O summitu NATO v Ankaře psali v New York Times (NYT) jako o summitech dvou. Ten první jako kdyby byl pro kamery, zachycující klasické výstupy Donalda Trumpa, jeho výhrůžky a pak stejně intenzivní projevy přízně. Druhý se odehrával v zákulisí, kde se dohodla subvence pro Ukrajinu ve výši 70 miliard eur, a to nejen pro letošek, ale přinejmenším stejná suma i pro příští rok. Trumpovo showhmanství, píší NYT, tak neprávem zastiňuje podstatu summitu, jehož závěry jsou paradoxně v souladu s tím, co Trump po Evropanech vytrvale žádal. My doplníme, že to je program státní konjunktury pro americké zbrojařské koncerny, který mají platit Evropané.

Teze „2 v 1“ do písmene platí i o české verzi Ankary. I v českém případě podstatu vytlačila show, dosti pokleslá. Andrej Babiš natočil video, v němž obsáhle zdůvodňoval, proč a jak moc byl Petr Pavel na summitu trapný. Aby premiér ČR veřejně vypočítával, hlavy jakých všech států prezidentovi ČR odmítly žádost o bilaterální schůzku, je nové dno české zahraniční politiky. Tady není důležité, že si už před půlrokem začal Hrad, z vnitropolitických důvodů. Doma je doma a za hranicemi je za hranicemi.

Polehčující okolností snad může být jen to, že vláda a prezident skutečně mají jiný pohled na naléhavost investic do armády. Babiš se větším závazkům pokouší vyhnout, pro Pavla by patrně jakkoli vysoká suma pro českou a ovšem i pro ukrajinskou armádu nebyla dostatečná. Pokud chceme ten spor personalizovat, Pavel by na jednáních souzněl s německým kancléřem Friedrichem Merzem, který byl v Ankaře vůdčím hlasem pro větší vojenský penězovod na Ukrajinu, zatímco Babiš byl s Italkou Giorgiou Meloniovou, která byla proti, ale neprosadila se (Trump tu byl samozřejmě s Merzem, což souvisí s už zmiňovaným konjunkturálním programem pro americké zbrojovky za evropské peníze).

Nicméně český premiér do střetu nejde čelně. Babiš neřekne, že už jsme zašli příliš daleko na cestě k válečné ekonomice, kdy ekonomika jako taková strádá, zatímco její úzký výsek, vojensko-průmyslový komplex a na něj navázaní lobbisté, vzkvétá. O existenci tohoto komplexu není sporu, i u nás byli nebo jsou klíčovými poradci bývalého premiéra a současného prezidenta občasní lobbisté zbrojařů (Tomáš Pojar či Petr Kolář).

V Ankaře se Babiš z hrozících závazků zřejmě částečně vyvázal. Sedmdesát miliard eur pro ukrajinskou armádu bylo přijato jako celkový závazek Aliance. Třicet ze sedmdesáti miliard letos bude pokryto z kreditu, který si vzala EU. Zbylých čtyřicet mají dobrovolně darovat členské státy a jenom Merzovo Německo z těch zbývajících čtyřiceti poskytne skoro dvanáct. Praha se mezi dobrovolníky nepřihlásí.

Pokud jde o domácí „závazky“, ty na nás vzala ještě minulá vláda. Babiš jak známo škrtl armádě na letošek přislíbených dvacet miliard korun, ale obratem slíbí, že příští rok přidá navíc rovnou 36 miliard. Počítá, že si to při ekonomickém oživení bude moci dovolit. Je to ovšem sázka do loterie. Babišův kabinet nechce škrtat ve velkých kapitolách, jako jsou sociální a zdravotnické výdaje, přitom chce snížit daně z příjmů firem, valorizovat důchody, víc než by valorizoval Fiala, zvýší platby za státní pojištěnce – to jsou položky zhruba ve stejném rozsahu jako chystané navyšování peněz pro armádu. Příští rok tak není nereálný rozpočtový schodek 400 miliard, což by bylo o čtvrtinu víc než už ten skandální Stanjurův pro letošní rok.

Pokud je Babiš levicový populista, jak se prý sám definoval na jedné schůzi vlády, pak položkami, na kterých by se dalo významněji ušetřit, jsou vlastně jen náklady na zbrojení a na zelenou tranzici. K těm prvním nás údajně zavazuje NATO, k těm druhým nás skutečně přísně zavazuje Evropská unie. Dokud má politika dvě dogmata, o nichž je nepřípustné diskutovat – údajné útočné plány Ruska proti Evropě a údajná lidstvem zaviněná změna klimatu –, bude mít každá česká vláda menší a menší manévrovací prostor pro fiskální politiku. Babiš si to na rozdíl od parlamentní a hradní opozice uvědomuje – a to je tak veškerý rozdíl.