Vládní koalice, jak často říkáme, zadlužuje naši budoucnost. Když se na schůzi Poslanecké sněmovny Tomio Okamura pochválil za to, jak zase něco zařídili levnější pro naše lidi, formuloval to Zdeněk Hřib ve svém kritickém vystoupení osobně: „Proč ty mladé lidi tak nenávidíte, že jim chcete zničit budoucnost?“ rétoricky se otázal.

Okamurovi asi jde víc o to, aby přilepšil své cílové skupině, než aby uškodil mladým, to je jen vedlejší produkt. Ale co není, může být.

Mladá generace má zatím spadeno na „boomery“, pokud jsme schopni posoudit, hlavně za to, že si sedí na svých vedoucích pozicích a přenechávají jim zemi, v níž není možné sehnat bydlení. Důchody v té nespokojenosti moc nefigurují. Ale není nemožné si představit, že by se do mixu přidat mohly. Nevraživost vůči důchodcům je emoce, kterou lze aktivizovat – stížnosti na to, jak překážejí například v ordinacích lékařů („chodí si tam popovídat“) anebo v supermarketech („jako by si nemohli jít nakoupit v době, kdy tam nejsou fronty“) známe.

Ty stížnosti jsou tlumené hlavně proto, že naši senioři se ještě zdaleka nedomohli postavení jako v některých západních zemích, kde je jejich materiální standard relativně, vzhledem k populaci v produktivním věku, mnohem vyšší. Na internetu můžete již šest let narazit na mem známý jako „Nicolas 30 ans“ nebo „Společenská smlouva“. V éře dominance anglosaské kultury je to jeden z mála francouzských kulturních výtvorů, který prorazil na globální scénu, existují jeho převody na podmínky jiných zemí. Ale originál zobrazuje třicetiletého Nicolase, podle oblečení zjevně pracujícího a zoufalého člověka, a to, koho musí svou prací živit. Skrz různé zprostředkující instituce státu je to na jedné straně pětadvacetiletý Karim, jehož sociální dávky putují prostřednictvím služby Western Union dál do Afriky, a na druhé straně sedmdesátiletí Bernard a Chantal, kteří se na nás usmívají z lehátek s letními drinky v rukou. Jak naznačuje sousední logo, užívají si je na palubě výletní lodi. Mem byl v médiích obviňován z obligátního šíření nenávisti, ale téma s prohlubující se francouzskou rozpočtovou krizí rozhodně neutichá. Zcela nedávno prošlo internetem video, v němž jakási francouzská učitelka v důchodu sebevědomě vysvětluje, proč je správné, že má vyšší důchod než aktuální francouzští učitelé plat.

Tam ještě nejsme. Nicméně zadlužování budoucnosti (která je ve francouzském případě již přítomností) je jen extrémním, již zcela vykolejeným a nezvladatelným případem toho, kdy politika rozeštvává společnost. Je to bohužel její přirozený potenciál. Politika často znamená někomu něco brát a jinému dávat.

Sledujete-li diskusi o budoucnosti a politice Prahy, zaznamenáte v ní dva prakticky nesmiřitelné světy. Každé to křídlo má své obsazené pozice a komunikační platformy, v nichž město vypadá diametrálně odlišně. Pro jedno křídlo má ulice jen dva myslitelné účely: aby se v ní jezdilo autem a aby si na ní bylo možné vyzvednout zásilku z výdejního boxu. Druhé křídlo má obsazené víc institucionálních pozic, a jeho pojetí je tedy názornější a disponuje více vizualizacemi. Jakému účelu na nich slouží ulice? Jedinému – má to být pěší zóna s kavárenskými stolky na chodníku. Čestné místo je vyhrazeno cyklistům. Některé ze zobrazených figurek bývají osamělí mladí lidé se sluchátky na uších sklonění nad notebookem, což právě neladí s deklarovaným účelem pěší zóny jako „místa setkávání“. A abychom byli úplní, kavárny a cyklostezky nejsou jediným účelem města; ve veřejném prostoru mohou existovat taky skateparky.

Problém pražské politiky je, že vůči řešení hlavního problému, na němž by se všichni shodli, bydlení, je víceméně bezradná a uvědomuje si to. A není tu vůdce, který by dokázal ty dva světy překlenout, ty nesmiřitelné hrany zahladit a skrýt a přesvědčit obě strany, co mají chtít společného. Zdá se to nemožné, ale prakticky všechny velké osobnosti politiky, na něž si vzpomenete, měly dar praktikovat tuto magii a šalbu, při níž je to rozdělující schované za oponu. Ale takových je málo.

Místo toho lidi objevují jeden unikátní potenciál demokratické politiky, a to je možnost zákonně škodit druhým. Radnice Prahy 7 v roce 2024 předložila občanům v referendu návrh, aby majitelé aut platili zvýšené parkovné, jež by se distribuovalo obyvatelům bez aut. Je to geniální. Normálně nemůžete jen tak přijít k sousedovi a říct mu, nemám auto, takže jsem hodnotnější člověk než vy, dejte mi peníze. Lze si představit, co by schválení tohoto mechanismu způsobilo ve vztazích mezi sousedy. Lidem, kteří něco podobného dělají, říkáme mafiáni. Ale politika dokáže násilí učinit normálním a správným.

Referendum nezískalo dostatečný počet hlasů na to, aby bylo platné, ale radnice hledá způsoby, jak smysl své politiky – škodit motoristům – naplňovat jinak. Postupně opravuje chodníky ulic, přičemž po každé opravě ubude několik parkovacích míst. Jsou nahrazeny rozšířenými částmi chodníků, které neslouží ničemu. Nejsou na nich ani kavárenské stolky, ani místa setkávání. Ale plní svůj účel – o něco znepříjemnit život majitelům aut.

Tam, kde ti lídři schopní přesvědčit lidi, že mají důležitý společný zájem, chybí, bude přibývat těch, jejichž jediným talentem a výtahem k moci je škodit druhým.