Každý, kdo se někdy trochu zajímal o Izrael, ví, jak obtížné, ne-li nemožné, je o té zemi mluvit, aniž se člověk zaplete do záludných pastí a pavučin pojmů a jejich (pseudo)významů. „Gumová“ slova jako okupace, apartheid, kolonialismus, sionismus, nyní dokonce genocida, už skoro pokryla celou složitou realitu, do níž je život v tomto kousku světa osudově ponořen. Asi nikde není vnější pohled na skutečnost a její reálnou podobu tak zahlcen ideologickým nánosem, tak přefiltrován přes apriorní náhledy; nikde není tak „nezávislý“ na reálné situaci, v níž se nalézá. Zároveň není asi jiný kout světa, jenž by byl „sledován“ s takovou vášní a až obsesivní potřebou se s tím, co se tam děje (nebo neděje), poměřit, zaujmout k tomu stanovisko. Často ovšem opět bez znalostí kořenů, souvislostí a příčin.

Kniha estetika, autora známé knihy Umění a kýč, Tomáše Kulky Z Prahy do Jeruzaléma a zpět by mohla v ideálním případě být takovým náhradním rychlokurzem do izraelských záležitostí prostřednictvím osobního příběhu. Jsou to primárně memoáry, ovšem velmi výběrové, neúplné a přerušované, tedy jakési obrazy ze života Izraele v uzlových okamžicích jeho dějin, jimž byl Kulka přítomen. Konkrétně jde o roky 1972 až 2000, pak se autor přemístil už spíš do Prahy, kde žije dosud, jak zní i titul. Nejde v nich ani tak o autora, ale o to, v jakém prostředí se ocitl, jak se vyvíjelo a proměňovalo, a také o to, kam v něm sám autor dospěl. Jsou zřetelně psány s úmyslem čtenáře poučit, zasvětit a něco mu vysvětlit, ale zároveň ho i pobavit, neznudit ho – a především nevnucovat mu svůj pohled na věc, přestože jde stále o pohled velmi osobní a zažitý, reflektovaný a prožívaný na místě, přímo v epicentru.

Do něj, tedy do Jeruzaléma, přijíždí Tomáš Kulka v červnu 1972. Je mu čtyřiadvacet, má za sebou čtyři roky v Londýně, kam odešel jako mladík po srpnové okupaci. Studoval tam na prestižní London School of Economics (u sira Karla R. Poppera), ale Angličané ho nudili, jak píše, „moc se podobali lidem“, hospody zavírají vždy přesně v jedenáct a vypadají všechny stejně, červené tapety a na podlaze koberce. Tedy nic pro mladého bohéma a nonkonformistu. V Izraeli pokračuje ve studiích, má snad před sebou univerzitní kariéru, ale hlavně očekává, že je to země, kde je hezky, jsou tam milí lidé a člověk jeho typu se tam nenudí: však také hned druhý den si jdou přímo z baru přivydělat jako statisté ve filmu Jesus Christ Superstar, který se tam zrovna natáčí. Volba Izraele je logická, jeho otec, historik Erich Kulka (1911–1995), autor vysoce respektovaných knih o holocaustu, tam žije od roku 1968, jeho syn po něm mimo jiné převezme post izraelského „dopisovatele“ Svobodné Evropy. To ovšem, podobně jako řada dalších věci soukromého charakteru, je v jeho knize zmíněno jen na okraj, takže třeba se ve vyprávění postupně objeví několik pravděpodobných družek, postupně Eva, Ester, Veverka, Sylva, ale ty zas v průběhu času mizí, aniž je vysvětleno proč a jak: ostatně, co je čtenáři do toho. Jejich účel v textu je jiný, dialogický, jsou to partnerky do hovoru, v němž lze leccos vysvětlit a názorně podat.

Izraelská společnost, v níž se Kulka v roce 1972 ocitne, žije pod dojmem vítězství v tzv. šestidenní válce v červnu 1967. Izrael se nejen ubránil a uhájil svou existenci, ale dosáhl vítězství tak drtivého, že se mu zatočila hlava. Výsledkem války bylo, že obsadil území, s nímž „získal“ víc než milion Palestinců – jejich počet se do dneška ztrojnásobil. S tím i nekonečný palestinský problém, který se ovšem tehdy ještě Kulkovým přátelům zdá řešitelný. Někdo si myslí, že Palestinci ocení, že jim roste životní úroveň, jiní o tom pochybují: „Palestinskej nacionalismus nevygumuješ zvýšením životní úrovně. Funguje to spíš naopak.“ Začíná se řešit neřešitelná kvadratura kruhu: anektovat Západní břeh by znamenalo v dlouhodobějším horizontu konec sionismu v té podobě, jak ho zakladatelé státu zamýšleli, tedy že Izrael bude stát demokratický a židovský. „Buď nedáš Arabům volební právo, pak nebude stát demokratickej. Když jim ho dáš, nebude židovskej. Časem budou mít většinu.“ Stáhnout se ze Západního břehu a přenechat ho (Judeu a Samaří, jak říká pravice) se vším všudy Palestincům by však představovalo vystavit se vysokému riziku, že se stane nástupištěm pro nový útok, jemuž se Izrael bude jen velmi obtížně bránit. Zůstat tam znamená být okupantem, vrátit území znamená koledovat si o další válku.

