Co byl člověk člověkem, cítil hlad. Z hlediska dějin tvoří doba, v níž žije velká část světové populace v kalorickém nadbytku a častěji trpí důsledky přejídání než podvýživy, jen epizodu. Třeba italský historik Piero Camporesi ukazuje, že ještě v 16. století bylo podle kronik zapotřebí z padovských ulic každé ráno odklízet desítky vyhladovělých těl. „Jako lidé už nevypadali,“ poznamenává kronikář Giovan Battista Segni. Hlad určoval rytmus každodenního života zejména v chudých měsících před sklizní. Zásadní obrat přichází na přelomu 19. a 20. století s nástupem průmyslového zemědělství.

Zkušenost hladu tím začíná mizet. Jistě, svět nadbytku je i světem dietních mánií. Jenže redukční dieta je něco jiného než boj o přežití. O to zajímavější – a na první pohled paradoxní – je následující skutečnost: právě v dobách, kdy byl hlad běžnou zkušeností, byly zároveň rozšířené i mnohadenní, ba týdenní půsty. Ostatně půst patří k téměř univerzálním náboženským praktikám. Lidé, kteří sami neměli dost jídla, si tedy ještě ukládali další omezení. Paradox tím nekončí. Půst jako běžná součást života začíná ustupovat právě ve chvíli, kdy je díky průmyslové revoluci jídla nadbytek, tedy v době, kdy by nácvik odstupu od jídla dával smysl. Zato se začínají objevovat patologické podoby hladu; případy anorexie bývají v chudších částech světa spíš raritní.

Ale odhlédneme-li od rozmanitých dietních režimů, které dnes navíc procházejí s nástupem „hubnoucích injekcí“ revolucí, můžeme říci, že půst se v jistém smyslu vrací. Nevrací se však primárně jako součást náboženské či duchovní praxe, nýbrž v rámci medicíny. Jeden z nejpropracovanějších evropských modelů terapeutického půstu je spojen s lékařem Ottou Buchingerem (1878–1966). Ten během první světové války onemocněl těžkým revmatismem, jenž ho ve čtyřiceti letech vyřadil ze služby a zanechal invalidního. Na doporučení lékaře podstoupil roku 1918 devatenáctidenní půst. Navzdory fyzickému oslabení se jeho klouby znovu staly pohyblivými a především ustoupila chronická bolest. Na Buchingerovo dědictví navázala vlivná tradice, dnes reprezentovaná mimo jiné švýcarskou lékařkou Françoise Wilhelmi de Toledo.

Jakkoli se v době kalorického nadbytku zdůrazňuje především léčebný přínos, připomíná Wilhelmi de Toledo, že půst není extrém, ale návrat k tomu, na co bylo lidské tělo po většinu dějin nastaveno: ke střídání hojnosti a nedostatku. Z tohoto hlediska to není půst, co je nepřirozené, ale soustavný přísun živin. Podstatnější než jeho medicínské účinky je prý zkušenost, kterou půst umožňuje: znovu pocítit „skutečný“ hlad a naučit se jej odlišit od návyku bez ustání jíst. Právě v tomto ohledu lze navázat na propracovanou filozofickou tradici. Smysl pro hlad je podmínkou smyslu pro uspokojení. Bez nedostatku mizí i intenzita slasti. Už Epikuros, učitel slasti, upozorňoval, že se neomezujeme proto, abychom si užívali omezení, ale proto, že se skrze omezení prohlubuje slast. Možná platí i dnes: nejde o to, učit se nechtít, ale pochopit, že skrze zkušenost nechtění se naše chtění může obnovit, ne-li znovu nabýt smyslu.

