Očekávání „kulturní revoluce“
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
O peníze jde až na prvním místě. Výrok připisovaný Václavu Klausovi byl v devadesátých letech často připomínán, vyjadřoval jakousi esenci pragmaticky praktického pohledu na veřejné záležitosti (nebo toho, co se za něj považovalo a považuje). Víru v to, že rozhodující jsou nakonec materiální záležitosti, to ostatní včetně kultury je jaksi navíc, libůstka, kterou si dopřejeme, když si ji můžeme dovolit. A význam ministerstva kultury v mocenské hierarchii tuzemské politiky tomu odpovídá.
Dostat se do čela toho úřadu není odrazový můstek k výraznější politické kariéře. Jistě, zvlášť těsně po revoluci ho zastávaly výrazné osobnosti jako Milan Uhde či Pavel Tigrid, jejich společenská autorita ale vyplývala ze zásluh v jiných sférách, než je každodenní domácí politika. A v kontextu veřejných financí představují prostředky pro ministerstvo drobné. Český rozpočet na příští rok počítá s výdaji ve výši 2,585 bilionu korun, na ministerstvo kultury z nich připadá 19,2 miliardy (něco málo přes 0,7 procenta). I kdyby se Otu Klempířovi z přidělených peněz podařilo ušetřit úplně všechno, nemělo by to zásadní vliv na rozpočtový deficit (386 miliard korun).
Pro nemalou část veřejnosti je ale právě státní podpora kultury, především živého umění, symbolem nehorázného plýtvání. Ujal se obraz umělce jako téměř parazita přisátého ke státnímu cecku, což mu zajišťuje pohodlnou existenci. Tohle vnímání má v porevolučním Česku delší tradici, v posledních letech ale sílí. Jistě to souvisí s kulturními válkami, jež při vší jejich otravnosti a občasné panoptikálnosti jako kdyby potvrzovaly, že ta poučka o penězích, o které jde vždy především, nemusí být tak docela platná. Že na kultuře v širším slova smyslu záleží docela hodně. Pro část voličů stran vládní koalice představují angažovaní umělci symbol toho nejhoršího z protivníkovy strany, jsou to pro ně „majitelé pravdy“ a „morální majáci“, kteří vedou privilegovanou existenci odtrženou od běžné reality a opovrhují prostým člověkem a jeho zdravým rozumem. Drží v prostředí současné kultury myšlenkový či ideologický monopol a považují ten stav za svoje přirozené právo. Takhle smýšlející lidé chtějí a očekávají změnu, jež by jim přinesla emocionální satisfakci – jim protivní lidé dostanou přes prsty. Spadne jim hřebínek a to se počítá, byť to v řádu věcí nemusí znamenat prakticky nic, než že třeba spisovatelé budou mít menší možnost dosáhnout na půlroční stipendium na dokončení díla ve výši závratných šedesáti (maximálně devadesáti) tisíc korun. Loni jich ministerstvo kultury udělilo dvacet. A tohle symbolické vítězství se jako prezentovatelný úspěch může nabízet i vládě, která si je vědoma, že s naplněním jiných jejích velkorysých slibů to bude všelijaké.
Z druhé strany – nijak překvapivě – vypadá situace úplně jinak. Nemálo veřejně vystupujících tvůrců věří, že tím způsobem navazují na tradici disentu a vystoupení umělců v roce 1989. Věří, že společenská angažovanost a vnímavost vůči možnosti změny poměrů k horšímu je součástí jejich poslání a oni je tímhle způsobem naplňují. A jistě, někteří z nich si tu úlohu nadšeně užívají, aniž by třeba moc přemýšleli o tom, zda to jejich angažmá k něčemu vede a něčemu reálně pomáhá. Rozkoš z poslechu vlastních slov jim může být dostatečnou odměnou. A ano, část tuzemského kulturního prostředí si občas docela fandí, má sklon nezatěžovat se zbytečnými nároky a projevuje neotřesitelnou jistotu ve věci vlastního významu. Ostatně v tom ohledu není zdaleka samo. Zároveň je, řekl bych, pluralitnější, než může připadat člověku, který si o něm dělá obrázek jen na základě výkřiků, na něž naráží na internetu, a zpráv o takových či onakých excesech. Na obranu „kulturní fronty“ se dá říct i to, že si toho sama často vyslechne dost a dost. A že poslouchat napapané hraběcí rady o tom, že pravý umělec přece musí trpět, může být docela vysilující.
