Ještě před deseti lety by se indie pop, tedy hudba vznikající převážně v malých vydavatelstvích a objevující se mimo hlavní žebříčky prodejnosti, pravděpodobně mohl líbit i postarším posluchačům, kteří vyrůstali třeba s deskami Marianne Faithfull. Nejspíš by jim zároveň připadal trochu divný, což je ovšem u popu vždy ku prospěchu. Co se s touhle hudbou stalo? Rozplizla se do všech stran. Krok za krokem se proměnila v čistý mainstreamový pop. Tato proměna žánru se dá vysvětlovat mnoha způsoby. Jeden z nich vypadá asi takhle: jak se do popředí dostávaly uhlazenější, vedením nahrávacích společností schválené a pro playlisty na Spotify jako stvořené verze neškodné indie hudby, přestal být žánr doménou podivínů a outsiderů a stal se hudbou obyčejných lidí s docela tuctovým vkusem.

Phoebe Bridgers se na scéně objevila v polovině minulé dekády s poměrně osobitou podobou indie folku. Písně to byly zdánlivě prosté, melancholické, ne nepodobné intimním baladám Sufjana Stevense. Její tvorba se navíc stala téměř synonymem deprese právě v době, kdy se o depresi v kultuře mluvilo otevřeněji a častěji než kdy dřív. Pro Bridgers se vžilo označení „sad girl“, fenomén, který se v hudbě posledních let pojí s mladými zpěvačkami píšícími velmi osobní, tklivé skladby o samotě, úzkostech, nevydařených vztazích a psychických problémech. Když na začátku covidového léta roku 2020 vydala své druhé album Punisher, byla už největší hvězdou skomírající indie scény. Ponuré, sklíčené balady dokonale odpovídaly okamžiku, kdy mladí lidé trčeli zavření doma, cítili se příšerně a propadali depresím.

Nově nabytou slávu využila ne úplně objevným způsobem: začala randit se známými osobnostmi, například s filmovou hvězdou Paulem Mescalem. Pokud patříte k lidem, které baví pročítat texty písní stejným způsobem, jako kdybyste si listovali v Blesku, najdete tu spoustu materiálu. Pozornost budí například verš v písni Governor’s Waltz, jejž lze číst jako narážku na Mescalovu současnou partnerku Gracie Abrams: „Může předstírat, že je mnou, protože zaujala moje místo v posteli i na pódiu.“ Pro svéprávnějšího posluchače je to trochu otravné. A možná ještě překvapivější je, že takřka každá oslavná recenze v amerických médiích řeší právě drby v textech a pro jistotu z nich minimálně osmkrát cituje. Je to prokletí autofikčního psaní: taková autorka vlastně nemá jinou možnost než hrdě kráčet vstříc dalším rozchodům a životním přešlapům, jinak nebude mít o čem psát.

Název pro své nové album si vypůjčila z filmu Ztracený víkend, jenž zachycuje úpadek spisovatele zmítaného těžkým alkoholismem a jeho cestu k vykoupení. Samotné spojení se od té doby vžilo jako označení pro období bezuzdného chování, jež si člověk nemůže nebo ani nechce pamatovat. Stejně jako je ale snímek z roku 1945 dost poplatný své době a při dnešním sledování působí místy trochu směšně, jsou i tyto písně o katastrofálních koncích vztahů občas až příliš sebezahleděné. Hlavní antihrdina Ztraceného víkendu ve svých třiatřiceti letech deklamuje „životní pravdy“ způsobem, který by spíš slušel rozervanému teenagerovi. I Phoebe Bridgers ve svých jednatřiceti zní jako někdo, kdo tvrdošíjně odmítá dospět. Možná právě proto svým posluchačům rozumí tak dobře. To ale bohužel nic nemění na tom, že natočila průměrnou a klišovitou desku s melodicky velmi monotónními písněmi.

Osobně mi navíc připadá zajímavější, když písničkáři píšou o jiných lidech, skutečných nebo smyšlených, než když píšou sami o sobě. Současný pop ale od svých hvězd bohužel žádá pravý opak: co nejvíc sebe sama. Podobně „moderně“ působí i zvuk desky. Analogová omezení kdysi nutila producenty rozhodovat se, jak pracovat se signálem a dynamikou. Lost Weekend je album přehnaně uhlazené a zároveň zhuštěné kompresí tak, že ve vypjatých momentech hudba místo toho, aby se rozvinula, spíš ztěžkne. Všechno je tu přesné, čisté a hlasité, ale tak nějak… bez života.

Phoebe Bridgers: Lost Weekend, Dead Oceans, 53 min., vyšlo 14. 8. 2026.