V půli března jsem se na dva dny (plus cesta) stal válečným turistou, odjel jsem vlakem do Kyjeva. Důvodem nebyla jen zvědavost, můj otec byl v nultých letech českým velvyslancem na Ukrajině, česká ambasáda se letos rozhodla uspořádat přednášku na jeho památku a pozvala mě (až postupem doby jsem pochopil, že se ode mě nečeká jen pasivní účast, že tu přednášku mám jaksi přednést). Za tu kratinkou dobu jsem nestihl zažít či vidět nic, co by českému čtenáři mohlo přiblížit realitu války. Nedostal jsem se mimo centrum hlavního města, ubytován jsem byl v dobrém hotelu, na patře jako já byl i americký herec a režisér Sean Penn, který do Kyjeva ostentativně přijel v době udílení Oscarů, aby dal najevo svůj odstup od světské slávy. Promluvit jsme spolu nestihli, ale někde jsem tam přišel o klíče od pražského domova a trochu tuším, u koho by asi mohly být (že ti to za to stálo, Seane). Ale stejně. Něco se ve mně během těch dvou dnů odehrálo, vrátil jsem se trochu ztahaný, ale taky zasažený a oživený, snad má význam pokusit se popsat čím a proč.

Jedinou útrapou, jíž mě cesta vystavila, byla velice všední úmornost dvacetihodinové jízdy vlakem, během níž jsem otupěle sledoval ubíhající rovinatou krajinu a obrazovku palubního vysílání, na které se střídaly reklamy, dětské pořady a výzvy k projevům odporu v den výročí okupace Krymu. Také galerie padlých s krátkými životopisy, pokoušel jsem se je z úcty dešifrovat, většinou to nestihl a připadal si jako voyeur a pitomec. Do ukrajinského vlaku se přestupuje v polském Přemyšlu, městě, o němž se píše ve Švejkovi. A hranici jsem překročil mírně švejkovským způsobem, v kapse se mi rozhoukala siréna – podle instrukcí jsem si do mobilu stáhl aplikaci Air Alert a na nebi nad Kyjevem se v tu chvíli asi něco dělo. Moje snaha vypnout zvuk byla zpočátku marná, ukrajinští spolucestující se tím zdáli pobavení. Ta aplikace se mi pak v Kyjevě spustila ještě několikrát, byl jsem ale instruován se tím neznepokojovat, pokud by poplach nebyl skutečně vážný, což prý poznám. Naštěstí jsem neměl tu příležitost. Znamená to ale, že můj pohled na Kyjev byl v zásadním ohledu zkreslený. Jako člověk, jenž nemá zažitou tu „korekci“ dojmu příjemného velkoměsta, neslyšel zvuk dopadajících raket, neviděl následky těch dopadů (s výjimkou jednoho domu v centru), vnímá okolí jinak než místní. Jediný, a to velmi vzdálený dotek války si uvědomí, když si na fotce Památníku nezávislosti, kterou pořídil pozdě večer na Majdanu, ráno všimne formace ukrajinských dronů na nebi, jichž si v tu chvíli nevšiml. A zároveň je ta válka všude. Na obrovských náborových plakátech, kde různé jednotky lákají nováčky do svých řad, v policejní hodině, kvůli níž se město vylidní a v centru ubytovaný šťastlivec tak může zažívat zvláštní pocit intimity uprostřed metropole, ve velikém množství fotografií, vlaječek, svíček a vlajek na rozlehlém památním místě na Majdanu. Nejsou tam jen ukrajinské vlajky, každá země, jejíž občané padli při obraně Ukrajiny, tam má svůj prapor. Je tam i český. Ale válka je především vidět v lidech a slyšet z jejich slov, pro něž je neodstranitelným rámcem, i když třeba v danou chvíli není jejich tématem.

