Ačkoli se v posledním týdnu ochladilo a leckde i zapršelo, předchozí měsíce přinesly docela jiný obraz. Evropu zasáhly rekordní vlny veder a mimořádné sucho, hladiny řek klesaly na historická minima a Dunaj u srbského Prahova odhalil desítky vraků německých válečných lodí potopených za druhé světové války. O víc než deset metrů klesla také hladina Orlíku. Než tyto výjevy s příchodem podzimu překryjí v paměti jiné, vracíme se k tématu vedra a sucha ještě jednou v Salonu Echa. Pozvání do diskuse přijali: Jan Daňhelka, ředitel pro hydrologii Českého hydrometeorologického ústavu (ČHMÚ), Aleš Urban z Ústavu fyziky atmosféry Akademie věd ČR a Fakulty životního prostředí České zemědělské univerzity v Praze, který zkoumá dopady teplotních extrémů na úmrtnost, Martin Ander, vedoucí programu Adapterra Nadace Partnerství, jenž se věnuje adaptaci měst a obcí na změnu klimatu, a Jiří Kubeš, elitní hasič a člen týmu USAR (Urban Search and Rescue) se zkušenostmi ze zahraničních záchranných misí, nedávno nasazený při požárech v Řecku.

O letošním létě se často mluvilo jako o výjimečně horkém, a to v historickém smyslu. Je to jen dojem, anebo bylo skutečně tak mimořádné, co se veder a sucha týče?

Daňhelka: Tři epizody, kdy nám teploty vyšplhaly přes čtyřicet stupňů, je něco extrémního. To nepamatuji a v tomto ohledu je letošní léto určitě výjimečné. Když se podíváme na sucho, je strašně složité porovnávat jedno s druhým. Rozhodně ale patří k největším suchům, která jsme zaznamenali. Myslím, že až uděláme vyhodnocení, překonáme rekordy z let 2015 a 2018. Známe ovšem i velká historická sucha, například z roku 1874, s nimiž dnešní situaci nedokážeme přesně porovnat. Velmi by mě zajímalo, jak by letošní sucho v takovém srovnání obstálo. Každopádně mimořádné je.

Stáhnout MP3

Z roku 1874 už máme nějaká měření?

Daňhelka: Právě že tehdy se ještě téměř neměřilo. Dobová diskuse se však té dnešní velmi podobala. Na Litoměřicku například panovalo obrovské sucho, půl roku tam prakticky nezapršelo, a začaly se proto scházet komise, které řešily, co s tím dělat. Český zemský sněm nakonec pověřil zemský výbor, aby se zabýval měřením. Právě toto sucho se tak stalo impulzem k systematickému pozorování. Následujícího roku byla ustavena Hydrografická komise pro Království české, která začala pozorovat stavy řek a vytkla si za cíl zjistit, kolik vody zde naprší, kolik jí odteče a jak jsme na tom s dlouhodobě zmiňovaným úbytkem vody. V Magdeburku se třeba měřilo mnohem dřív, začalo se tam už v 18. století, a hladina řek tam pořád klesala. Chtěli tedy zjistit, jestli je tomu v Čechách podobně. Byl to takový první ústav, na který pak navázal ČHMÚ. Proto máme dlouhé měřicí řady. Podnět také vedl k prvním nádržím, respektive k jejich prvním projektům, které vznikaly také v reakci na velké sucho z roku 1874 a na další, jež přišlo v roce 1904. To jsou stále situace z doby, než se začalo měřit ve větším rozsahu. Dnes ovšem dokážeme srovnávat průtoky na velkých tocích přibližně od roku 1911. A tam zatím letos lámeme rekordy.

Jak vidí mimořádnost roku Jiří Kubeš? Pozoroval jste jako hasič větší náchylnost ke vzniku požárů, ať už v České republice, nebo v zahraničí? Nedávno jste se vrátil z Řecka.

