Poslední týden patřil Francii. A jen těžko bychom hledali rozdílnější obrazy než ty, které k nám putovaly ze země u Seiny a Loiry v jeho průběhu. Hořící školy, hořící hasič z Bordeaux obklopený davem mládeže se smartphony namířenými na toho nešťastníka, ponižování a napadání učitelů žáky, v panické hrůze prchající policistka pronásledovaná skupinkou zakuklených mladíků... Zkrátka standartní obrazy z konce civilizací, které se převážně na svém sklonku už nejsou schopny bránit, ať už vnějším, či vnitřním tlakům, a propadají se postupně do anarchie.

A pak tu byl o několik dnů dříve druhý obraz – Francie z návštěvy papeže Lva XIV. Zvláště mi v hlavě utkvěla scéna, kdy mnohatisícový dav převážně mladých lidí zpívá s papežem středověkou mariánskou hymnu Salve Regina (Vítej Královno) před katedrálou Notre-Dame. Opět tady byl dav mladých lidí, tentokrát ovšem orámovaný nádhernou gotickou fasádou katedrály, hudbou, již složili zřejmě ve dvanáctém století benediktinští mniši, tedy členové stejného řádu, který znovuvybudoval Evropu v temných stoletích po pádu římské říše. A ještě staršími slovy modlitby, která pojí realistické vnímání lidské kondice („v tomto slzavém údolí“) s nadějí a něhou.

Spíše jde o to, že se v těchto dvou obrazech jako v miniatuře objevily dvě alternativy, dvě cesty které má dnešní Evropa před sebou. Možnost, že by existovala ještě nějaká další cesta, se jeví jako stále více iluzorní, ačkoliv dlouho potrvá, než to bude všem zřejmé.

Ve Francii papež mluvil také o povinnosti vstupovat do veřejného života, i když se mechanismy sekularizace pokoušejí věřící z něj vytlačovat. „Falešný slib“, že lze „budovat Město bez Boží milostí“, rychlé vyčpívá a místo ke světlým zítřkům vede k „rozčarování a ztrátě orientace“, která v sobě ovšem obsahuje i naději na změnu. Paříž, Lourdy a Metz – místa francouzské papežské cesty, která vyvolala neočekávanou explozi entuziasmu ve francouzské společností – tuto naději předvedly.

Mezitím v Česku, které je (v dobrém i ve zlém) vždy o několik let pozadu za evropskými trendy, proběhla další epizoda z dlouhé řady příběhů, jež situaci ohledně vytlačování křesťanské perspektivy, o níž hovořil Lev XIV., znázorňují.

Právník Jakub Kříž, běžně označovaný legrační zkratkou „katolický právník“, se stal členem Rady vlády pro lidská práva. Rozpoutalo se mediální peklo (nebo spíše „peklíčko“ – na míru malému českému mediálnímu písečku), které je nádhernou ukázkou fungování „nedemokratického liberalismu“ – agresivního para-náboženského přesvědčení, které „uneslo“ už před lety pojem liberální demokracie. Jak říká americký filozof Patrick Deneen, tento únos vedl k proměně představy o tom, čím je liberální demokracie, od „vzájemně sdíleného komplexního systému“, který na první místo staví svobodu a pluralitu, v „konkrétní partajnický soubor závazků“, jenž se za účelem získání dominance nezdráhá přinutit „ty, kdo se mu staví na odpor, k poslušnosti“.

Podstatou této ideologie je, že – hlavně v hodnotových otázkách – nepřipouští nejmenší odklon od přijaté ortodoxie. Hlavní postava celé kauzy, Jakub Kříž, vyjádřil v rozhovoru pro Český rozhlas pod palbou otázek údiv nad tím, že tolik úsilí věnuje polovina českých médií tomu, že se zrovna on stal jedním z 36 členů poradního orgánu bez reálných výkonných pravomocí. A jestli není správné, aby v takovém orgánu byly zastoupeny přece jen různé názory na problematiku, jíž se Rada zabývá. Údiv oprávněný, ovšem nikoliv v rámci logiky totalitního myšlení, které popsal Deneen.

Stejně tak bychom se mohli ptát, jestli takové sérií kádrovacích otázek ohledně různých aspektů profesní kariéry a osobních názorů, jíž byl Jakub Kříž v médiích opakovaně vystavován, čelili někdy členové Rady zastupující lobbistické skupiny patřící k „nové ortodoxii“. Opět by ovšem šlo o naivní otázku, prozrazující způsob uvažování „starého“ liberalismu, nikoliv jeho dnešní podoby.

Konečně zatřetí bychom mohli, stejně jako hlavní postava „kauzy“, erudovaně vysvětlovat jednotlivým novinářům, že „lidská práva“ jsou pojem komplexní, který má své dějiny, etapy vývoje, a dokonce konfliktní interpretace. Na mnohé z kulturních a hodnotových témat, na nichž se pokoušeli českého právníka nachytat, lze nahlížet různým způsobem: bližším klasické koncepci lidských práv, obsažené v některých základních dokumentech naší civilizace, od Desatera až k Chartě práv OSN, ale také těm bližším současné „nové ortodoxii“. Ve své trpělivé snaze na tyto nuance upozornit byla hlavní postava kauzy až sisyfovský dojemná. Revoluční horečka, která ovládla v této souvislostí pražské redakce, totiž nuancím nepřeje.

„Hon na Jakuba Kříže“ by nám mohl připomenout neprávem zapomenutou událost z roku 2004, která tak nějak propojuje lokální českou kauzičku se dvěma Evropami, jež se nám vyjevily v poslední době ve zpravodajství z Francie. Tehdy se měl evropským komisařem pro spravedlnost, svobodu a bezpečnost v nové Evropské komisi Josého Manuela Barrosa (v mládí vůdce radikální maoistické bojůvky v rodném Portugalsku) stát Rocco Buttiglione, vážený právník, filozof a politolog s dlouhou kariérou v akademii, bohatým seznamem publikací v oblasti etiky a také s praxí italského ministra pro evropské záležitosti. Evropský parlament tehdy Buttiglioneho kandidaturu zablokoval s ohledem na to, že při výslechu před Komisí se nebyl ochoten vzdát ani v rovině soukromého přesvědčení (které opakovaně jasně oddělil od roviny právní a politické) svého (katolického) názoru na lidskou přirozenost. Europoslanci z řad levicových a liberálních frakcí byli tehdy ochotni zablokovat schválení celé nové Komise, dokud bude součástí jejího složení profesor Buttiglione.

Nakonec se stažením Buttiglioneho kandidatury souhlasila i pravicová italská vláda, která ho nominovala, a křesťansko-demokratická frakce v parlamentu, takže těžko můžeme vinu hodit jen na jednu stranu politické barikády. Den, kdy byla Buttiglioneho kandidatura stažena, 30. října 2004, můžeme zpětným pohledem povýšit na symbolický moment, kdy začala v Evropě nadvláda nové podoby „nedemokratického liberalismu“, který se od svého předchůdce liší – jako ve starém vtipu – jako křeslo od elektrického křesla.

Viděno zpětně už také můžeme říct, kam tato nadvláda Evropu dovedla.