomunikace se abstraktní teorie vsazují do emoce vzbuzujících konkrétních obrazů. Když je abstrakce podrobena konkretizaci, schopnost veřejnosti dát událostem smysl se drasticky oslabuje.

Kruhy empatického „my“

V srpnu 2017 oznámila jedna uživatelka facebooku, že „zemřel rodinný pes Alf“. „Neumřel. Umírají pouze lidé. Zvířata uhynou, pojdou, chcípnou (u nich to nemá vulgární podtext), zhasnou, jsou zabita, poražena…,“ poučil ji vicepremiér a vystudovaný veterinář Pavel Bělobrádek. „Dávat zvířatům lidské vlastnosti a používat u nich lidské výrazy (umírat, jíst, kakat atd.) je modernistické, levicové a liberální a hodí se k městské eko-etno-bio vychrtlině s korálky na krku, náušnicemi v nose, pupku a obočí, s plandající sukní (lunty) a pijící čaj z misky,“ dodal předseda lidovců.

Slova lidoveckého šéfa vyvolala pobouřené komentáře. Na twitteru předseda TOP 09 Miroslav Kalousek napsal: „Můj pes neuhynul a nechcípl. Zemřel. V přítomnosti milujících a s pomocí veterináře. Ne jatečního inspektora, který dělá politiku.“ „Inu – veterinář na jatkách. Nemáš duši, do konzervy s tebou,“ podotkl poslanec Jiří Dolejš (KSČM). A sama autorka oznámení reagovala: „To jste opravdu takoví blbečci, že mě nemůžete nechat v klidu trochu si posmutnit nad tím, že umřel někdo, kdo žil u nás doma většinu nejen svého, ale i mého života?“

Dnes označujeme ideologii výjimečnosti lidského druhu mezi všemi ostatními živočichy, jež zaznívá ve větě „jen člověk umírá, pes chcípá“, slovem speciesmus (druhismus). Umírají živočichové, nebo chcípají? A když zvířata jen chcípají, žijí vlastně?

Soudnost je podle klasické Kantovy formulace schopnost představit si svět z hlediska všech možných druhých, a vyhnout se tak absolutizaci vlastních představ. Krutost vůči zvířatům je příkladem zla páchaného na bytostech, z jejichž hlediska neumíme (nechceme?) myslet. Upřít zvířatům právo umírat znamená upřít jim také právo na empatii: věta „pes chcípnul“ je antiempatická.

Spor o empatii vůči zvířatům (srv. Peter Singer a Tom Regan) krouží kolem pojmu cítění (sentience) definovaného jako „basic capacity to feel, perceive, and experience pain, pleasure, or emotions“. Vnímání a cítění není sapience (deep reasoning, rozvažování), přesto ale všechny bytosti, které mají sentience, mají také právo na to, abychom brali v úvahu jejich prožívání našeho společného světa – jejich bolest nebo radost. Zvířata nejsou jen masná výroba, zdroj užitku nebo zábavy, jsou to živé bytosti, (sou)cítíme s nimi jejich stesk, bolest i jejich umírání.

V epochách rovnosti je empatie nejen dominantou veřejných ctností, ale i zdrojem většinových spontánně se formujících morálních citů. Připomeňme si, že například tlak na změnu zákonů o jatkách v USA byl výsledkem vlivu knihy The Jungle Uptona Sinclaira o americkém „masném průmyslu“ („Chtěl jsem čtenáře zasáhnout do srdce, a zasáhnul jsem je do žaludku“ – napsal o reálném dopadu svého díla sám autor); v EU vyvolaly vlnu masové empatie vůči zvířatům filmové dokumenty o skandálně bezohledném zabíjení jatečních zvířat.

Kategorické jádro empatie: prožívat jeden svět z hlediska mnoha druhých

Dílo německého filozofa Hanse Georga Gadamera (1900–2002) je nejvýznamnějším svědectvím o filozofických základech 20. století. Za „nejvýznamnější revoluci od počátku moderní doby“ považuje vznik dějinného vědomí, jehož dopad přesahuje i dopad technologických změn, „které tak radikálně proměnily naši planetu“. Zkušenost o „historičnosti každé současnosti, o dějinné podmíněnosti všech světonázorů“, toto jádro dějinného vědomí je „břemenem“ moderního lidstva.

