„My nemůžeme být průměrní, kdysi to bylo v pořádku, ale dnes už ne,“ poznamenal ekonom Jan Švejnar v pořadu Události, komentáře z 11. března 2026. Dodal, že je třeba zdůrazňovat špičkovost a excelenci, jinak budeme ekonomicky zaostávat. To je nepochybně pravda a v následujícím nemíním s uznávaným ekonomem polemizovat; na rovině ekonomiky má ostatně pravdu. Jenže jakmile se tento princip stane dominantní perspektivou, z níž hodnotíme sebe i druhé, snadno se promění v princip umrtvující, možná nakonec i pro samu ekonomiku.

Ekonomika může být tažena úzkou špičkou, společnost však stojí na široké základně lidí, jejichž život nemůže být neustálým závodem o výjimečnost. Jenže právě to druhé se stalo. Volání po výjimečnosti se stalo tak běžným, až se proměnilo ve frázi. Přitom asi tušíme, že výjimečnost – chápaná nejčastěji jako originalita – nemůže být obecná a těžko ji po druhém požadovat. Na související paradox upozornil už v šedesátých letech kulturní filozof René Girard. Překvapovalo ho, jak monotónní se stává společnost, jejíž základní refrén je výzva k originalitě. Čím to? Sám si to vysvětlil takto: Když lidem řeknete „buďte originální, nenásledujte zaběhnuté normy“, většina lidí neví, co si počít. Místo geniálních nápadů se dostavuje úzkost, která nás vede k tomu, abychom pro jistotu napodobovali druhé.

To je ostatně na věci možná to nejzávažnější: znehodnocení průměrnosti se netýká jen práce. Tento tik pronikl i do každodennosti, která stojí na opakování, rituálech a rutinách. I pro ně jsme ztratili smysl: každodenní život jsme přiotrávili představou, že i ten musí být výjimečný. Leckdo vidí zdroj tohoto tlaku v sociálních sítích. Mnozí neurovědci třeba hovoří o tom, že sociální sítě poskytují dětem a mladým lidem tak intenzivní podněty, že obyčejný rozhovor se sourozencem nebo kamarádem, natož učitelem, působí nudně.

Něco na tom bude, ale neustálé zmínky o sociálních sítích zavánějí intelektuální leností. Co když je únik do světa levného dopaminu tím, čím se jeví, tedy únikem ze světa? Jedním z důvodů, proč se chtít ze světa vytratit, může být právě všudypřítomný – a zhola nesplnitelný – požadavek po výjimečnosti. Že to nemusí být jen spekulace, ilustrují někteří badatelé na globálním jevu označovaném jako NEET (Not in Education, Employment or Training). Týká se mladých lidí, kteří se nevzdělávají ani nepracují. V zemích OECD jde přibližně o každého osmého člověka mezi patnácti a devětadvaceti lety. Roli hraje rodinné zázemí, ale také úzkost a pocit nesmyslnosti.

Možná stojí za připomenutí: tvrzením, že význam má jen to výjimečné, odsuzujeme většinu společnosti k nesmyslnosti. Imperativ špičkovosti dává samozřejmě ekonomický smysl, ale žitelný není – což nakonec snadno podvrátí samu ekonomiku. Možná je proto třeba znovu formulovat i to, jak důležitá je pro společnost prostřednost, ba vysmívaná průměrnost. A co když právě z odvahy k prostřednosti může nakonec vyrůst i mistrovství?

Selhání každodennosti

Udělejme nyní mílový krok zpět. Ve starověkém Řecku byla filozofie veskrze elitářskou záležitostí: věnovali se jí muži, jejichž prostor k přemýšlení se opíral o práci vykonávanou otroky. Člověk by proto očekával, že v takové společnosti bude kladen důraz na aristokratičnost a excelenci. Což v mnoha ohledech tak bylo. Ale už sám důraz na čtyři základní ctnosti – uměřenost, spravedlnost, moudrost a odvahu – ukazuje, že výtečnost zde není extrémnost, ale vyváženost, schopnost pohybovat se mezi perspektivami. Není náhodou, že právě v tomto kulturním prostředí vznikla i demokracie.

Ještě pozoruhodnější je Aristotelovo přesvědčení, že ctnost, potažmo vše dobré, vzniká nácvikem. Ctnost potud není heroický okamžik ani dramatický čin, ale způsob života, který se utváří v opakování běžných situací. Aristotelský člověk se stává dobrým tím, že opakovaně jedná správně, učí se zacházet se svými emocemi a postupně získává míru v každodennosti.

Současná kultura nás vede opačným směrem. Velká část života se dnes organizuje kolem intenzity zážitku a běžný den naplněný rutinou pak bývá chápán – mnohdy i prožíván – jako selhání. Jenže nejspíš nadále platí: stabilní pocit smyslu, a spolu s ním i základní spokojenost, vzniká z dobře uspořádané každodennosti, která dává životu jeho substanci. Teprve z ní může vyrůst charakter i soudnost.

Jak jsme do tohoto stavu dospěli? Z rovnovážnosti nás postupnými kroky vytrhl novověk. Práce, která byla v antice spíš nutností než ideálem, byla postupně zbožštěna. Vzpomeňme na Engelsovu tezi, že to nebyl Bůh, kdo stvořil člověka; člověka stvořila práce. Paralelně se dobro začalo spojovat s excesem, ne-li se zlem. Faustův Mefisto zamýšlí zlé, ale leckdy vzniká dobro. Podstatnější než kategorie dobra a zla se však stává velikost osobnosti, jíž dosahují ti, kdo mají odvahu k excesu. Ne náhodou je dalším typickým hrdinou té doby maniakální svůdník Don Giovanni.