Obě strany kulturních válek po výměně vládní garnitury žijí v očekávání nějaké kulturní revoluce. Mezi veřejně se projevujícími tvůrci jsou ta očekávání často chmurná – přichází doba zvýšeného politického dohledu, trestání nepohodlných a odměňování loajálních vůči moci, přizpůsobení systému jejím politickým potřebám.
Návrat politického dohledu?
Ministr kultury Oto Klempíř něco takového popírá, svoboda tvorby podle něj není nijak ohrožena. Některé jeho výroky a kroky ale mohou představu, že se blíží nějaké utužení poměrů, potvrzovat. Pochvaloval si například, že získal právo vetovat rozhodnutí rad, které rozhodují o poskytnutí podpory. V posledních dnech zase vydal příkaz, podle nějž jeho úřad nebude poskytovat finance akcím, kde probíhá politická agitace. Jako příklad bylo uváděno (viz rozhovor Hospodářských novin s náměstkem za Motoristy Adamem Godym Kociánem) vystoupení Petra Pavla na letošním festivalu Colours of Ostrava. Prezident byl jedním z hostů debat v cyklu Meltingpot, který probíhal na jedné z mnoha scén festivalu. Jeho vystoupení jistě mělo největší publicitu, ale hostů se tam vystřídalo daleko víc a jejich skladba byla docela pestrá, blíž ke „druhému břehu“ mezi nimi měli třeba egyptolog Miroslav Bárta nebo Ivana Tykač. Potenciálně problematický je sám termín „politická agitace“ – je dosti gumový, a proto záleží na jeho výkladu. Jaký bude ten Klempířův? Je docela pravděpodobné, že organizátoři kulturních akcí na pořádání debat v rámci programu rezignují nebo ho výrazně omezí – už jenom z preventivních důvodů, člověk nikdy neví.
Bývalý ministr Martin Baxa (ODS) se na sněmovní půdě pozastavoval nad změnou dotačních podmínek v programu pro podporu neperiodických publikací (tedy především knih). Nově přibyla podmínka, podle níž žadatel během čerpání dotace a ve výstupech projektu nemá „hanobit některý národ, jeho jazyk, některou rasu nebo etnickou skupinu; nebo skupinu osob pro jejich skutečnou nebo domnělou rasu, příslušnost k etnické nebo sociální skupině, národnost, věk, pohlaví, sexuální orientaci, zdravotní postižení, politické přesvědčení, vyznání nebo proto, že jsou skutečně nebo domněle bez vyznání, anebo pro jejich skutečnou nebo domnělou příslušnost k jiné skupině osob“. Viděl v tom možnost politického zneužívání. Klempíř se bránil s tím, že formulace vychází z dikce trestního zákona. Podmínky také specifikují, že porušení podmínky nepředstavuje to, že vydaná kniha bude třeba satirická nebo bude vyjadřovat i nějaký politický názor. Pozorovatel tolik neškolený v byrokratickém vyjadřování se pak ale může ptát, co je to tedy „výstup projektu“ subvencovaného v rámci programu podpory knih, když ne kniha. A především: o tom, zda podmínka nehanobit a nešířit nenávist byla porušena, bude zřejmě rozhodovat Klempířův úřad podle vlastních standardů. Člověk, který zaznamenává různé stížnosti na „protičeský“ charakter toho či onoho současného díla, má důvod zbystřit.
