Koruna česká by mohla být zakotvena přímo v Ústavě. Návrh ústavního zákona, který byl poslancům doručen v úterý, předložili poslanci Boris Šťastný, Petr Macinka, Filip Turek (všichni Motoristé sobě) a Tomio Okamura (SPD). Případná budoucí změna měny by ale vyžadovala souhlas třípětinové většiny všech poslanců a třípětinové většiny přítomných senátorů. Podle předkladatelů není návrh v přímém rozporu se závazkem České republiky přijmout euro.

Návrh, který se objevil ve veřejné elektronické knihovně legislativního procesu (VeKLEP) počítá s tím, že se do šesté hlavy Ústavy, která je věnována České národní bance, vloží nový článek o jediné větě: „Měnou České republiky je koruna česká.“ Ústavní zákon by nabyl účinnosti den po svém vyhlášení.

O stanovisko k návrhu požádal vládu předseda Poslanecké sněmovny. V dopise z 30. září proto ministr spravedlnosti a předseda Legislativní rady vlády Jeroným Tejc žádá adresáty uvedené v rozdělovníku v systému eKLEP, aby se k návrhu vyjádřili do 13. října. Mají jednoznačně uvést, zda vládě doporučují přijmout souhlasné, nesouhlasné, nebo neutrální stanovisko, a stručně to zdůvodnit. Za ministra dopis podepsal místopředseda Legislativní rady vlády Jan Kněžínek. Vyjádření poslouží při přípravě návrhu stanoviska vlády.

Podle důvodové zprávy dnes Ústava neobsahuje žádné ustanovení, které by upravovalo měnu České republiky, její název nebo jednotku. Měnové oblasti se dotýká pouze článek o České národní bance, podle něhož je hlavním cílem její činnosti péče o cenovou stabilitu. Samotné označení měny upravuje jen zákon o České národní bance. Podle něj je peněžní jednotkou koruna česká se zkratkou Kč, která se dělí na sto haléřů.

„Existence a název národní měny tak požívají pouze zákonné ochrany,“ píší předkladatelé. O nahrazení koruny jinou měnou by podle nich z hlediska vnitrostátního práva mohl rozhodnout běžný zákon přijatý většinou přítomných poslanců a senátorů. Rozhodnutí o jednom ze základních atributů hospodářské suverenity státu tedy podle důvodové zprávy dnes není podmíněno žádnou zvýšenou mírou politického konsensu. Jiným způsobem než změnou Ústavy podle předkladatelů tohoto cíle dosáhnout nelze, protože úpravu v běžném zákoně lze změnit stejným postupem, jakým byla přijata.

Dosavadní zákonnou úpravu peněžního oběhu návrh podle předkladatelů nemění. Dělení koruny na haléře, zkratka jejího názvu, výhradní právo České národní banky vydávat bankovky a mince i režim zákonných peněz zůstávají v zákoně o České národní bance, který se měnit nemá. Nedotkne se ani oprávnění centrální banky stanovit po projednání s vládou režim kurzu koruny k cizím měnám. Postavení a nezávislost České národní banky zůstávají podle důvodové zprávy beze změny.

Předkladatelé v důvodové zprávě vysvětlují i volbu slov. Uvažovaný pojem „zákonné platidlo“ má podle nich spíše historickou povahu a v platném právu se nepoužívá, „peněžní jednotka“ se svým technickým charakterem hodí spíše do běžného zákona. Spojení „státní měna“ odmítli, protože by mohlo vyvolat představu, že vedle státní měny existuje v Česku i měna jiná. Zvažovali také zařazení nového článku do první hlavy Ústavy vedle státních symbolů. Měna ale podle nich státním symbolem není a s postavením centrální banky souvisí těsněji.

Důvodová zpráva otevřeně připouští, že se návrh dotýká práva Evropské unie. Česko se od vstupu do Unie účastní hospodářské a měnové unie jako členský stát, na který se vztahuje výjimka. O jejím zrušení rozhoduje Rada a trvalou výjimku srovnatelnou s tou, kterou má Dánsko, si Česko nevyjednalo. Z unijních smluv podle předkladatelů vyplývá, že přijetí jednotné měny je cílem Unie a že stát s výjimkou má usilovat o splnění podmínek pro její přijetí. Jejich plnění nejméně jednou za dva roky hodnotí Evropská komise a Evropská centrální banka.

Předkladatelé počítají s tím, že během projednávání zazní námitky o neslučitelnosti návrhu s unijním právem. Ty se podle nich budou opírat o zásadu loajální spolupráce a o judikaturu Soudního dvora, podle níž se členský stát nemůže dovolávat svého práva, a to ani ústavního, k ospravedlnění nesplnění unijních závazků. Návrh přesto považují za slučitelný. Podle nich přijetí jednotné měny nezakazuje ani nestanoví, že ji Česko nepřijme. Nezavádí ani žádnou další podmínku, například referendum, nad rámec běžného postupu pro změnu Ústavy.

Unijní právo podle důvodové zprávy neurčuje, jakou právní silou má členský stát označení své měny upravit. Ústavní zakotvení měny podle předkladatelů není v Unii ojedinělé, podobné ustanovení obsahuje například Základní zákon Maďarska, na které se rovněž vztahuje výjimka. Před případným zrušením české výjimky by navíc musela proběhnout rozsáhlá úprava domácího práva a změnu či zrušení nového článku by bylo možné provést v rámci téhož legislativního procesu. Návrh tedy podle autorů „nevytváří překážku nepřekonatelnou, nýbrž podmiňuje takový krok širším politickým konsensem“.

Na podnikatele ani na veřejné rozpočty návrh podle předkladatelů dopady nemá. Jako nepřímý přínos uvádějí vyšší právní jistotu ohledně měnového režimu v Česku. Podle důvodové zprávy návrh nebyl předmětem lobbování. Pro prosazení návrhu by potřebovali vládní poslanci tři pětiny zákonodárců v obou komorách, proto není prosazení příliš pravděpodobné.