Asi málokdo z nás, kteří jsme se 24. února 2022 probudili do nové reality, tušil, že o čtyři roky později bude válka Ruska proti Ukrajině stále pokračovat. Teoreticky uplynulo dost času na to, abychom z největší evropské války v posledním půlstoletí vyvodili nějaká ponaučení. Přesto se často nelze ubránit dojmu, že materiálu k ponaučení nebylo pro Západ stále dost… Co by nás měla rusko-ukrajinská válka naučit – a ne vždy zatím naučila?

Rusko je nepřítel. A to ještě více než před rokem 2022. Jak píše bývalý polský diplomat a expert na Rusko Piotr Skwieciński, Putin nerealizoval svůj primární strategický cíl – tedy likvidaci ukrajinské nezávislosti. Nicméně uspěl v případě sekundárního cíle – totalizace ruské společnosti a totalitní konsolidaci státu. Všichni v Evropě nebo USA, kteří snívají o návratu k business as usual s Ruskem po ukončení válečných operací, žijí iluzí. Proti sobě už nebudou mít sice autokratickou, nicméně vnitřně stále relativně různorodou oligarchickou strukturu, v níž množství hráčů sleduje množství cílů. Teď je to monolitní blok, v němž ekonomika, společnost a stát tvoří jednotný celek, jednu pěst připravenou k úderu.

Není mnoho silnějších impulzů než národní cítění. Ve skutečnosti je totiž jedním z klíčových ponaučení této války síla národní identity. Ukrajinská válka o udržení vlastní nezávislosti znovu „legalizovala“, alespoň v našem kontextu, používání slov jako „vlast“ ve veřejné debatě. Nicméně stále převládá opatrnost k „démonu nacionalismu“, kterého západní Evropa úspěšně vypuzuje od konce druhé světové války. Národní sebeidentifikace měla být v éře liberální hegemonie postupně nahrazována tou „globální“ – všelidskou, nebo alespoň společnou – evropskou. Ukrajinci ovšem neumírají za to, aby se mohli rozpustit v „evropské společnosti“. Bojují za to, aby uhájili svobodu a samostatnost a jako hrdá svébytná země pak rozhodli sami o vlastní budoucnosti – i tím, že se vydají cestou evropské integrace. Ovšem představa, že by měl národ s nově získaným sebevědomím a do krajních mezí vyhroceným národním cítěním dlouhodobý zájem podvolovat se aktuálním centralizačním tendencím, které razí Brusel, část členských států a velká část evropských intelektuálů, je poněkud troufalé. Sílící tlak na další zbavování národních států zbytků suverenity, který je v posledních letech leitmotivem evropské debaty, je přímou antitezí ukrajinské lekce…

Buďme realističtí, ale neposlouchejme vždy „realisty“. Síla je v mezinárodních vztazích spojována se školou realismu – opakem víry v pořádek opřený o hodnoty a mezinárodní právo. Je na první pohled patrné, že válka změnila v tomto ohledu poměr sil mezi dvěma přístupy. Není těžké si všimnout, že to byl Donald Trump, podpořený americkou silou, který je vnímán jako jediná osoba schopná mír vynutit. Tak to vnímají i sami Ukrajinci, kteří EU teď používají jako bankomat, nicméně vědí, že u jednacího stolu potřebují především Washington. Dění posledního roku je pro Evropany bolestnou připomínkou, že hodnoty a slova nepodpořené reálnou moci a ochotou konat mají v mezinárodní politice velmi omezený vliv.

Na druhé straně různí realisté – se svým omezeně transakčním a racionalistickým viděním světa – jsou také velkými poraženými této války. Slavný americký profesor John Mearsheimer, přesvědčený, že státy jednají vždy jako „racionální aktéři“, hájil na tomto principu bezpečnostní obavy Ruska a zároveň do poslední minuty opakoval, že plnohodnotná invaze Ukrajiny by byla popřením této racionality. Šéfa německé rozvědky stála taková víra v racionalitu pár hodin hrůzy, kdy ho musely z Kyjeva, kam přijel navzdory mnohým varováním den před začátkem války, evakuovat polské tajné služby. Poraženým může být klidně i Donald Trump a jeho tým, který je i po roce hodně daleko od „vyřešení této války“ – i kvůli tomu, že ruské motivace vnímá čistě materialisticky, v kategoriích teritoriálních zisků, o které Putinovi ve skutečnosti vždy šlo jen druhotně.

Jsou tady i tři (ne)ponaučení pro střední Evropu:

Střední Evropa má svůj hrdinský příběh. Nemá samozřejmě stejnou váhu jako hrdinství a tragédie bojující Ukrajiny. Přesto, první týdny a měsíce po zahájení ruské invaze jsou obdobím, v němž význam našeho regionu vzrostl nejvíce po roce 1989. Mohla za to obrovská mobilizace společností a států, která umožnila relativně hladké zvládnutí obrovské uprchlické vlny.

