Ten nápad i vzhledem k času letních prázdnin, kdy Češi politikou příliš nežijí, prosvištěl bez větších debat. Předseda Senátu Miloš Vystrčil z ODS před několika dny vyzval, aby opozice v příštích prezidentských volbách postavila svého kandidáta. Vzhledem k tomu, že volit novou hlavu státu bychom měli jít v lednu 2028, tedy za rok a půl, je na podobné plány samozřejmě ještě dost času. Ani koalice – která má zvlášť motivaci někoho proti Petru Pavlovi postavit – zatím o svém kandidátovi nemá představu. Samozřejmě ale někoho nabídne.

Jenom je hnutí ANO se svými koaličními partnery SPD a Motoristy sobě jasné, že to musí být hodně atraktivní, nejlépe nadstranické jméno s nějakým faktorem X. Protože s vlastní tváří, ať už by to byla Alena Schillerová, nebo Robert Plaga, což jsou politici, kteří podle prvních brainstormingů v ANO mají určité „prezidentské vlastnosti“, sice osloví vlastní voliče, ale k vítězství je třeba získat širší podporu. Tedy za předpokladu, že bude opět kandidovat i Pavel, což všichni očekáváme, stoprocentně to ale potvrzené stále není, tak to pro pořádek zmiňme. Bez něj by to pro kandidáta současné koalice byla úplně jiná situace.

Nevýhody tohoto případného opozičního plánu však mohou snadno převážit. Jednak je tady riziko, že nápad postavit svého kandidáta, který se bude snažit konkurovat zavedenému Pavlovi, vyzní pro opozici tragikomicky. Podobně jako když třeba ODS v roce 2013 neodolala postavit jako svého kandidáta někdejšího předsedu Senátu Přemysla Sobotku.

Ten, ač známá politická figura, skončil s necelými 2,5 procenty hlasů předposlední a jen nasvítil tehdy dramaticky uvadající pozici ODS. Opozice tak jednoduše může utratit za prezidentskou kampaň dost peněz a spíš si uškodit. A mám silný pocit, že kdybyste se na ulici zeptali deseti opozičních voličů, proč staví svého kandidáta proti Pavlovi, většině to připadne jako velký nerozum.

Ještě horší variantou by však pro opozici bylo, kdyby se jí nějakou náhodou podařilo najít kandidáta, který bude schopen Pavla v prvním kole oslabit natolik, že do druhého neprojde ani jeden z nich. Pravděpodobné je to velmi málo, ale nemožné nikoli. Pořád je třeba mít na paměti, že opoziční tábor má v současnosti slabší podporu než koaliční, takže tříštění sil je kontraproduktivní, jakkoli Pavel samozřejmě není stoprocentně opoziční politik. Ale že má k opozici názorově mnohem blíž než ke koalici, je jasné.

ODS a spol. každopádně nemají kam spěchat, taktické pro ně bude minimálně si počkat, koho postaví ANO se svými koaličními partnery. Že se jim podaří najít tvář s potenciálem porazit Pavla, také není vůbec jisté. Byť si Pavel za poslední rok významně snížil šance brát z tohoto voličského tábora, což byl gamechanger v posledních volbách, doposud platilo, že když už si Češi na někoho na Hradě zvyknou, jen tak ho nahradit chuť nemají. Takže Pavel je stále favorit a na koalici – mnohem víc než na opozici – je dumat, jak spojit síly a porazit ho.

A že to i pro teď dominující koalici může být nepřekonatelná mise, svědčí situace kolem domlouvání kandidátů pro senátní volby. Původně ANO s SPD a Motoristy sobě chtěli v horní komoře parlamentu posílit nasazením co nejvíce společných kandidátů. Domluvit se na nich se však ukazuje jako natolik obtížné, že ANO nakonec ve většině obvodů radši staví čistě svoje tváře. Takže opozice zřejmě v Senátu udrží pohodlnou převahu, což pro ni také není vůbec špatné.