Nejvyšším dobrem je slast – tak se postěte

„Hoste, zde ti bude dobře; zde je nejvyšším dobrem slast,“ stálo nad vstupem do epikurejské zahrady. Zní to přívětivěji než nápis přisuzovaný Platonově Akademii: „Nevstupuj, kdo neznáš geometrii.“ Jenže je zde háček. Epikurejci se sice zapsali do kulturního povědomí jako ti, kdo člověku nabízejí slast – a navíc ji dovedou filozoficky obhájit. Ve skutečnosti však formulovali promyšlenou podobu askeze. Nejvyšší slastí totiž není krátkodobá smyslová extáze, ale schopnost rozumět vlastním potřebám, ovládat je – a právě tím prohlubovat vlastní cit pro slast.

Ale proč se ke slasti dostávat skrze askezi? Už Platon varoval před pleonexií, tedy – zjednodušeně řečeno – nenasytností či rozežraností. Naivní představa, že žádost ustupuje, jakmile je uspokojena, se často ukazuje jako mylná: mnohá uspokojení naopak vedou k dalšímu rozšiřování žádostí. Naplněný život se proto nevede prostým naplňováním potřeb, ale také jejich omezováním. Přesněji řečeno: schopností vládnout jim, místo abychom byli žádostmi vlečeni. Právě zde začíná askeze – slovo, které původně znamená cvičení. Nejde jen o tělo, ale o výcvik samotných potřeb.

Stěžejní pro epikurejský přístup bylo rozlišení tužeb do několika kategorií. Existují ty přirozené a nutné; sem spadá nutnost jídla a pití. Dále máme potřeby přirozené, ne však nutné. Sem patří sexualita. Ač Epikuros není vůči erotickým vztahům nepřátelský, doporučuje je zvážit. Má totiž za to, že dobře jsou na tom už ti, kterým sexualita aspoň neublíží. Kdo ji však dokáže prožívat, aniž by ztratil vnitřní klid, nemusí ji ze svého života vykázat. Totéž nelze říct o slávě a moci – to jsou touhy nepřirozené a marné, což znamená, že ublíží vždy. Takových potřeb je třeba vzdát se v každém případě, aspoň chcete-li vést dobrý život.

Z výše řečeného vysvítá, proč je záhodno věnovat zvláštní pozornost tomu, jak člověk zachází s jídlem a pitím. Přijímat potravu je nutné, a právě proto máme porozumět svému vztahu ke stravě. Epikurejským ideálem je prostota: člověk má jíst obyčejné jídlo a do svého života pravidelně zařazovat půst. Jeho smyslem není samo omezení, ale uchování smyslu pro hlad – a tím i obrana před bezmyšlenkovitou konzumací a návykem jíst. Bez smyslu pro hlad se člověk snadno stává zajatcem vlastních chutí, a místo aby se věnoval přemítání o myšlení – což Aristoteles chápal jako samu podstatu filozofie –, maří život tím, že přemítá nad svými potřebami. Potud je střídmost podmínkou klidu i soustředění. Jenže ono „málo“ souvisí se slastí ještě jinak. Kdo zná hlad a odepření, dokáže lépe ocenit chuť dobrého jídla, které si může dopřát i vycvičený epikurejec. Jinými slovy, ti, kteří věřili, že jádrem dobrého života je slast, byli asketové, protože věděli, že slast se obnovuje nedostatkem.

Čtyřicet

Místa, kde se v antice hledala slast skrze střídmost, později zaplnily křesťanské asketické komunity. Ústřední roli zde hraje čtyřicítka náležející k základním biblickým symbolům zkoušky a proměny: čtyřicet dní se postí Mojžíš, čtyřicet dní putuje Eliáš a čtyřicet dní setrvává Ježíš na poušti. Čtyřicítka není jen symbolická. Přibližně odpovídá horní hranici, po kterou je lidský organismus schopen bez potravy přežít, byť mnozí by nevydrželi ani dvacet dní. Sám Buchinger poznamenává ve své knize Heilfasten (1935), že se na hraně ocital devatenáctý den, kdy půst ukončil.

