Írán má nového nejvyššího vůdce. Poté, co izraelské nálety zabily Alího Chámeneího, 88 vysoce postavených kleriků shromážděných v Radě expertů zvolilo nového šéfa země. Tím se stal Chámeneího syn Modžtaba. V médiích je popisován jako „hardliner“, který zaujme ještě tvrdší postoj než jeho otec. Již se objevují varování, že zabití Chámeneího byla chyba, neboť se tím uvolnila cesta pro jeho ještě radikálnějšího syna. Samozřejmě to platí za předpokladu, že ve funkci nějakou dobu vydrží.

Nejde jen o to, že se ocitl v hledáčku amerických a izraelských bombardérů, které prokázaly skvělé schopnosti v likvidování špiček režimu. Modžtaba je již nyní popisován jako raněný, i když není jasné, zda jde o staré ranění z irácko-íránské války v 80. letech, nebo jestli ho utrpěl ve stejném bombovém útoku, který zabil jeho otce, či je ještě novější. Ale i když přežije americko-izraelskou operaci, rozhodně nemá jistotu, že moc udrží ve svých rukou.

To je alespoň teze americko-íránského historika a novináře Arashe Aziziho (v říjnu 2024 jsme s ním v Echu měli rozhovor). Výběr Modžtaby Chámeneího totiž není nekontroverzní ani uvnitř Íránu. Slovo republika v oficiálním názvu Íránská islámská republika tam není jen na okrasu. Islámská revoluce v roce 1979 svrhla monarchii šáha. Antimonarchismus a odpor vůči dědičným pozicím má tak v krvi. Vládnout nemá král, ale ten nejváženější a nejučenější muslimský klerik. Proto představa, že syn bude následovat otce v čele státu, byla dlouho tabu, příliš to zavánělo de facto návratem k monarchii a založením nové dynastie. Nyní bylo toto tabu porušeno.

Druhý důvod vnitřní kontroverznosti Chámeneího mladšího je jeho vzdělání. Předpokládá se, že nejvyšší vůdce Íránu bude ájatolláh, což je vysoká hodnost pro znalce šíitského islámského práva. A i když Modžtaba Chámeneí islámské právo studoval, hodnosti ájatolláha nikdy nedosáhl ani se jí nepřiblížil.

Pak jsou tu praktické problémy. Íránské velení je momentálně rozdrobené. V rámci přípravy na možnou válku Chámeneí starší rozvolnil velitelskou strukturu, přesně pro případ eliminace vedení země i ozbrojených sil. Nižší velitelé tak mají velkou míru autonomie a dostat je všechny zpátky pod kontrolu Teheránu nemusí být jednoduché.

Navíc jsou tu třecí plochy uvnitř režimu. Jeden spor jsme mohli před pár dny vidět na veřejnosti. Íránský prezident Masúd Pezeškján se omluvil státům v Perském zálivu za útoky. Jenže civilní vedení není v Íránu rozhodující. Těmi jsou Islámské revoluční gardy, zvláštní jednotky zřízené na obranu režimu. Z jakési islamistické pretoriánské gardy a hlavního vývozce íránského terorismu ve světě se časem vyvinula i hlavní ekonomická a politická síla v zemi. Revoluční gardy zpochybnily Pezeškjánovo prohlášení a oznámily, že útoky na okolní státy budou pokračovat.

Proti jmenování Chámeneího údajně byl tajemník íránské Nejvyšší rady národní bezpečnosti Alí Larídžání, momentálně považovaný za jednoho z nejmocnějších mužů ve státě, jenž de facto řídí íránské válečné snahy. Larídžání prý do funkce prosazoval svého bratra Sádeka.

Může se stát, že Modžtaba Chámeneí nikdy nebude disponovat takovou autoritou a mocí jako jeho otec nebo první nejvyšší vůdce Íránu Rúholláh Chomejní.

Podle Aziziho je tak možný scénář podobný tomu, který nastal v Číně po smrti Mao Ce-tunga v roce 1976. Tehdy se nejvyšší funkce ve straně, a tedy vůdcovství země, ujal Maem designovaný nástupce Chua Kuo-feng. Vypadalo to, že tvrdý maoismus bude pokračovat. V následujících dvou letech se ale jeho stranickému rivalovi Teng Siao-pchingovi podařilo Chua jako mocenského hráče eliminovat a sám se ujal vlády v Pekingu. Teng je dnes považován za architekta moderní Číny. Otevřel zemi světu a zavedl tržní reformy, čímž položil základy čínského vzestupu. Svou ekonomickou teorii shrnul větou, že „nezáleží na tom, jestli je kočka černá, nebo bílá, hlavně když chytá myši“.

V článku, který publikoval magazín The Atlantic těsně po smrti Chámeneího staršího, tak Azizi předkládá překvapivě optimistický scénář: válka bude nějakou dobu pokračovat, hlavně aby si režim zachránil tvář, po jejím konci ale přijde přehodnocení íránské pozice a zhodnocení reálné situace. Faktem je, že Teherán je ekonomicky na dně. Lednové protesty, které režim utopil v krvi, spustila nespokojenost s hospodářskou situací. „Islámská republika nemá jinou možnost než ukončit konflikt s USA a soustředit se na ekonomický rozvoj. Naše zdroje jsou vyčerpány. To je jediná cesta vpřed,“ řekl Azizimu zdroj uvnitř režimu. Ve hře je i normalizace vztahů s USA a opuštění cíle zničit Izrael. Dokonce by mohlo dojít i k jistému uvolnění poměrů, třeba povinnosti pro ženy nosit šátek.

Dle tohoto scénáře by Larídžání sehrál roli íránského Tenga, kdy by odsunul Chámeneího na vedlejší kolej, stal se de facto íránským vůdcem a z pragmatických důvodů rozvolnil poměry a částečně se otevřel světu. Neznamenalo by to, že se z Íránu stane liberální demokracie. Larídžání je podle všeho tvrdý muž, který řídil potlačení lednových protestů. Pokud budeme pokračovat v paralele s Tengem, stojí za připomenutí, že to byl on, kdo dal rozkaz k masakru na Náměstí nebeského klidu. Ale pokud by Aziziho předpověď vyšla, jednalo by se o násobné zlepšení oproti současné situaci.

Pokazit se může mnohé. Modžtaba Chámeneí může všechny překvapit, přežít bomby i zkonsolidovat moc. Může se ukázat, že Larídžání není takový pragmatik, jenž by byl ochoten spolupracovat s USA. Jeho současná rétorika tomu rozhodně neodpovídá. „Se Spojenými státy nebudeme vyjednávat,“ prohlásil během nynější války. „Přimějeme sionistické zločince a bezcharakterní Američany, aby toho litovali,“ slíbil pomstu po zabití Chámeneího staršího. Nebo se může prosadit někdo třetí, jenž taktéž nebude stát o nějakou normalizaci s Američany.

Tyto a další neznámé jsou důvodem, proč je útok na Írán největším hazardem kariéry Donalda Trumpa.