Je to pětadvacet let. Jedenáctého září 2001 unesli členové teroristické organizace al-Káida ve Spojených státech tři plně obsazené civilní letouny, převzali řízení a navedli je do věží newyorského Světového obchodního centra a budovy ministerstva obrany ve Washingtonu. Zahynuly tisíce lidí. Změnil se svět. Na tohle sdělení mohl člověk tenkrát opakovaně narážet v novinových titulcích, komentářích, ve vystoupeních politiků. A nemuselo mu to připadat jako konstatování čehosi až banálního (Kdy se svět nemění?). Odpovídalo to jeho tehdejšímu prožitku, dezorientujícímu zjištění, že svět najednou vypadá jinak, že jistoty, jež roky vnímal jako samozřejmé, najednou zmizely. Dějiny se probudily, zařvaly a vykročily do neznáma.

S odstupem pětadvaceti let se ta změna může jevit jako v mnohém jiná, než tehdy otřesená západní veřejnost předpokládala. Jedenácté září může působit jako uzavřená a pro dnešek ne moc relevantní událost. Útok předznamenal střet dvou sil, jejichž význam se teď už nemusí zdát tak dějinný jako kdysi. Smyslem teroristického útoku je zapůsobit na publikum, vyvolat v něm žádoucí reakci. Tím publikem, „cílovou skupinou“, byli před pětadvaceti lety obyvatelé většinově muslimských zemí, kteří měli pod dojmem spektakulárního úderu „velkému satanovi“ povstat proti zkorumpovaným vládám svých států a připojit se k boji. To se nestalo. Západ za těch pětadvacet let zažil další islamistické teroristické útoky, některé vskutku děsivé. Ale ve srovnání s očekáváními zpřed pětadvaceti lety (chemické zbraně, špinavé bomby a podobně) nebyla jejich četnost ani krvavá účinnost v úhrnu tak velká – nedá se říci, že by islamistický terorismus po jedenáctém září předčil násilné řádění extrémů evropské levice i pravice v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století. Z al-Káidy toho nezbylo moc, značně zredukovaná byla i hrozba „nástupnického“ Islámského státu. Konfrontace mezi západním a muslimským světem jistě nezmizela, v mnoha zemích Západu je vnímána intenzivněji než před čtvrtstoletím. Není ale tolik způsobena obavami z možnosti nějakého zničujícího kataklyzmatu. Spíše strachem z postupné proměny, nárůstu cizorodého vlivu, ze ztráty kontroly.

Nevyšel ale ani americký protiútok. Zčásti byl motivovaný naivní představou, že je možné a potřebné nabídnout těm masám, které chtěla vyburcovat al-Káida, atraktivnější konkurenční vizi. Vybudovat na Blízkém východě funkční demokracii, jejíž úspěch bude motivovat i lidi v jiných státech, aby se něco podobného snažili prosadit doma. Válka v Iráku ale k ničemu takovému nevedla, z Afghánistánu se spojenci museli potupně stáhnout. K tzv. neokonzervativní politice, jež k těm intervencím vedla, se dnes hlásí jen málokdo – Donald Trump zvítězil v prezidentských volbách také proto, že se od ní okatě distancoval, sliboval, že se od ní důsledně odvrátí (jiná otázka je, jak vypadá jeho mezinárodněpolitická praxe).

Ve dnech po jedenáctém září se toho také hodně namluvilo o svobodě a nutnosti ji bránit. O tom, že potřeba zajistit bezpečnost by nikdy neměla vést k jejímu omezování. Ke střetům mezi zájmy bezpečnosti a svobody od té doby skutečně došlo a dál dochází, nedá se ale říci, že by z nich svoboda vycházela zrovna vítězně. Ano, svět se od té doby změnil, ta změna je ale jiná, než se tehdy předpokládalo, katastrofické scénáře vycházející z aktuálního dění se liší od těch, jež se vykreslovaly před pětadvaceti lety. V debatách o islamistickém terorismu býval často citovaný slogan, který se používal v prostředí al-Káidy: „Milujeme smrt víc, než vy milujete život.“ Jistě dál existují apokalypticky smýšlející islamisté zamilovaní do představy vlastního „mučednictví“. O lásce dnešního Západu k životu ale lze úspěšně pochybovat. Jeho současné problémy a strachy jsou zapříčiněny daleko víc uvadající vitalitou než teroristickou hrozbou. Přes to všechno byl ten pocit přicházející změny před pětadvaceti lety oprávněný. A bylo to tenkrát tak: dějiny se zase rozběhly. Tehdy i dnes ale byl směr toho úprku neznámý.