Izraelský parlament schválil zákon, kterým se zavádí možnost trestu smrti pro pachatele odsouzené za teroristické útoky, při nichž došlo k zabití izraelských občanů. Okamžitě na sebe židovský stát přivolal hněv mezinárodního společenství a mnohé humanitární skupiny zákon tvrdě odsoudily jako diskriminační a nelidský. Pro jeho kritiky, ba i ty jakoby „spravedlivé“, je to důkaz, že se Izrael mění ve fašistický stát. Jak napsal na sociální sítě jeden český novinář: ještě zbývá zavést Sonderkommanda, tedy jednotky SS provádějící vyhlazování Židů na východní frontě. Přirovnání Izraele k nacistickému Německu a Netanjahua k Hitlerovi je už pomalu u slušných lidí normou.

Za zabití byl sice odsouzen na doživotí (častá byla násobná doživotí za mnohonásobná zabití), přičemž obvykle se mohl nadít, že bude po nějaké úspěšné akci svých spolubojovníků vyměněn za židovská rukojmí. Tato výměna se prováděla v nesouměřitelných poměrech. Nejznámější je případ izraelského vojáka Gilada Šalita do Gazy Hamásem uneseného a pět let tam vězněného, za nějž Izrael v roce 2011 propustil 1027 již odsouzených palestinských vězňů. V této skupině, s takovou slávou vítané v Gaze, byl i Jahjá Sinvár, který byl o dvanáct let později strůjcem pogromu 7. října 2023. Sinvár byl v roce 2025 v Gaze zabit, ale jeho bratr nyní stojí v čele Hamásu. Jakýkoli zločin byl de facto vykonán s perspektivou propuštění, po němž vraha čekala nejen sláva a obdiv, ale i možnost vykonat hrdinský čin znovu a znovu.

To zajisté není argument pro trest smrti, o němž člověk doufal, že patří do historie, je ale nutné o této skutečnosti vědět a snad i uznat její realitu. Izrael byl sice stát, který byl proklínán celým svým okolím, odsuzován desítkami rezolucí OSN, pranýřován a bojkotován kdekým, byl výhercem anket o nejhorší stát na světě – ale trest smrti měli a dosud většinou mají všichni okolo, aniž by to někoho vyvádělo z míry. Pochopitelně, na Židy platí jaksi jiný metr a jiná kritéria. Židovský stát založil svou identitu na popelu milionů Židů zavražděných za (skutečné) genocidy, po níž měla existence vlastního státu představovat vykoupení a novou naději. Pro národ, který měl být vyhlazen, byl trest smrti nepřijatelný, byl by zásahem do posvátnosti života, která je v jádru židovského náboženství i historické zkušenosti. Zároveň tento stát musel být vybojován a od začátku čelil existenčnímu ohrožení. Bránil se a bojoval často velmi nemilosrdně právě proto, že každá válka mohla být válkou poslední, válkou, kde se rozhodovalo o jeho bytí či nebytí. Jeho srdce se během těch bojů velmi zatvrdilo a stalo se ke svým nepřátelům krutým. Lze se tomu zas tak moc divit?