Ale budete tam mít zimu, my jsme ještě neotevřeli, řekla paní Eliška a popotáhla z cigarety, co nevypadá jako cigareta a vychází z ní taková pára. Pak mi odemkla dveře a zůstala stát na dvorku. – Pamětníků už moc není a Pražáky, ty to nezajímá, jestli vás jo, tak to jste výjimka, volala na mě, když už jsem byl na schodech. Pak si to asi rozmyslela a řekla: Počkejte, já pudu s váma, mě to vždycky potěší, když to zase vidím. – A už byla u mě. – Tady se to rozsvěcí… Ale u Paderlíka nejde světlo, stejně je to tam nějaký divný, o nic nepřijdete. Ale jinak paráda, ne? – Ano, paráda, řekl jsem.

Do místního muzea v Nučicích jsem se probojoval několika telefonáty na místní úřad, kde se nejdřív vymlouvali, ale napotřetí to vyšlo a ženský hlas, který, jak jsem teď zjistil, patřil té paní Elišce, řekl, že mě tam tedy pustí, sice že tam bude zima a otvírá se až v květnu, ale když vás to tak zajímá, ale buďte tam v jedenáct, protože my pak chodíme na oběd.

Tímto příkazem jsem se odhodlaně řídil, když jsem hodinu předtím vyjížděl od nádraží v Hostivicích, kam jsem se nechal dovézt s elkolem z Dejvic. V Hostivicích jsem se ovšem zastavil v zámečku na náměstí. Stojí tam podoben červenému hranatému holubníku či kurníku, do nějž dali obecní úřad. A díky tomu, že byly úřední hodiny a měli otevřeno pro veřejnost, já tam vešel, neboť jsem chtěl již delší dobu vznést dotaz, jaký mají úřední názor na gotickou tvrz v Litovicích. Litovice jsou totiž součástí Hostivic směrem na Jeneč. Na okraji čtvrti stojí unikátní hrádek ze čtrnáctého století, který ovšem vypadá jako divná stodola, o niž se už dávno nikdo nestará. A tato stodola nebo spíš sýpka či špejchar je jedinečná stavební památka z doby lucemburské, z níž tam zůstaly gotické klenby a gotická lomená okna a nad portálem erb se třemi vinnými listy, které měli ve znaku páni z Dražic. Z toho rodu vzešel pražský biskup Jan IV. z Dražic, jenž do Čech, dalo by se říci, přivezl gotiku a jemnější mravy (devotio moderna), protože byl jedenáct let u papežského dvora v Avignonu. S ním je tedy spojen ten zvláštní hrádek na kraji Hostivic, jenž je zdaleka nejstarším stavením široko daleko, a opravdu, když se trochu zasníte, tak si lze představit, že by mohl stát někde v jižní Francii, kde suché větry provensálské ohlazují zažloutlé kameny rytířské pevnosti.

A tato kuriozita stojí na kraji cesty zarostlé křovím a lebedím, obklopená letitým, původně ještě snad jezeďáckým bordelem, jenž je ovšem věčný a nadčasový a bez jehož vytváření a přítomnosti snad v Čechách nejde hospodařit. Takže obrovský dvůr plný harampádí s rozpadajícími se stájemi a stodolami je podobně fascinující jako ona tvrz, která nad ním stojí jako nějaký zatoulaný křižák na zkamenělém koni. Už asi třicet let ho pozoruju, jednou za pět let projdu kolem, nahlédnu do dvora, vlezu opatrně dovnitř, nikdo mě nevyhání. Rozježděný dvůr je plný vraků, zarezlých strojů, nějakých součástek, kusů mašin a nářadí, hromad s těžko rozpoznatelným obsahem, kupic nějakých produktů, semen, slámy, hnoje, přičemž se to celé slévá a spéká dohromady. Nutno uznat, že tento maglajz má rovněž svou krásu, svou drsnou a hrdou estetiku, v níž nalezne oko i mysl zalíbení, neboť nějak odpovídá anarchistické mentalitě češství, jejímž zásadním výdobytkem je právo nenechat si do ničeho mluvit. Především do bordelu na vlastním dvoře.