Kubeš: K letošní situaci doma vám toho moc neřeknu, protože jsme v červnu zmizeli do Venezuely, pak se vrátili a hned letěli do Řecka, kde bylo všude velké vedro. Takže v Česku mi to potom připadalo docela normální. Nechci to ale zlehčovat. Požáry jsou větší. Máme navíc vrtulníky, které teď hodně pomáhaly ve Francii. Když se kolegové vrátili, říkali, že tam byla třeba třicetikilometrová fronta požáru, což v životě neviděli. Náš dosud největší lesní požár v Českém Švýcarsku vedle toho působí téměř úsměvně. Když jsme jeli hasit na Rhodos, shořelo tam každý den jedno České Švýcarsko. Zasahovali jsme také u Alexandrupoli, kde jedete sedmdesát kilometrů a všechno kolem je vyhořelé. Každý rok vás profesně překvapí něco, co jste ještě neviděli. Na druhou stranu musím říct, že hasiči jsou na to dnes mnohem lépe připraveni. V Řecku mají na boj s požáry už pomalu univerzitu, kde je jedním z hlavních témat meteorologie. Naprosto zásadním faktorem je hlavně vítr. Vzali jsme tam vycvičené české hasiče a tamní profesor jim vysvětloval různé meteorologické principy a jevy – otevřený strop, zavřená střecha a podobně. Naši kluci vzadu seděli a říkali si, co to má být, vždyť přece vědí, jak hoří les. Tenhle dojem jim ale vydržel jen do chvíle, než ho tam skutečně viděli hořet. Kdo to nezažil, nedokáže si to představit. Znám v Česku spoustu odborníků, kteří by takový požár podle svých slov uhasili. Ono to přece není tak těžké: stoupnete si tam, kde už to vyhořelo, vezmete oheň takzvaně do kleští zleva a zprava, zepředu založíte protipožár a máte uhašeno. Taková je taktika, která u nás funguje. V Řecku mají 21 speciálních jednotek lesních hasičů a zeptejte se jich, kolik založí protipožárů. Ani jeden, protože si to netroufnou. Zkuste takový oheň chytit. My jsme teď hasili v terénu s převýšením 160 metrů a měli nataženo až šest set metrů hadic. A s větrem je to pak neskutečné – nemůžete dýchat, nic nevidíte. Pak přijdu ke svému automechanikovi a on mi řekne: „Proč na to nenasadíte letadla? Vždyť je to jednoduché.“ Kdyby to bylo tak jednoduché, tak by tam ti lidé neumírali. To nejsou žádní nazdárkové, co ty požáry hasí.

Před několika týdny byla vyhlášena výstraha před požáry na celém našem území. Jak z pohledu hasičů vnímáte měnící se podmínky posledních deseti či patnácti let? Musíte riziko vzniku požárů víc zdůrazňovat, nebo se na takové situace víc připravovat?

Kubeš: Myslím, že tady jde spíš o prevenci, aby se dalo na vědomí, že náchylnost ke vzniku požáru je větší. My řešíme až následky a byli bychom rádi, kdyby si lidé uvědomovali, co mohou svým nezodpovědným chováním způsobit. Pro nás samotné ta výstraha nic nemění. My ji nevyhlašujeme. To děláte asi vy (k Janu Daňhelkovi – pozn. red.), ne?

Daňhelka: ČHMÚ vyhlašuje nebezpečí požárů. Výstraha vychází z kombinace sucha a vyschlé vegetace, ale přidává se k tomu také vítr, který je pro postup požáru strašně důležitý. Ale to jsou jen podmínky umožňující rychlý vývoj a šíření. Na začátku je vždycky třeba nějaká jiskřička – a pokud není bouřka, tak to pochází od člověka.

Představíme si třeba trampy v lese?

Kubeš: Může to být cokoli, třeba spadlé vedení. Je také spousta žhářů, což nechápu. Ve Francii jich chytili asi čtyři sta. Všechny ty velké požáry měly lidského původce.

Ander: Proto také ve Francii velmi často preventivně zakazují vstup do lesa. Požár často způsobí kuřáci, odhozené nedopalky nebo jiná nedbalost. Většinu požárů skutečně založí člověk, někdy úmyslně, často neúmyslně.

Kubeš: Teď jsem slyšel, že v Chorvatsku natočili Čecha, jak vyhodil z auta vajgl. Možná se díky tomu prokáže, že založil požár. Jestli ano, pak s tresty se tam příliš nemažou. Žhářství patří k nejpřísněji trestaným zločinům.