Když se romantika stala ekonomikou

Zdánlivě jde o pouhý kulturní postoj, který vznikl v období romantismu; ve skutečnosti sahají důsledky dál. Původně umělecký princip originality se přesunul z oblasti tvorby do kultivace osobnosti a odtud pronikl i do právě se formujících moderních trhů. Nyní v digitální ekonomice dosahuje své nejryzejší podoby. Již nestačí odvádět dobrou práci – člověk musí stále přicházet s něčím novým a to nové hned trumfovat novějším. Dobře tento princip kdysi vystihla Olga Sommerová: „Člověk je vždy jen tak dobrý, jak dobrý je jeho budoucí film.“

Zmínění romantici mají však ještě jednu linii. Německý básník Novalis formuloval tezi, že průměrnost je nejmocnější síla. Mínil to snad takto: každý výkon je zavázán průměrnosti, z níž se – i v případě výjimečných jedinců – pozvedá. Bez vědomí tohoto závazku vůči obyčejnosti stejně tak jako nesamozřejmé schopnosti povznést se nad průměr se stáváme dojatými sebou samými. Což bývá také znamením, že další výkony už nepřijdou.

Novalisovu tezi lze hájit ještě v jiném smyslu. Průměrnost souvisí se schopností vést plný, všestranný život. Romantici totiž měli již na počátku moderny vyvinutou vnímavost vůči škodám, které může napáchat dělba práce. Krom toho, že je motorem výkonnosti a potažmo bohatství, hrozí prý, že člověka uzavře do omezenosti. Průměrnost potud nemusí být jen osud člověka, který nemá na víc. Může být východiskem pro ctnost uměřenosti, schopnost rozdělit energii mezi víc dimenzí života. V tom smyslu lze tvrdit, že výjimečnost posiluje jednu schopnost, zatímco „průměrnost“ celistvost života.

Dobře, akorát co se vší tou živostí a všestranností, když člověka v současné ekonomice uvrhne do zkázy? I v tomto byli romantici možná předvídavější, než by se zdálo. Zrovna v dobách, kdy se pracovní trh otřásá, se ukazuje, že mnohostrannost může být základem stability. Zjišťujeme navíc, že na úzce vymezené intelektuální úkoly máme v podobě umělé inteligence mimořádně výkonného spolupracovníka. Výzkumy ukazují, že si mnohdy lépe než my poradí ve specializovaných oblastech; zato selhává v situacích, které vyžadují uvažování na několika rovinách. Chybí jí totiž to, co je pro lidský svět klíčové: soudnost zakotvená v dilematech života. Zároveň vidíme, že v současné digitální ekonomice se často neprosazuje čistá specializace, ale kombinace schopností. Ekonomové to označují obratem skill stacking, což je ekonomický protipól romantické všestranné osobnosti: jde o umění kombinovat několik průměrných dovedností, díky čemuž člověk může vytvořit jedinečný průnik schopností. Možná není náhodou, že s tímto nyní ekonomickým principem přišel původně také umělec, americký kreslíř Scott Adams.

Lehneme si na záda

Nápadné je, že romantici byli hnutí odporu, proud velmi mladých lidí, kteří se svým předčasným uměleckým nasazením brzy vyčerpali a mnozí – jako Novalis – i předčasně umírali. Ale nejen jejich pojem romantické lásky změnil svět. Nyní to vypadá, že mnozí mladí na své naděje spíš rezignovali. EU proto nabízí rozličné iniciativy, jež mají podíl mladých lidí spadajících do kategorie NEET stlačit pod devět procent. V roce 2024 tento cíl splnila i Česká republika. Z tohoto hlediska bychom nemuseli mít starosti.

Faktem ale také je, že fenomén NEET je v nějakém ohledu krajní. Mnozí rezignovaní chodí do práce a studují, jen potěšení z toho možná nemají. Což výkonům, jak víme, nepřeje. Ale co je toto podprůměrné nasazení vlastně za fenomén? Spatřovat v něm jen beznaděj je zkratka a chápat jej úzce jako psychologický fenomén by byla past.

Pozoruhodné je v tomto ohledu čínské hnutí tang ping, doslova znamenající „ležet naplocho“. To se rozšířilo po zveřejnění krátkého textu, jenž se roku 2021 objevil na čínské sociální síti Baidu Tieba. Autor se v něm hlásí k několika principům: pracovat jen příležitostně, konzumovat co nejméně, co nejvíce odpočívat. V původním postu se navíc psalo: „Poflakování je spravedlnost.“ Zní to krypticky, ale přinejmenším je zjevné, že sami přívrženci to nechápou jako přihlášení se k zoufalství; spíš formulují základy jakéhosi velkoměstského asketismu, který si umí odepřít i velké ambice. Okrajové hnutí to není, o čemž svědčí fakt, že proti němu začala cenzorsky postupovat čínská vláda.

Když se německý kancléř Friedrich Merz vrátil koncem února z Číny, o tom, že by se Němci měli natáhnout na gauč, nebyla řeč. Místo toho pronesl v hesenském městě Volkmarsen řeč, v níž hřímal, že jestli občané nezrychlí, nemají v konkurenci s Číňany šanci. Jenže je otázka, jestli jsou ti, jimž tyto řeči byly určeny, ochotni podobné imperativy dál brát vážně. Možná nás umělá inteligence dovede do jakési posthumánní ekonomiky. Ale ani v takovém případě bychom si neměli namlouvat, že si můžeme dovolit neakceptovat průměrnost. V důsledku to totiž znamená větší míru nihilismu, než jakou projevují mladí lidé, kteří se rozhodnou nedělat nic: postoj, že vše pod úrovní excelence je projevem selhání, je hra, na niž není radno přistupovat.