Využiji dnešního komentáře k tomu, abych pochválil papeže Lva XIV., jistě bude rád. Na setkání s kněžími římské diecéze mluvil o situaci dnešních mladých lidí, o „neuvěřitelné osamělosti“, již někteří z nich prožívají, o úloze, kterou v tom mohou hrát technologie. Mimo jiné kněze také varoval před „pokušením připravovat kázání s pomocí umělé inteligence“. Slovo pokušení je v tomhle kontextu vlastně docela silný výraz, který by možná nezazněl, kdyby papež jen chtěl kritizovat ty, kdo se trochu moc snaží zjednodušit si práci.

Pokušení, pokud jako nekatolík tomu slovu v tomhle kontextu rozumím správně, je svod ke hříchu, vážnému selhání. A souhlasím s tím, že použít k danému umělou inteligenci skutečně je něco horšího než projít svá starší kázání, jedno z nich třeba trochu „obšlehnout“ a doufat, že si toho farníci nevšimnou nebo jim to bude jedno. Nechat si napsat kázání umělou inteligencí je totiž popřením nejhlubšího smyslu toho úkonu. Je na tom možné ilustrovat zásadní omezení, jež je umělé inteligenci inherentní a které při všech jejích dílčích přínosech znamená, že dominance AI v  komunikaci by byla její zničující perverzí.

Smyslem kázání není jenom poučovat, ale také zprostředkovat nějaký prožitek, dospět od něj k nějakému širšímu smyslu, podat svědectví. Umělá inteligence žádné prožitky nemá a mít nemůže, nebyla ničeho svědkem, víru je schopná popisovat jako koncept, ne jako prožívanou skutečnost. Pojmy jako víra, naděje a láska nejsou racionalizovatelné (možná spíš „racionalizovatelné“) způsobem, jaký je v textech produkovaných umělou inteligencí patrný. Nechat umělou inteligenci napsat kázání je popřením jeho smyslu, jeho perverzí, protože to nemůže dopadnout jinak, než že ta promluva bude mít místo srdce jednu velkou absenci. Jistě, týká se to jevu týkajícího se dnes už jen nevelké menšiny věřících, takže nejde o nic zvlášť důležitého, dalo by se říct. Jenomže ta absence nemusí být patrná jenom z jednoho značně specifického žánru textu. Tak trochu se týká všeho.

Umělá inteligence se rychle stává arbitrem všech otázek, autoritou, která je vždy na dosah, pohotová rozsoudit jakýkoliv spor. A jistě jsou spousty situací, kdy dokáže odpovědět adekvátně a přesně. V obraze světa, který se z jejích výkladů skládá, ale absentuje vše, co přesahuje slova, kolem čeho ta slova mohou jen kroužit v naději, že jejich pomocí to bude možné nějak mezi řádky (protože jinak to nejde) zpřítomnit. Absentuje v něm ticho, ne jako odmlka, ale jako cosi nesoucího hluboký význam. Čím víc bude ten obraz světa vytvořený AI normalizovaný, tím obtížnější může pro člověka být ty zastřené významy, tu mimoslovní dimenzi světa vnímat. Možná se to papežovo varování ukáže jako marné, lidé budou chodit do kostela poslechnout si, jaké kázání pro ně umělá inteligence vymyslela. Jaký smysl by ale měla existence kostela, kde se káže takhle? Debaty o umělé inteligenci se – kromě obav z nezaměstnanosti, již může způsobit – soustředí na všechno to, co by mohla přinést. Hodně je ale i toho, oč může člověka připravit, když to lidé dopustí. Třeba by mohli popřemýšlet o tom, jak něco takového nedopustit.