Přejděme nyní k vlivu veder na úmrtnost. Jak by letošek hodnotil Aleš Urban, který se tím odborně zabývá?

Urban: Na celkové hodnocení úmrtnosti je brzy, protože všechna data ještě nemáme. Před natáčením jsem se ale díval na grafy připravené kolegy z CzechGlobe a letošní horko bylo skutečně výjimečné, zejména svým prostorovým rozsahem. Také v letech 2015 a 2018 jsme zažili období veder, ta však více zasahovala nižší polohy. Letos teploty překračovaly třicet stupňů i leckde na horách. Naprosto mimořádná pak byla červnová vlna, a to z klimatologického hlediska i svou intenzitou. Dlouhodobě přitom pozorujeme, že největší smrtnost mívají první vedra v sezoně. Ta letošní v některých parametrech vyrovnala, a dokonce překonala situaci ze srpna 2015, kdy vysoké teploty trvaly téměř dva týdny. V dosažených maximech byla letošní červnová epizoda ještě silnější. Protože přišla už na začátku, lidé ani společnost na teploty ještě nebyli aklimatizovaní. Podle předběžných evropských údajů se to projevilo právě také v počtu úmrtí. Databáze EuroMOMO (Evropský monitoring mortality – pozn. red.) sleduje týdenní počty zemřelých v řadě evropských zemí a zveřejňuje je poměrně rychle. Podle dostupných informací bylo horko na konci června spojeno přibližně s deseti tisíci nadúmrtí v zemích západní Evropy. Nárůst je patrný nejen pro tuto část roku, ale i ve srovnání s letními měsíci předchozích let. Údaje z Česka v databázi nejsou, protože u nás vycházejí až čtvrtletně, ale od Českého statistického úřadu máme již data za červen, která ukazují, že v tom posledním týdnu tam byly nárůsty ve stovkách nad běžnou úroveň.

Jak se nám daří na vedra adaptovat? V červnu se o tom vedla poměrně vášnivá diskuse poté, co Elon Musk v jednom rozhovoru kritizoval Evropu a řekl šéfredaktorce týdeníku The Economist, že na starém kontinentě na následky horka zemře víc lidí než v Americe v důsledku použití střelných zbraní. Z hlediska některých odhadů to číselně zhruba odpovídalo. Následovala ale debata, zda si za to Evropa nemůže tak trochu sama, protože málo používáme klimatizaci. Jak tohle vidíte? Jestli tomu správně rozumím, v Americe bývá horko poměrně dost, ale související úmrtnost je tam výrazně nižší.

Urban: Ano. To, co jsme letos zažívali tady, lze v jižních státech USA považovat za relativně běžné léto. Jsou na takové teploty mnohem lépe adaptovaní a mají klimatizaci. Studie ze Spojených států nicméně ukazují, že v severních státech je rizikovost veder vyšší než v jižních, právě proto, že na jihu jsou připravenější. Nejsem si vědom amerických studií z posledních let, které by vlny veder kvantifikovaly stejně jako tady v Evropě, takže to srovnávání je komplikovanější, ale to nic nemění na tom, že relativní přírůstky úmrtnosti jsou tam nižší. V Evropě na vysoké teploty jsme mnohem méně zvyklí a zároveň zde také roste intenzita i extrémnost veder rychleji.

Daňhelka: My teprve přicházíme na to, že klimatizace je pohodlným řešením. U vln veder a úmrtnosti je ale ještě jeden velice důležitý aspekt. Jedna věc je rekordní teplota přes den, druhá vysoké teploty v noci. Tělo totiž pak nemá šanci se vůbec ochladit. Jestliže máte i v noci 25 stupňů a nespíte, tělo je unavenější. Druhý den na něj vedro znovu působí, zase se špatně vyspíte a ono se to kumuluje. Vlna veder se typicky chová tak, že její dopady s délkou trvání narůstají. A ještě nějakou dobu poté, co odezní, přetrvávají, protože tělo je stresované několik dní, a hlavně několik nocí za sebou. Když v noci teplota neklesne, v podstatě není jiná možnost, jak ji dostat dolů, než klimatizací. Na to se nepřišlo jen ve Spojených státech. Když pojedete kamkoli do „rozvojových zemí“ kolem rovníku, třeba do Indonésie nebo na Filipíny, je tam klimatizace standardem, bez kterého se opravdu nedá žít. Ostatně vedle Muskova výroku se připomínal ještě jeden bonmot: že nejlepším a nejdůležitějším krokem pro rozvoj celého Singapuru bylo zavedení klimatizace.