Mít dějinné vědomí znamená odvahu vycházet z perspektivy toho druhého – dát jeho nárokům „na pravdu význam a hodnotu, jež jim historicky přísluší“. V době masové hyperkomunikace se nikdo nemůže uzavřít v hranicích nějaké výlučné tradice, a vymknout se tak z neoblomné relativizace každého nároku na pravdu, již si modernost vynucuje. Veřejné užívání rozumu v moderní společnosti může vést k opravdovému porozumění jen tehdy, když každá strana dialogu je ochotna uznat „dílčí povahu svého nároku na pravdu“; toto kritické chování vůči své vlastní tradici je jádrem toho, co tu nazýváme hermeneutická kompetence, bez níž bychom neuměli interpretovat smysl příběhů patřících do žitého světa jiných bytostí, které zakoušíme jako cizí.

Každá interpretace sama je relativní – je omezenou událostí, závislou na historické situaci interpreta. Součástí hermeneutické kompetence v demokratickém společenství je i vědomí, že „objektivní“ smysl jakéhokoli tvrzení se ustavuje jen v diachronickém i synchronickém napětí mezi interpretacemi jeho kontextu.

Literatura, ta podivná instituce

Empatie jako atraktor veřejného užívání rozumu je nejhlouběji zakořeněna v centrální roli, kterou ve veřejném prostoru začala od devatenáctého století hrát literatura, tato „podivná instituce, v níž máme právo říci vše“ (Derrida).

Jan Patočka považoval za jeden z největších myslitelských výkonů 20. století řeč Alexandra Solženicyna k udělení Nobelovy ceny. Moderní technologie sjednotily lidstvo, říká v ní, „ale ne skrze vlastní zkušenost, ani skrze rodný, srozumitelný jazyk“; je sjednoceno „zprostředkovaně“, globálním mediálním průmyslem: valí se na nás lavina událostí, jež nám zůstávají cizí. Jen umění umí překonat toto „antropologické omezení člověka“, jen díky umění zkušenost druhých nezůstává pro nás „cizí“. „Od jednoho krátkého lidského údělu na této zemi, od člověka k člověku přenáší umění celý náklad cizí, dlouhé životní zkušenosti se všemi trampotami, barvami (…), zkušenost, kterou prožili jiní, činí znova tělem, a umožňuje tak, aby si ji další lidé přivlastnili.“

Domovem empatie a živým jádrem hermeneutické kompetence lidstva je umění, jen díky umění můžeme pochopit, že hájíme jako pravdu předsudky historického společenství, do něhož jsme byli „vrženi“, a uvolnit se z jeho pout.

Historickým svědectvím o revoluční energii této „podivné instituce“ je epochální vliv na lidskou soudnost knih jako Chaloupka strýčka Toma (měla hluboký dopad na postoje bílé majority k černochům a k otroctví a byla jedním z ideologických pilířů americké občanské války, dočítáme se ve Wikipedii), Don Quijote, Faust, Vojna a mír nebo díla Davida Leavitta (pro empatii vůči nároku homosexuálů na veřejné uznání jejich hledisek).

Ve věku homo videns empatie degeneruje

Režisér Pasolini řekl, že „soucit je konkrétní, živoucí a realistický vztah k dějinám“. Je ale soucit „realistickým vztahem k dějinám“ i v digitalizovaném světě elektronické hyperkomunikace, kde je probouzen na zakázku obrazy osvobozenými od reality, jako by realita byla jen překážkou efektivního využití (zneužití) obrazů?

Rychle se před našima očima formuje postmoderní společnost simulaker, v níž není možné rozlišit mezi realitou a jejím obrazem, ale jen mezi různě efektivními obrazy reality (Jean Baudrillard).

Historický kontext reálného lidského utrpení se dá popsat jen pomocí abstrakt, zatímco na mediálním trhu jsou poptávána konkréta. Co víme o roli, jež v reálných dějinách lidského utrpení připadla bytostem z obrazů, které nás dojímají? Nejsou to simulakra? Nefungují ve veřejném prostoru jen jako „killers abstraktních pojmů“, bez nichž se historická realita lidského utrpení stává nesdělitelnou? Nerozmisťují „oligarchové digitalizované říše simulace“ strategicky ve veřejném prostoru tyto „zabijáky abstraktních pojmů“ s cílem vyvolat masovou reakci na „konkrétní obrazy utrpení“, a odvést tak masovou pozornost od „abstraktních pojmů“, jedině pomocí nichž jsme schopni osvětlit příčiny utrpení?

Ve společnosti simulaker empatie soudnost vyprazdňuje, místo aby ji rozšiřovala; vyprázdněná empatie deformuje kolektivní racionalitu demokratických společností, protože podřizuje abstrakta, kterými si vysvětlujeme svět, konkrétům, která nás „citově angažují“.