V každém případě platí, že kolem čtyřicátého dne bez jídla se na hraně života bude pohybovat prakticky každý. Ve „čtyřicítce“ se tak kříží mýty s biologií, a navíc se do symbolického čísla promítá i realita starověkého života, jenž byl určen střídou hojnosti a chudoby. Zvlášť starověcí lékaři navíc zdůrazňovali, že se v nějakém smyslu postíme všichni: v noci se obnovujeme, nejen spánkem, ale právě i tím, že nejíme ani nepijeme. Takový půst doporučovali starověcí lékaři i během nemoci: tělo se tak i za dne přibližovalo regeneračnímu nočnímu režimu.

Právě zde je půst formou léčby, na niž navazuje zmíněná Françoise Wilhelmi de Toledo. Ve své vědecké práci ukazuje, že už během prvních postních dnů se tělo přepíná z využívání glukózy na spalování tuků a tvorbu ketolátek. Znamená to, že tělo přestane brát energii z jídla a začne ji brát samo ze sebe. V nadsázce řečeno se stává soběstačným. Tomuto „metabolickému zvratu“ bývají připisovány některé výhody, třeba snížení zánětlivých procesů, což mělo pomoci Ottu Buchingerovi v překonání revmatismu. A samozřejmě mohou půsty pomáhat v kontrole váhy. Ale mnozí zmiňují především jiné výhody: když odezní první vlna hladu, uvolní se jiný, nevšednodenní typ energie, jenž jde ruku v ruce s jasnějším myšlením. I to je časté téma náboženských textů: asketové od východu po západ popisují postní stavy jako mystické a půst označují za potravu duše.

Nitrosvětská askeze v pozdní moderně

Postupně se vynořuje jeden pozoruhodný rys. V mnoha starších asketických tradicích se větší důraz kladl na práci s hladem než na sexualitu; naproti tomu v novověku a moderně se do popředí dostává regulace sexuality, zatímco půst ustupuje do pozadí. Jedním z vysvětlení může být to, co Max Weber označil jako nitrosvětskou askezi – asketický ideál se nově pojí s prací a výkonem. Asketa se nezříkává světa; naopak se v něm intenzivně nasazuje. Projevuje se to zvlášť v práci: ctnostný člověk nepracuje jen od rána do večera, ideálně dře od rána hluboko do noci. Jak to souvisí se sexualitou? Do popředí se dostává to, co Epikuros sice považoval za problém, nikoli však za klíčový: sexualita rozptyluje a odvádí pozornost. Jinými slovy, sexualita není v rané moderně regulována proto, že je hříšná, ale proto, že je neproduktivní.

Ve společnostech pozdní moderny je dnes samozřejmostí téměř neomezený přístup ke stravě i k sexualitě (přinejmenším v její virtuální podobě). Tušení, že bez omezení člověk ztrácí základní smysl pro chtění, a možná i radost z něj, však nemizí. Odtud pramení obnovený zájem o různé detoxy a jiné minimalismy. Konzum, ať už produktů, nebo mezilidských vztahů, se může pojit s lhostejností, nudou, ne-li otupělostí. Lze dokonce tvrdit, že v nadbytku o touhy částečně přicházíme. Jak věděli epikurejci: slast nevzniká z pouhého uspokojení, ale z napětí mezi nedostatkem a naplněním. Kde mizí prázdnota, mizí prostor pro touhu.

Konzum se tím nezřídka mění v bludný kruh: stres a narušený spánek podporují bezmyšlenkovité přejídání, které vytváří další stres a vede k novému přejídání, přepíjení či jinému druhu přesycení. Snad právě tradiční praxe půstu má moc tento začarovaný kruh protnout. Netřeba v něm spatřovat součást asketického ideálu a praktikovat jej pro jeho vlastní hodnotu. Smysluplnější je chápat půst jako prostředek, jak obnovit samu strukturu touhy. Vytváří prázdnotu, v níž může znovu vyrůst očekávání, napětí i radost z naplnění. Neučí nás méně chtít, ale znovu vůbec začít chtít.