Ander: Možná teď trochu rozproudím debatu, ale je třeba dodat, že zásadním principem je zde chlazení, ne nutně klimatizace. Ta je účinným nástrojem, zároveň však energeticky nejnáročnějším a ekonomicky nejdražším způsobem, jak chlazení budov zajistit. Samozřejmě existují prostory, jako jsou nemocnice nebo domovy pro seniory, v nichž pobývají nejzranitelnější skupiny obyvatel a kde je to potřeba. Je ostatně velkým zanedbáním, že u nás ještě nejsou plošně vybavené klimatizací. Sám jsem se divil, kolik nemocnic ji nemá. Na jednotkách intenzivní péče samozřejmě ano, ale v běžných pokojích to standardem není. Tam asi není o čem debatovat. U rodinných a bytových domů bych už ale zvažoval, zda nelze využít jiné způsoby chlazení. Základem je totiž nepustit teplo dovnitř. Prvním opatřením je venkovní stínění, které je v jihoevropských zemích naprosto běžné.

Daňhelka: A na těch fasádách to i hezky vypadá.

Ander: Ano, hezky vypadá, má to tradici, protože to tam dlouhodobě bylo nutné. Okenice, rolety a podobně – to je na jihu běžné a k nám to tolik nedošlo, neboť k tomu nebyl důvod, a teď se to musíme naučit. Druhá věc je izolace domu jako taková. Nazýváme to zateplením, protože to stavíme kvůli zimě, ale v zásadě jde o stejný princip: v zimě nepouští teplo ven a v létě zas dovnitř. Fyzikálně to funguje dobře. A pak jde o to, jak uvnitř udržet přijatelné prostředí. Pokud máte vzduchotechniku s rekuperací chladu, což je dnes už běžné zařízení, dokážete v dobře postaveném rodinném domě udržet příjemnou teplotu i bez klimatizace. My máme už několik let dům v pasivním energetickém standardu a používáme takovouto výměnu vzduchu. Nedávno jsem si fotil údaje z meteostanice: uvnitř bylo 24 stupňů, venku 38. I bez klimatizace se tam dá teplota bez problémů udržet. U větších budov se už asi vyplatí vzduch dochlazovat pomocí tepelných čerpadel nebo jiných zařízení. Energeticky i ekonomicky to vyjde mnohem levněji než pořídit klimatizaci a hnát ji naplno. Je samozřejmě na každém, jak k tomu přistoupí. Pokud si někdo chce domů pořídit klimatizaci, ať si ji pořídí. Řada lidí ji ale z technických důvodů použít nemůže. Když například bydlíte v paneláku, musíte kvůli instalaci zasáhnout do zdí, které jsou společné pro celé společenství vlastníků, a ostatní vám to nemusejí schválit. Znám řadu případů, kdy část obyvatel domu klimatizaci chtěla, ale zbytek jim ji neodsouhlasil. Pak musejí hledat jiné způsoby – například vnitřní stínění, větráky nebo ochlazovací věže, do kterých nalijete vodu a ony ji odpařují a foukají vlhčí vzduch. I tím se dá teplota srazit.

Daňhelka: Dotkli jsme se nemocnic a domů, ale další rozměr je ekonomická výkonnost, což byl právě motiv Singapuru. Díky klimatizaci mohou lidé pracovat. Jde tedy také o to, jak zařídit, aby se vůbec dalo chodit do práce. Zvlášť pokud člověk klimatizaci doma nemá, může pro něj být klimatizované pracoviště vlastně výhodou.

