Co poslouchat, když už jste všechno slyšeli

Když se hudební publicista přiblíží čtyřicátému roku věku, nevyhlíží netrpělivě jen svou zkázu, ale i něco skutečně originálního, co ještě nikdy neslyšel. Připadá mu, že všechna nová hudba stejně jen odkazuje k historii, a i ty nejoceňovanější současné desky mu vždy připomenou, co už slyšel. Co mu tedy zbývá? Někteří stárnoucí novináři to řeší únikem do světa popu, protože právě skrze něj se současné společenské fenomény popisují nejsnáze. Je to vítaný podvod, protože pak už ani nemusí psát o samotné hudbě. Když vidí na lanech zavěšenou halekající Ewu Farnou, má hned jasno: zde se tematizuje těžce zkoušené tělo pracující matky! To už je ale snad lepší přestat hudbu poslouchat úplně. Naštěstí se čas od času objeví něco, co dojme i pamětníky. Mně se to naposledy stalo s deskou Rumspringa od mladičké newyorské dvojice Ear.

Ta se ve své tvorbě vyrovnává jak s osamělostí dospívání poznamenaného pandemií covidu, tak se světem převráceným technologickými změnami. Jonah Paz a Yaelle Avtan tvoří hudbu, která se zadrhává a rozlévá do všech směrů jako zešílený algoritmus sociálních sítí. Pokud dnes mluvíme o digitálním chaosu, je načase přijmout, že ani desky od současných dvacátníků už nepůjde zařadit do klasických žánrových škatulek tak jako kdysi. Ostatně jejich první písně ani nevznikaly ve studiu, ale pomocí iPhonu. Nahrávka od začátku do konce (sympatická stopáž půl hodiny) podněcuje představivost, zpěv je často sotva slyšitelný, a když už si myslíte, že víte, kam skladba směřuje, její vývoj vás nakonec téměř pokaždé překvapí. Sami svou hudbu popisují jako „neustále se rozpínající organismus“. Ve svých nejinvenčnějších momentech se skladby rozvíjejí s radostnou bezstarostností; všechny ty nesourodé fragmenty drží pohromadě snad leda silou nějaké kosmické vůle, než si konečně začnou žít svým vlastním životem.

Album nese název podle amišské tradice, při níž mladí lidé po dosažení dospělosti na čas opouštějí komunitu, aby poznali svět mimo ni a teprve poté se rozhodli, zda se vrátí. Rumspringa je deska fascinovaná přechodovými okamžiky a životními mezníky. Texty zachycují, jak se dnes mladí lidé vyrovnávají s nejistotou a neuchopitelností dospělosti, zatímco hudebně oscilují mezi intimitou akustického folku a katarzní silou elektronické hudby. Na dnešní scéně působí jako zjevení. Připomínají minulost nikoli hudbou, kterou dělají, ale způsobem, jakým přistupují k mýtům a obecně k odkazu umělců, kteří svou tvorbu ještě nebrali pouze jako předvoj rozhovorů, v nichž se patřičně vyjádří ke všem společenským otázkám. V současnosti totiž členové téměř každé mladé kapely v rozhovorech připomínají studenty prvního ročníku politologie, tak velká a zároveň naivní je jejich potřeba sdělit posluchačům své správné názory. Ear nic nevysvětlují, jako by pro ně hudba byla natolik transcendentní záležitostí, že se ji ani nemá smysl pokoušet slovy popsat.

„Nemám ráda, když o mně lidé vědí příliš mnoho. A obecně také nechci, aby si hudbu oblíbili z povrchních důvodů. Celý ten kult osobnosti, který se kolem hudby často vytváří, mě upřímně nezajímá. Baví mě tvořit hudbu a doufám, že si k ní lidé najdou cestu. Nechci, aby se součástí tohoto vztahu staly názory na mě jako člověka nebo cokoli podobného. Hudba by měla stát sama za sebe,“ vysvětluje Yaelle Avtan. Jistě, když opravdu napneme sluch, uslyšíme u nich jemné ozvěny umělců jako The Notwist, The Postal Service, Múm, Lali Puna, Xiu Xiu nebo The Microphones, ale vůbec bych se nedivil, kdyby o jejich existenci neměli ani tušení. Ear se podařilo vytvořit naprosto osobitý zvukový rukopis, který je svou chaotickou roztříštěností pro dnešní dobu tak symptomatický. Moc lepších nových kapel letos už neuslyšíte.

Ear: Rumspringa, A24 Music, 30 min., vyšlo 29. 5. 2026