Film EPiC: Elvis Presley in Concert režiséra Baze Luhrmanna není klasický koncertní záznam ani tradiční hudební dokument. Jde o audiovizuální experiment postavený výhradně na archivních materiálech Elvise Presleyho z let 1969–1972, tedy z období jeho takzvané lasvegaské éry. Luhrmannův tým totiž objevil přes šedesát hodin 35mm filmového materiálu, který byl natočen studiem Metro-Goldwyn-Mayer pro dokumenty Elvis: That’s the Way It Is a Elvis on Tour.

Tyto pásy byly desítky let archivovány a nijak výrazně se nepoškodily, režisér tedy pracoval s materiálem, který z velké části zůstal nepoužitý a veřejnosti neznámý. Nejde však o nalezení „svatého grálu“ – spíš o návrat k éře, která sama o sobě představuje už pozdní, notně znavenou kapitolu Presleyho kariéry. Pokud bychom chtěli mluvit o skutečně přelomovém Elvisovi, museli bychom se vrátit ještě dál, do poloviny padesátých let.

Skutečný Elvis totiž není estrádní bavič v blyštivém overalu z Las Vegas. Skutečný Elvis Presley je ten raný – v kožené bundě, syrový, neuhlazený, sexuálně provokativní. Ten, který definoval rock’n’roll a jehož drzá energie později inspirovala i punkovou explozi poloviny sedmdesátých let a návrat kytarové hudby začátkem milénia. Okázalá lasvegaská éra, jakkoli vizuálně vděčná, je už do velké míry komercializovanou fází, kdy se z progresivního umělce stal profesionální entertainer. Přesto je na tomto období cosi fascinujícího – a sotva bychom hledali vhodnějšího režiséra než právě Luhrmanna, který se dlouhodobě pohybuje na hraně spektáklu, přepjatosti a stylizované dekadence. Jeho cílem naštěstí nebylo obraz „zmodernizovat“, ale pouze materiál připravit pro současné velkoformátové projekce, včetně IMAXu.

V těchto monstrózních rozměrech jsem film viděl i já – a obávám se, že při budoucím pouhém televizním sledování ztratí téměř všechno, kvůli čemu stojí za to jej vidět. Původní Elvisovy koncerty byly natáčeny vícekamerovým systémem na 35mm film s profesionálním jevištním světlem. Luhrmann mohl pracovat s obrazem, který má hloubku, dynamický rozsah i detail. Neinscenuje nové scény, ale reorganizuje existující filmový čas a prostor tak, aby získaly novou, dynamičtější strukturu. Film nepostupuje lineárně podle jednotlivých koncertů či turné; materiál ze začátku sedmdesátých let je montážně vrstven: několik let kariéry je zhuštěno do pulzující přehlídky obrazů. Právě kvůli tomuto efektu lze mluvit o „neobarokní“ práci s časem a prostorem, oblíbené kratochvíli akademických filmových kritiků – minulost tu není prezentována jako uzavřená kapitola, ale jako živý, stále aktivní proud energie. Zůstává však otázka, zda nám i takto „podvratně“ vyprávěný příběh vůbec říká něco zásadně nového.

Víme přece, že Elvis byl ve všem první – a právě to bylo i jeho prokletí. Neměl předobraz, jak se vyrovnat s manipulativním manažerem typu plukovníka Toma Parkera (v Luhrmannově čtyři roky staré biografii Elvis jej skvěle hrál Tom Hanks) ani jak zvládat tempo dvaceti koncertů měsíčně v kombinaci s devastující konzumací povzbuzujících léků. Všechna pozdější klišé o superhvězdě vyčerpané vlastním úspěchem si prožil bez návodu. Luhrmann tuto temnou rovinu nejenže nenechává dominovat, on se o ní raději vůbec nezmiňuje. Drží se pouze Elvisových zbytků energie a své fascinace spektáklem. V tom je jeho přístup bohužel blízký samotnému Parkerovi – show musí za každou cenu pokračovat, bez ohledu na to, že hlavní hrdina často už jede spíš na tvůrčího autopilota a svým bezbřehým vtipkováním zjevně zakrývá touhu být někde úplně jinde, někým úplně jiným.

Elvis by si zasloužil portrét, který by se aspoň pokusil proniknout pod masku profesionálního baviče. Režisér Quentin Tarantino kdysi prohlásil, že hudební biografie jsou ze své podstaty problematické, nudné a v podstatě ho nikterak nezajímají. Pokud by už měl o Elvisovi točit, soustředil by se prý jen na jediný den v jeho životě – například na okamžik, kdy Elvis v roce 1954 vstoupil do hudebního studia Sun v Memphisu, aby podepsal svůj první kontrakt. A možná právě tam, v tom jediném dni, by se skrýval film, jenž by dokázal říct víc než jen ono obligátní Jo, byl to fakt král.

EPiC: Elvis Presley in Concert, režie Baz Luhrmann, 96 min., v kinech od 26. 2. 2026.