Ander: Ono lze přizpůsobit i denní režim. To známe opět z jihoevropských zemí, kde se mezi jednou a čtvrtou či pátou odpoledne zkrátka nepracuje. Den se rozdělí tak, aby vůbec bylo možné kvůli horku zachovat smysluplnou ekonomickou aktivitu. Další věc, kterou bychom si měli odnést z letošních veder: řada lidí zkrátka nebude mít přístup ke klimatizaci a města by pro ně měla zřizovat ochlazovací místa a informovat své obyvatele, kde je najdou. Může jít o knihovny, foyer radnic, zimní stadiony nebo stanice metra – tedy prostory, které se už stejně chladí a kde lze strávit aspoň část dne.

Daňhelka: Zimní stadiony se otvíraly.

Ander: Ano, existuje spousta míst, která se stejně musí klimatizovat, a to včetně komerčních prostor, jako jsou obchodní centra. Lidem je třeba dát možnost tato místa využít a zbavit je ostychu. Neměli by se péct doma v bytě, ale zajít si na tři čtyři hodiny do nejbližšího místa, kde mohou část dne strávit v chladnější místnosti. Jak bylo zmíněno, přes noc si totiž často neodpočinou, což byl právě extrém letošních veder. A když se podíváme na takzvané supertropické noci, během nichž teplota neklesne pod 25 stupňů, jde o fenomén, který jsme tu dřív neměli. Když jsem se díval na data z minulosti, tak ještě v šedesátých letech šlo o naprosto vzácnou záležitost – vyskytly se třeba dvě za celé desetiletí. V první a druhé dekádě 21. století už jejich počet vzrostl na desítky. Ale ty nebývale teplé noci jsou skutečně novinka posledních let, možná konkrétně i letošního roku.

Daňhelka: Není to úplně fenomén letošního roku. Myslím, že rekordní minimální teplota v noci byla naměřena kolem 28 stupňů už před šesti nebo sedmi lety. Je ale pravda, že nárůst počtu tropických nocí za posledních dvacet či třicet let je neoddiskutovatelný. Dřív šlo skutečně o raritu, dnes se stávají běžnou součástí léta.

Ander: Navíc budovy jsou pak tak rozehřáté, že ještě dvě tři noci poté, co největší horka odeznějí, je v nich pořád k nevydržení. Panelové domy teplo nasají a velmi pomalu ho zas uvolňují. I další dny, kdy už venkovní teploty nejsou extrémní, proto zůstávají z hlediska vlivu na zdraví velmi náročné.

Cynické heslo praví, že člověk je tvor, který si zvykne na všechno. U vedra ale přece jen zjevně existuje určitá mez. Kde je z hlediska zdraví hranice teploty, za níž už se člověk nedokáže přirozeně adaptovat?

Urban: Ve studiích se pro to používá koncept tzv. teploty vlhkého teploměru. Ta ukazuje kombinaci tepla a vlhkosti, které lidské tělo už není schopné zvládnout, protože při vysokém a vlhkém horku se nemůžete ochlazovat pocením. Nás se to netýká, ale například v Indii a dalších částech jižní Asie může být v budoucnu v některých oblastech takové vedro, respektive taková kombinace tepla a vlhkosti, že to fyzicky nepůjde zvládnout. Za kritickou hranici se považuje 35 stupňů teploty vlhkého teploměru.

Daňhelka: Tady jsou velice zajímavé srovnávací studie závislosti úmrtnosti na teplotě v jednotlivých zemích. Je z nich vidět, že ideální teplota je přibližně kolem dvaceti stupňů, kdy se lidem všude daří dobře. Směrem k oběma krajům pak počet úmrtí výrazně narůstá – jak při chladu, tak při vedru. Když se ale podíváte na jednotlivé země, mají ty křivky téměř stejný tvar, jen jsou posunuté podle toho, jaké podmínky jsou v dané zemi běžné. V Kanadě je křivka posunutá tak, že lidé snášejí mnohem větší chlad, ale úmrtnost z tepla začíná růst už při nižších teplotách než v horkých zemích. Určitá adaptace tedy samozřejmě existuje. Otázka je, jak přesně funguje. Jestli se já, který jsem se narodil do podmínek sedmdesátých let, dokážu přizpůsobit jejich změně, nebo se posun projeví až u nově narozených generací, to ale opravdu nevím.