A zadruhé jednoznačná a asertivní diplomacie, která na krátký okamžik sehrála klíčovou roli v otáčení nálady poltických elit Západu, které Ukrajinu už odepsaly. V prvních dnech války Bidenova administrativa považovala ukrajinskou věc za ztracenou. Poslala do polského Řešova výsadkáře, kteří měli zajistit odchod Zelenského do exilu, a přemýšlela, zda podporovat partyzánské hnutí, které se pravděpodobně objeví na západě poražené země – píše na výročí polský reportér Zbigniew Parafianowicz. Tento fatalismus vydržel v Paříži a Berlíně ne několik dnů, ale týdny a měsíce. Byla to střední Evropa, která prolamovala jednotlivá tabu – posílání útočných zbraní na Ukrajinu, požadavek vstupu Ukrajiny do EU, první cesta premiérů do Kyjeva.

Tento týden uplynuly také čtyři roky od památného střetu v Berlíně, kdy polský premiér Morawiecki doslova vynadal před kamerami německému kancléři za nečinnost Německa v pomoci Ukrajině. Na krátkou chvíli náš periferní region udával tempo a ukazoval směr. Umíme na tento příběh navázat, třeba v podobě zesílené spolupráce, budování společných obranných kapacit či sebevědomým vstupování do celoevropské debaty?

Otázka bohužel rétorická… Střední Evropa, která zaspala. Čtvrté výročí ruské invaze uplynulo ve stínu slovenského a maďarského pokusu o vydírání Ukrajiny kvůli zastavení toku ruské ropy ropovodem Družba. Maďarský a slovenský premiér argumentují, že jejich povinností je hájit zájmy vlastních občanů. Nepochybně, jenže pokud by opravdu uvažovali v těchto kategoriích, pochopili by už dávno, že tyto zájmy obhájí především snahou o diverzifikaci zdrojů energie – aby nebyli závislí na vůli jednoho státu. Místo toho zvolili nečinnost a víru, že stačí chvíli ignorovat realitu a přečkat, a pak se svět vrátí do starých kolejí, z doby před válkou, že se vrátí svět „konce dějin“ Fukuyamy, Angely Merkelové a skvělých obchodů s Gazpromem či Rosněftem. U Dunaje, Labe či Vltavy se stále ještě najde řada takových politiků, kteří se na tuto minulost dívají jako na ztracenou idylu a věří v její návrat.

Střední Evropa má obrovské štěstí a zároveň si musí dávat velký pozor. Když čteme diskuse, které vedli američtí, francouzští, němečtí či britští analytici v polovině devadesátých let, najdeme v nich stejné argumenty, jaké nyní používají „realisté“ (a Rusové), aby zdůvodnili, proč Rusko nemělo jinou možnost než na Ukrajinu zaútočit. Navlas stejné argumenty týkající se ruského pocitu ohrožení expanzi Západu. Ukazuje to, jak obrovské jsme měli štěstí tehdy – i díky odhodlání využít okno příležitostí, které se otevřelo díky dramatickému oslabení Ruska v době Jelcina. Jinak by mohla být tato současná válka vedená o pár stovek kilometrů dál na západ. Kromě úlevy by to však mělo fungovat jako varování. Nejsme v situaci, v jaké se nyní nachází Ukrajina, proto, že bychom nějak inherentně „patřili na Západ“. Prostě jsme to stihli. To ovšem není permanentní stav: v podmínkách deeskalace, které Kreml vznáší už od roku 2021, se požadavek „návratu NATO do stavu z roku 1997“ objevuje pořád dokola. Rusko nemá sílu takovou změnu uskutečnit samo, ale je velmi schopným vyděračem. Není zas tak nepravděpodobný scénář, ve kterém tento vyděrač natolik vystraší naše západní partnery, že sami začnou pochybovat o tom, zda opravdu není třeba ruským bezpečnostním obavám více vyjít vstříc – na úkor nejen Ukrajiny, ale i našeho regionu. I proto poslední věcí, kterou by měli středoevropští politici vyhlížet, je odchod Spojených států z evropské bezpečnostní architektury. Ten totiž automaticky znamená obrovský nárůst ruského vyděračského potenciálu…

***
Jak skončí statečná ukrajinská obrana před ruským útokem, nevíme. Nikdo si asi netroufne definitivně prohlásit, zda je lepší tlačit na dohodu co nejdříve (Trump), nebo ujišťovat Ukrajinu o podpoře, „jak dlouho bude potřeba“, ale v míře, která nestačí v dohledné době na vítězství (EU). Nikdo se asi neodváží ani definitivně prohlásit, jak by vůbec vítězství mohlo vypadat. Na to, abychom z konfliktu vyvodili celou sérii důležitých ponaučení, jejichž seznam by mohl být klidně podstatně delší, byly už ovšem čtyři roky ažaž…