Největší rozruch ale ministr způsobil svým výrokem v rozhovoru pro MF Dnes (21. 10.). Ohlásil záměr nově zvolit všechny rady, které rozhodují o dotacích z Fondu audiovize, snížit objem peněz, které na ně mohou být použity. A také rozšířit okruh organizací, jež mohou členy rad navrhovat (které by to asi tak mohly být?). To už je ohlášený pokus o nějakou systémovou změnu. A jistě je otázka, jak moc vážně je myšlený záměr, o němž se ti, jichž se týká, dozvěděli z médií. Může být těžké určit hranici, za níž končí všední motoristický trolling a začíná snaha naplnit nějaký reálný záměr, případně ministrova snaha dělat dojem muže činu.
Nic než národ
Vláda schválila ministerstvem předloženou koncepci kulturní politiky, je to nepříliš obsažný dokument opět plný spíš vágních formulací s akcentem spíše národním. V legislativním plánu vlády na příští rok Klempířův úřad ohlašuje záměr rozšířit seznam národních kulturních památek „o další významné kulturní památky, které mají zásadní vztah k české státnosti, patří mezi nejvýznamnější reprezentanty našeho kulturního dědictví a jsou dokladem úcty českého národa k významným dějinným událostem“. Programové prohlášení vlády pro oblast audiovize ohlašuje záměr podporovat „díla mapující vznik a vývoj české státnosti a díla podporující českou národní identitu“.
Kritici ministerstva tvrdí, že pod Klempířem se česká kultura přibližuje někdy dost bizarním a drsným slovenským poměrům. Příkladem ale může být i Viktor Orbán, jenž v Maďarsku také chtěl provést zásadní kulturní změnu, měl na to šestnáct let. Během nich se změnilo vedení kulturních institucí. Proběhla rekonstrukce Budínského hradu, byl postaven nový Dům maďarské hudby a pozoruhodná budova Etnografického muzea. Vznikly nové pomníky – třeba dost podivný klasicizující Památník obětí německé okupace, na němž německá orlice útočí na archanděla Gabriela symbolizujícího Maďarsko. V kinematografii to znamenalo značnou podporu nákladných historických projektů (třeba snímky 1242: Brána Západu, Teď nebo nikdy a další), veliký divácký ani kritický ohlas ale neměly. V internetovém vysílání ČT je možné vidět u publika asi nejúspěšnější projekt té národovecké vlny, „maďarskou Hru o trůny“, seriál Hunyadi – Vzestup Havrana. Zrovna veliká kinematografická sklizeň to tedy nebyla.
Konzervativci a národní konzervativci často vnímají současnou západní kulturu jako vůči sobě nepřátelskou, nacházejí v ní jen málo děl, která by zobrazovala svět také jejich očima, nebo aspoň brala jejich existenci na vědomí, aniž by je zesměšňovala nebo démonizovala. Není to neopodstatněná kritika. Někdy ale jejich představa správného konzervativního (pravicového, národoveckého apod.) umění působí jako prostá inverze té nejdoktrinářštější „woke“ tvorby. Před časem se tak internetová pravice zamilovala do otřesně špatného filmu Mstitel pověstného německého režiséra Uweho Bolla. Chtějí-li dosáhnout nějaké výraznější reprezentace ve světě umění, nevyřeší to za ně taková či onaká kulturní politika. Myslí-li vážně svoje slova o úctě k tradici a mistrovství tvůrců minulých dob, asi budou muset ve svých řadách najít víc lidí s aspirací tvořit a poddat se tomu. Vytrvat i ve světě, který ztrácí schopnost vnímat, prožívat, číst… Neztrácet čas fantaziemi o „kulturní revoluci“ a radši něco tvořit.
Diskuze k tomuto článku probíhá na partnerském webu Cesta.cz. Zde ji čtete, přispívat a hodnotit můžete po přechodu na Cesta.cz.