Toto těžko řešitelné dilema, jež bylo paradoxně výsledkem (Pyrrhova) vítězství v obranné válce, je v roce Kulkova příjezdu do země stále ještě přehlušeno euforií. Izrael se zdá být optimistickou zemí, je to stále země zakladatelů, idealistů, kteří to myslí dobře a věří v mírovou budoucnost a v dohodu s Araby. To platí pro společnost, do níž mladý Tomáš zapadne, jsou to intelektuálové a bohémové, „jeruzalémská kavárna“, tedy lidé inklinující k liberálnímu či přímo levicovému pohledu na svět. Takový je i Kulka, jenž je samozřejmě sekulární, pije alkohol, jí možná i vepřové, nemá příliš v oblibě „pobožňáky“, ortodoxní Židy, kteří jsou z jeho pohledu netolerantní, nevzdělaní, chtějí zavádět náboženské předpisy, držet šábes, zavírat hospody, měnit izraelskou společnost směrem, ve kterém se člověk jako Kulka nebude cítit dobře.

Zatím jsme ale v sedmdesátých letech, Izrael je společností stále ještě spíš evropskou, převládají Aškenázové, tedy většinou moderně založení Židé, jimž konkurují Sefardi, Židé orientálního původu, ultraortodoxní jsou stále ještě spíš folklorní zvláštností. Kulka s přáteli rád chodí do arabských podniků, jejichž majitelé chtějí hlavně klid a jsou rádi, když jim politika nekazí kšefty. Když mu přátelé vysvětlují, jak se to s ní v Izraeli má, doví se, že „levice se chce dohodnout a nabízí kompromis. Jsou ochotný vrátit území výměnou za mír. Pravice říká, že je to blbost, protože Arabům nemůžeš věřit a území dobytý v šestidenní válce chtěj v podstatě anektovat“. U vlády je tehdy levice, premiérkou Golda Meirová, pravici vede Menachem Begin, kterého jeho přátelé nemohou ani cítit a z představy, že by se měl dostat k moci, se jim dělá mdlo. Když v roce 1977 ve volbách zvítězí, považují to za pohromu, ne-li katastrofu, zároveň však musejí přiznat, že právě pravice je schopna přivést Araby k mírovým jednáním a jakési formě dohody. K tomu dojde o rok později v Camp Davidu, kde egyptský prezident Anvar Sadat podepíše s Izraelem mírovou smlouvu. Kulkovi to neformálně vysvětluje kamarád, jenž rovněž nemá pravičáky v lásce, ale přiznává, že v Izraeli jenom pravice může zajistit mír. Cokoli, na čem se pravice dohodne s Araby, levice schválí, opačně to nefunguje.

První válka, kterou Kulka v Izraeli zažije, je tzv. jomkipurská v říjnu 1973. Tehdy je Izrael zaskočen a napaden ze dvou stran, Egyptem a Sýrií, lze-li někdy mluvit o existenčním ohrožení, pak právě tehdy. Izrael se opět ubrání, ale pocit bezpečí se už nikdy nevrátí. To se pak projeví za čtyři roky historickým obratem ve volbách. Představa o zemi, jež jde spíš dobrým směrem, pak dostane další trhliny v červnu 1982, kdy Izrael podnikne v Libanonu operaci Mír pro Galileu, která měla být rychlou a okamžitou, ale zaplete se do dlouhých bojů, které přinesou sporné výsledky. Kulka píše: „Bylo to poprvé, kdy válka nebyla Izraeli vnucena. Byla svým způsobem volbou, a tudíž neexistoval národní konsenzus o její nevyhnutelnosti. Izraelci byli vždy přesvědčeni o své morální převaze. Chtěli vždy žít se svými sousedy v míru a nechtěli zabíjet. Válčili proto, že v boji o holou existenci neměli jinou možnost.“

Kulkovi je v té době blízké mírové hnutí Peace Now, chodí na demonstrace, patří k té části izraelské veřejnosti, která kritizuje vládu a věří v smír s Palestinci. Je u toho, když na mírové demonstraci je pravicovými radikály zabit mírový aktivista. Účastní se demonstrací po masakru v palestinských uprchlických táborech Sabra a Šatíla v Libanonu, při nichž křesťanští falangisté postříleli několik stovek Palestinců. Izraelská levice je rozhořčena, ale když se vracejí z protestu, známý taxikář zhodnotí situaci takto: Dyť je to masochismus. Křesťani povraždí muslimy a my Židi se z toho budeme obviňovat. Co to má do hajzlu za logiku? (…) Gójové pobijou góje, a odnesou to Židi. Podívej se, jak se o tom ve světě píše. Za všechno může Izrael. A vy kreténi jim v tom ještě pomáháte.“

„Radši jsem mlčel, oponovat nemělo smysl,“ komentuje pohled realistického taxikáře autor vzpomínky na časy, od kterých uplynulo pětačtyřicet let, ale nejsou v principu příliš odlišné. Aspoň pro rámcové pochopení toho, co se v tom složitém miniaturním kousku světa děje i dnes, jsou taková exempla velmi užitečná. Kulkovy vzpomínky na život ve Svaté zemi pak pokračují dál, přes válku v Zálivu, naděje mírových jednání začátku let devadesátých, jejich krach, vlnu palestinského teroru, atentát na Jicchaka Rabina až k raketovým poplachům za druhé irácké války. Za rok 2000 už nesahají. Autor se vrací definitivně do Prahy, vzpomínky se mění v historky. Ve výjevy z dějin, které dál jdou svou cestou, o níž nelze ani teď říct, že by mohla někdy skončit tak, že by už nebylo o čem vyprávět.

Tomáš Kulka: Z Prahy do Jeruzaléma a zpět. Torst, Praha 2026, 302 str.