Ander: K té adaptaci si dovolím připomenout to, co tady bylo zmíněno úplně na začátku, a tedy že vedra už odezněla a ochladilo se. To přesně ukazuje, jak se naše vnímání posouvá, neboť venku je pořád 28 stupňů. V minulosti za normálního léta by tohle byla nádherná teplota horkého léta. Dnes už tomu říkáme ochlazení.

Kubeš: Plno lidí už nadává, že je zima, že si na sebe musí vzít svetr.

Urban: Ta hranice se vám bude posouvat, ať už geograficky napříč zeměmi, anebo v čase v jedné lokalitě s tím, jak se podmínky mění, ale má to nějaký teoretický fyziologický limit, za který se přirozeně nedostaneme, a pak musí nastoupit adaptace technologická – zmíněná klimatizace v tropických oblastech, anebo evaporační a jiné ochlazování v aridních oblastech, kde není takové vlhko.

Ander: Je to zároveň podnět, abychom začali vnímat to, že máme určité fyzické limity. Chvíli jsme se dívali do dat o výjezdech záchranné služby, jejich důvodech a příčinách během vln veder. Zjistíte – a ukazuje to i výzkum Tomáše Janoše z Masarykovy univerzity –, že největší nárůst počtu výjezdů není u seniorů, jak bychom možná očekávali, ale u mladých lidí. U starších osob je samozřejmě prokázána vyšší úmrtnost kvůli kardiovaskulárním onemocněním a podobně. Tito lidé si ale často ani nedokážou zavolat záchranku. Mladí naopak přecení své schopnosti, nepřizpůsobí vedru vlastní režim, sportují a pak najednou zjistí, že jejich tělo zátěž nezvládne. Mimo jiné proto, že na takové podmínky u nás nejsme tolik zvyklí.

Kubeš: Myslím, že by lidé měli mít také určitou soběstačnost a nespoléhat tolik na někoho jiného. Já to vidím trochu z jiné strany. Podle mě jsme ztratili určitou soudnost a základní instinkt, že jsme sami za sebe zodpovědní a měli bychom dokázat třeba týden přežít. Nechci zlehčovat stav starších lidí, kteří vedra snášejí hůř, ale zdravý člověk může doma zavřít okna, připravit si led nebo si v pokoji pověsit mokré prostěradlo. Takové ty babské rady, které dnes už málokdo zná. Mně připadá normální nejdřív udělat tohle, místo abych vinil stát nebo si volal záchranku. To souvisí i s našimi výjezdy. Požáry tvoří jen sedmnáct procent zásahů hasičů. Víc je technických zásahů, dopravních nehod nebo pomoci lidem a kočičkám. Vývoj toho, s čím se setkáváme, je neskutečný, a někdy už je toho na mě moc, co všechno lidé čekají, že za ně hasiči udělají. Paleta naší práce je dnes obrovská. Zrovna dnes jsem sloužil a v jednu hodinu mi volal muž, že má v bytě vodu, protože mu teče bojler a neumí ho vypnout.

V obsáhlé diskusi, jež nakonec trvala téměř hodinu a půl, jsme probrali řadu dalších témat, která se do přepisu nevešla. Debatovali jsme o tom, zda zima zabíjí víc než vedro, a detailně jsme rozebrali letošní situaci ohledně sucha v České republice: jaký je rozdíl mezi meteorologickým, půdním a hydrologickým suchem; proč sucho přitahuje menší pozornost než povodně; význam vltavské kaskády pro udržování průtoků a fungování Prahy; úloha přehrad při zásobování obyvatelstva vodou a chlazení elektráren; rozdíl mezi funkcí rybníků a řízených vodárenských nádrží; využívání srážkové vody a její zasakování ve městech; vliv městského tepelného ostrova, zeleně a znečištění ovzduší na zdravotní rizika; odpovědnost jednotlivců, obcí a státu za přípravu na další období sucha a veder. V neposlední řadě jsme probrali i důvody, proč by si každý měl domů pořídit úspornou sprchovou hadici.