Ti lidé působí přátelsky. Všichni lidé, kteří v Kyjevě prožili delší dobu a s nimiž jsem mluvil, ho popisují jako příjemné město. Taky jsem z něj měl ten dojem, mohutné stavby ve stylu stalinské gotiky na hlavní třídě Chreščatyk působí už jen jako připomínka vzdálené historie a nebudí tíseň jako v časech, kdy reprezentovaly totalitní moc. Atmosféra v ulicích se zdá nijak agresivní, vlastně vlídná. V konverzacích jsem často zachytil ruská slova, často se tu mluví „suržykem“, dialektem, v němž se mísí ukrajinština a ruština. Část rusky mluvících Ukrajinců po začátku války začala při oficiálnějších příležitostech používat ukrajinštinu, brali to také jako projev odporu proti agresi. Po začátku války do hlavního města zároveň přišlo nemálo lidí z východu země, kde ruština byla daleko rozšířenější. Nějací tam ale taky z vlastního rozhodnutí zůstali. Tímhle způsobem rozdělené rodiny se občas potkávají v Turecku, pokud mají peníze na cestu. Jedna místní paní mi vyprávěla, jak za ní její příbuzní přijeli přímo do Kyjeva, uplatili někoho, aby je pustil přes frontu. Vyprávěli jí, jak moc jsou životem pod ruskou správou zklamáni, jak byly rychle zapomenuty všechny sliby. Zůstat na druhé straně se ale báli, měli strach z reakce okolí, kdyby se dovědělo, odkud vlastně přišli.

Kyjevané mají čerstvě za sebou ukrutnou zimu. Na zdejší poměry byly nezvykle velké mrazy a Rusové do toho masivně útočili na energetickou soustavu. Její základ je sovětský, tudíž je velmi centralizovaná, stačilo zasáhnout jednu rozvodnu či teplárnu a statisíce lidí byly bez proudu, bez tepla, bez vody. Ve městě vznikala centra, kam se lidé mohli přijít ohřát nebo si dobít telefon nebo se šli, když už se zima doma nedala vydržet, na chvíli zahřát do auta, pokud nějaké měli. Z Evropy jako pomoc přišlo mnoho generátorů. Zároveň Ukrajina začala narychlo měnit energetickou síť, snažit se ji decentralizovat, vytvořit síť malých elektráren, jež by byla odolnější vůči ruským útokům. Dělo se to napůl oficiální i neoficiální cestou, úhrnný výkon těch narychlo zapojených zdrojů se prý rovná dvěma blokům jaderné elektrárny. Opět se v tom projevila schopnost sebeorganizace ukrajinské společnosti, která v čase existenčního ohrožení v sobě našla vůli existovat a schopnost účinně ji projevit. Je to vidět na pokroku, jehož Ukrajinci rychle dosáhli v mnoha oblastech (třeba IT), na důležitosti, jakou tam mají nestátní organizace. Ostatně už na začátku války Rusové podcenili sílu lidového odporu, třeba ozbrojených místních skupin, které se po obsazení Krymu začaly formovat a připravovat na přicházející válku.

Nové sebevědomí

Měl jsem příležitost chvíli mluvit se Serhijem Prytulou, jednou z výrazných osobností ukrajinského nestátního sektoru. Kdysi byl známou televizní tváří, později to zkoušel v politice, teď vede nadaci, která především vybírá peníze a zajišťuje za ně dodávky výzbroje a další pomoc bojujícím jednotkám. Za dobu války vybrala v přepočtu na koruny přes pět miliard. Mluvil jinak, než by návštěva z Prahy očekávala. Bez díků za pomoc a apelů na její pokračování, bez hořkosti nad tím, jak je nedostatečná. Spíš se vyjadřoval s jakýmsi samozřejmým sebevědomím člověka ze země, jež něco dokázala, není jen odkázaná na pomoc druhých, ale je pro ně taky důležitá, ledacos možná potřebuje, ale v čím dál komplikovanější mezinárodní situaci je i potřebná pro ty, od nichž pomoc čeká. Na rozdíl od nich má hlubokou zkušenost s vedením moderní války.

