Ztracený bratřík v medvědích houštinách
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Když se před sto a více lety hledaly důvody, proč dát Čechy a Slováky dohromady v jednom státě, sahalo se, po čem mohlo. Posloužily k tomu i pradávné houfy husitských válečníků, kteří po bitvě u Lipan odešli do Horních Uher, kde za (habsburský, to byl paradox) žold pokračovali v tom, na co byli zvyklí a co uměli. Tak vzniklo v polovině 15. století na východním Slovensku jakési zvláštní české vojenské panství, v němž by se s trochou fantazie dal spatřovat středověký zárodek Československa. Vládl mu pověstný kondotiér Jan Jiskra z Brandýsa, jehož bojové roty byly poskládány z divoké české sebranky, v níž měly silné místo zbytky polních a sirotčích vojsk husitského hejtmana Petra Aksamita. Byl to epilog husitských válek, které skončily několika prohranými bitvami a definitivním rozprášením českých veteránů, což pak Alois Jirásek popsal ve třetím dílu své epopeje Bratrstvo nazvaném Žebráci.
Byl jsem oddaný čtenář Jiráskových děl, chystám se k němu na ještě starší kolena vrátit a prožít ty rozkoše ještě jednou. Teď jsem si představoval, že projíždím krajinou toho velkorománu a těch dávných epických dějů, jež jsem tehdy prožíval, takže se sem vracím jako zapomenutý český bratřík. Tak jsem projížděl tou odranými husity prošlapanou krajinou po blátivých polních cestách, které vedly do obcí, o jejichž existenci jsem neměl dosud tušení, ale jejichž jména mi zněla blízce a libozvučně. Třeba Svinia – a Rokycany.
Sviní se špatnou pověstí jsem rychle projel a směřoval do Rokycan, nikoli těch u Plzně. To jméno by tam mohli nechat čeští bratříci, ctitelé kališnického biskupa Jana Rokycany, což jsem tam chtěl vyzkoumat. Docházela mi ostatně baterka, již jsem potřeboval dobít. Nalezl jsem pro to pochopení v místní krčmě, kde byl český bratr přátelsky přijat. Objednal jsem si malý šariš a kávu, sedl si s tím na verandu a pozoroval rozbitou ulici, po níž korzovaly skupinky romské mládeže, jejichž cílem byla otlučená betonová kostka, prodejna potravin. Jedna taková skupinka si mě všimla a za chvíli již byla u mě: Čo robite? Dajte na cukríky. – Dal jsem nějaké drobné a raději se stáhl do hospody. To nerobte, to sa ich potom nezbavíte, řekl hospodský, čehož jsem využil k otázce, zda někdy jezdí do Rokycan u Plzně. Nie, prečo? podivil se muž u výčepu a pak pronesl do hospody, kde posedávalo asi pět místních chlapů: Bol ste niekto v Rokycanoch? Tato otázka zněla v Rokycanech poněkud zvláštně a já ji hned upřesnil, že myšleny jsou ty v Čechách. Muži to pochopili, ale nezdálo se, že by je to více zaujalo. Zkoumat nějakou husitskou tradici se mi nezdálo více vhodné. Poděkoval jsem za vlídné přijetí a rozloučil se: muži pokývali těžkými hlavami a jeden z nich řekl: A čo tu vlastne hľadáte? Tu toho moc nie je. Len cigáni a v lese medvede. – Opravdu jsou tady medvědi? řekl jsem skoro nadšeně. Sú. Menej ako tých cigánov, ale sú, řekl jeden z těch mužů a ostatní se zasmáli.
Prošel jsem pak vesnicí a došel ke gotickému kostelíku právě z dob, kdy tu mohli být čeští vyznavači kalicha. Oddal jsem se té představě, že tady v daleké Šariši jsme my Češi zanechali svou stopu. Kostelík byl zasvěcen svaté Kateřině Alexandrijské, kolem něho byl hřbitůvek a klid. Romská osada byla na druhé straně vesnice, v korytě říčky Svinky. V červenci 1998 se po průtrži mračen zvedly její vody tak strašně, že braly všechno, co jim stálo v cestě. S cikánskými chatrčemi si poradily jako s krabičkami od sirek, v přívalech vody se utopilo padesát lidí, polovina z nich byly romské děti. V Jarovnici, té obci, kam mi v Michaľanech pan farář nedoporučil zajet, mají pomník, původně stál v osadě, pak ho raději přemístili na hřbitov, neboť z něho pomalu nic nezůstalo. Ale k čemu je nám pomník, když duša je nesmrtelná.