A tak jsem vstoupil do úřední budovy barokního zámečku v Hostivicích a chystal se někoho zeptat, jestli se u nich na obci ví, jaký tady mají architektonický klenot, a jestli by třeba majiteli toho dvora nemohli nějak pomoci, že na to asi sám nestačí a přerůstá mu to přes hlavu, ale s nějakou podporou by se z té tvrze mohlo udělat krásné místo, ani by se o tom nemuselo moc vědět, jezdili by se na to dívat znalci a milovníci evropské gotiky, a to jsou většinou jemní lidé. Tak jsem tedy vcházel na úřad, vešel do zámku, tam vystoupal do prvního patra, nikdo mi nebránil. Ocitl se v krásném sále a to samo o sobě by stačilo, protože v tom zámečku, jenž tady zůstal po velkovévodkyni Toskánské, jež ten kraj na západ od Prahy chtěla trochu zkulturnit a poitalštit, jsou po stěnách fresky, v tom hlavním sále je vymalovaná bitva prý na Bílé hoře, protože ta je nedaleko, takže tam jsou různé manévry vojsk a útoky kyrysníků, které si lze prohlédnout z galerií, což jsem tedy nerušeně podnikl, a pak vešel do jiného sálu, kde jsou zas jiné fresky, které ale byly přikryté průhlednou fólií, protože tam restaurátoři pracovali na stropě a obnovovali filigránské motivy, jenž tam nechaly barokní časy. A nikdo mě nevyháněl, ale občas prošel nějaký úředník kolem a pozdravil a já jeho, a to mi vlastně stačilo, už jsem nechtěl někoho obtěžovat dotazem na litovickou tvrz, jež je sice zavalena tím rumištěm a strašným nepořádkem, ale snad zatím nespadne, a to asi za našich časů stačí. Navíc už byl nejvyšší čas dostavit se do Nučic.

Cesta vede krajinou Hostivických rybníků, do níž prorůstá krajina satelitních výsadků, cest a skladištních hal. Rybníky propojené soustavou struh a kanálů zásobovaly hradním vodojemem rudolfinské alchymistické dílny vodou a žouželí, hostivické rybníkářství dodávalo na renesanční stoly čerstvé candáty, pstruhy či mihule, bahenní kapři sytili pražský lid v době postní. Je to vlastně kousek Třeboně u Prahy, nevím, jestli se to ví. Nejhezčí je, myslím, rybník s jménem pro mě nevyslovitelným: Břevský, neb se rozkládá u vsi jménem Břve, což nebude mít moc jiný původ než ne tak vzdálený Břevnov – a tam je to jasné, prostě kláda přes močál. Pak následuje Chýně, což bude od tchyně. Tam jsou rybníky dva, jeden Bašta a druhý Strahovský, který tam tři sta let nebyl, ale před dvaceti lety si řekli, že ho znovu napustí. U něho se dají koupit uzení pstruzi a rybí saláty ve sklenici, jen musíte mít štěstí, že tam pan Černý zrovna je.

Cesta pak pokračuje na Rudnou, před níž se protne s dálnicí D5. Po cestě lze sledovat kostel sv. Jiří na homoli, o němž tady byla řeč minule. Je to lepší než hledět do pangejtů, do nichž lid odhazuje s oblibou, ba vášní PET lahve a jiný sajrajt. Ale měl jsem štěstí, neboť probíhal odborný sběr těchto civilizačních produktů. Dva muži v zářivých oranžových overalech vyzbrojeni sběrnou tyčkou uklízeli odpadky podél silnice, což mě donutilo zastavit a poděkovat jim za jejich práci. Oni se ani moc nedivili: Jó, pane, kdybyste věděl, kolik my toho po zimě nasbíráme, to je pytlů! Za dva dny my dva naplníme plnej kontejner. A je to čím dál horší. Lidi si asi myslí, že je všude smetiště. Oni vyhodí snad všechno. Dopijou a mrsk s tím z auta. Mně by ruka upadla, ale pro ně to asi není problém. Asi jim to doma nikdo neřek, že se to nedělá. Přitom to je základ. Neházet odpadky kolem sebe. Tak holt se pak nedivte, že to s tím světem takhle vypadá. Ale říkáte, že je to pěkná práce… To je, to můžeme potvrdit, na čerstvým vzduchu, pěkně se člověk projde, hlava se mu provětrá, něco užitečnýho po něm zbyde. Vždyť, pane, copak máme v téhle zemi něco lepšího než krajinu, jako národ stojíme za houby, ale ta krajina je pěkná, ne? – A já říkal Ano, pánové, máte pravdu, fakt vám závidím tu hezkou práci. – Však co vám, pane, brání se k nám přidat, zajděte si hned tady v Rudné na správu silnic, daj vám vestu, pytle a tady tu špachtli a můžete začít. I nějaký peníze za to jsou. Není to těžká práce, my vám s tím když tak pomůžeme. – Ano, děkuji, pánové, není vyloučeno, že to tak dopadne a že se k vám brzy přidám. Vlastně mi to nepřipadá jako špatná možnost. – To jsem jim řekl, přičemž jsem ucítil opravdovou chuť to udělat, dát v redakci výpověď, nějak to vyřešit administrativně a finančně a začít s něčím, co považuju za prospěšné, záslužné a na co by snad mé síly ještě stačily. Ale zatím jsem to, jako obvykle, odložil. Rozloučil jsem se s muži v oranžových vestách, podíval se na hodinky, bylo za deset jedenáct, nejvyšší čas dojet do Nučic. Byl jsem tam přesně, paní Eliška už na mě čekala, vypustila aromatizovanou páru a řekla: Ale budete tam mít zimu, my jsme ještě neotevřeli.

Pokračování příště.