„Nechceme do NATO“, je to prý jen sdružení států, od něhož je iluzorní očekávat, že by se všechny státy postavily za jeden napadený, větší význam má dohodnout se s jen těmi, které k tomu jsou skutečně ochotny. S Američany v současné době není možné dopředu počítat, válečné plány na letošek i příští rok se sestavují jen s ohledem na rostoucí ukrajinské kapacity a možnosti evropských spojenců, které jsou sice značné, brzdí je ale pomalá evropská byrokracie. O vstup do EU stojíme, to ale neznamená, že bychom akceptovali všechno, co z Bruselu přijde, to by nás mohlo jako společnost ohrozit. Všechno to bylo vyslovováno s jistotou člověka, jehož země prokázala sílu ve světě, kde podle něho je to právě síla, co rozhoduje. A v extrémní situaci nemá náladu zdržovat se procedurálními otázkami, jež jsou ale také inherentní součástí demokracie. Zároveň se různými způsoby vrací k nutnosti udržet ukrajinskou společnost soudržnou, aby lidé, kteří zůstali, nezahlíželi na ty, kdo ze země odešli, aby si lidé ve frontových oblastech nepřipadali zapomenutí, aby se na Ukrajině dál rodily děti a aby jich bylo víc… Protože bez udržení té elementární pospolitosti pokročilé IT a zvýšené schopnosti ve výrobě dronů nestačí. Ukrajina překvapila svět, když se po ruském útoku nezhroutila. A nejenom svět, překvapila i sama sebe. I Prytula byl „překvapen tím, že jsme proti Rusku dokázali bojovat. Stalo se to díky jednotě Ukrajinců, jejich duchu a lásce“.

Samá velká slova. Jenomže válka je taky strašlivým způsobem velká. Může pro Ukrajince dopadnout špatně, ledacos jiného pro ně může dopadnout špatně, nakonec i to ukrajinské sebevědomí se může zvrtnout v něco horšího. Ale v tuhle chvíli, myslím, ta velká slova vycházejí z něčeho reálného. Nějakým způsobem jsem to cítil. Ve vzduchu, v tom, jak povědomé mi to město, v němž jsem nikdy nebyl, připadalo. V prožitku svobody z toho, že v něm jsem nikým, a když čtu pár lidem v knihkupectví svůj text, reagují právě a jenom na něj, ne na nějakou představu o mně a mém místě v systému kulturního a mediálního provozu a souvisejících debat a sporů. Nevím, jak to říct jinak, ale cítil jsem tam větší blízkost smyslu. Možná taky tohle způsobí namířená zbraň, válka je strašná, může člověka zničit, zabít, o všechno a všechny ho připravit, nechat ho bloudit vybombardovanou zemí nikoho pod mrtvýma očima zabijáckých dronů. Může v něm ale taky něco probudit, nejenom to nejhorší, jak se často říká. Nějakou dřív uspanou naléhavost, schopnost vnímat druhé jinak a jinak se k nim i vztahovat. I tohle – kromě solidarity a potřeby pomáhat – může k té zemi stižené strašnou válkou přitahovat lidi z končin zajištěnějších a na první pohled šťastnějších. Naděje, že se na tom nově sdíleném smyslu budou moci nějak účastnit, že se tak vymaní z krize smyslu, která rozežírá jejich domovské země. Možná je to marná naděje, možná skončí jen další vlajkou na Majdanu. Ale mně – válečnému turistovi – se v tu chvíli zdála skutečná. V řádu věcí to neznamená nic, ale pro mě v tu chvíli ano.

Cestou zpátky jsem se z okna už díval pozorně. Na všechny ty ne zrovna výstavní vesnice a města, domy nazdařbůh rozházené po hnědé hlíně, stromy obsypané koulemi jmelí. Scenerie podobné těm, jež jsem na povinných představeních vídal v sovětských válečných filmech a teď je sleduji v záběrech z fronty. Když jsem kontroloval polohu vlaku na mapě, zjistil jsem, že projíždíme nedaleko Berdyčeva. Města, kde se narodil Joseph Conrad a taky Vasilij Grossman; Izák Babel, rodák z ukrajinské Oděsy ho vykreslil v některých povídkách své děsivě krásné Rudé jízdy. Myslel jsem na ty mnohé další, kteří se v podobných vesnicích a městech narodili, před chudobou a pogromy z nich utekli do světa a výrazně ho proměnili. A na cyklus násilí, které se do té země vrací v těch nejhorších formách a obsazení rolí pachatelů a obětí se v čase někdy proměňuje. Na to, jestli si ta zkoušená země dokáže uhájit svobodu a nějak smysluplně ji žít. Na nic jsem nepřišel, ale beznaději jsem nepropadal. Rád bych se tam zas někdy vrátil.