Byl čas Rokycany opustit a vydat se dál. Chtěl jsem do večera dojet do Gelnice, od níž jsem si sliboval návrat do městské civilizace. Měl jsem před sebou asi pětadvacet kilometrů divokou krajinou, v níž se zvedají kopce Bujanovských vrchů, které pak přecházejí do vrchů Volovských, jež padají u Margecian do údolí Hornádu, kudy vede železnice do Košic: ne tedy tou řekou, ale údolím. Šlápl jsem do elektřinou zásobených pedálů a začal se přibližovat k horstvu. Moje aplikace mi na mobilu malovala trasu, která vedla úhlednými cestami, ale občas nabídla alternativu. Většinou jsem je odmítal, ale když jedna slibovala zkrácení asi o pět kilometrů, dal jsem na ni. Odbočil jsem na cestu, která zvolna stoupala po úbočí kopce, asi po kilometru se začala zužovat a pak přešla na cestu polní. Vedla stále vzhůru, přes louky a paseky, přičemž se pomalu, ale jistě ztrácela, až se vytratila skoro úplně. Ocitnul jsem se na pokraji lesa, kde se dala cesta tušit jen intuitivně. Můj mobilový návodce však stále ukazoval, že cesta tam je a že mám pokračovat. Pokračoval jsem tedy, stále ještě sedě na kole, jež dostávalo zabrat.
Vjel jsem s ním do lesa a snažil se dodržovat směr linie na virtuální mapě. Bylo to zcela nesmyslné počínání, ale z jakýchsi nevysvětlitelných důvodů jsem v něm paličatě pokračoval. Brzy už nebylo po nějaké cestě ani vidu, ani slechu, les houstl, propadal se do roklin a strží, kterými jsem se snažil projet, čehož jsem ale brzy zanechal, z kola sesedl a tlačil ho přes pařezy a výmoly. Aplikace stále ještě sugerovala nějaký směr, ale ten už se skutečností hustého pralesa neměl nic společného. Držel jsem to těžké kolo za řídítka a jak nějakou vzpurnou krávu ho tlačil skrz houštiny dál v naději, že snad někde se musí objevit cosi jako cesta. Skutečnost byla jiná, les už nestál jen vertikálně, ale i horizontálně, přede mnou byly samé popadané stromy, některé tam musely ležet už věky, neboť z jejich kmenů trčely ostré pahýly větví. Byl jsem jím obklíčen jako nějakými válečnými stroji, které bylo nutné překonat. Rval jsem své těžké kolo přes ně, jako bych táhl chromého koně. Ostré pahýly mě zraňovaly do končetin a stačilo málo a mohl jsem se nabodnout, takže bych skončil v hlubinách východoslovenského lesa jako jednohubka či ražniči, lesní zvěř by mě chodila oždibovat… Krvácel jsem na obou nohách, pot ze mě stékal v proudech, brýle jsem měl jím tak zalité, že jsem skoro neviděl. Vtom mi blesklo hlavou, co jsem před pár hodinami zaslechl v hospodě: sú tu medvede… Samozřejmě, medvědi! Co může být snazší kořistí pro takového predátora než potící se zoufalý idiot, Čech, který táhne půlmetrákové kolo přes ztrouchnivělé kmeny stromů! Ha, jaký já jsem vůl, nepůjdu ve šlépějích drsných husitských bratříků, ale stanu se položkou na seznamu slabomyslných Čechů, kteří si vyjeli na Slovensko, a buď je zavalila lavina, nebo umrzli, nebo je sežral medvěd. To budou titulky: Redaktora Echa sežral na Slovensku medvěd. Haha, to bude pointa za tím vším. Skoro jsem se pobavil. Vzpomněl jsem si, že jsem četl, že medvěd nejvíc nesnáší, když ho někdo vyruší v houští: to bylo všude kolem mě. To prý pak rozzuřený medvěd vyrazí a zaútočí svou šílenou čelistí na spodní část protivníkovy lebky, jak ho to naučila evoluce. Sáhl jsem si na svou zpocenou bradu a cítil, jak na mě jdou mdloby, tak dobře, někam si tady lehnu, je večer, za hodinu se začne stmívat, můj mobil už byl dávno bez signálu, cestu ale pořád ukazoval, jenže zcela nesmyslně. Tak ještě tamten kmen a pak už dál nemůžu… Sebral jsem zbylé síly a ještě jednou přetáhl bicykl přes padlého velikána. Upustil jsem pak ten strašný stroj a padl na zem. Bylo to rovnou do kopřiv. Vtom mi blesklo: kopřivy přece! Ty rostou tam, kde jsou lidé! Nebo kdysi byli. Kde jsou kopřivy, tam je civilizace. Z posledních sil jsem se zvedl a spatřil cosi, co vypadalo jako konec lesa, nad nímž se v dálce a výšce zvedaly dráty elektrického vedení. Byl jsem zachráněn. Pokračování příště.
Diskuze k tomuto článku probíhá na partnerském webu Cesta.cz. Zde ji čtete, přispívat a hodnotit můžete po přechodu na Cesta.cz.