Česká zahraniční politika se stala v posledních měsících přeneseným bojištěm domácí veřejné debaty. Ať již v případě nejbližších sousedů, jako je Slovensko či Maďarsko, nebo také u Ukrajiny a Ruska, summitu NATO či Číny. Řeší se surovinová bezpečnost a jak nebýt závislý na žádné ze stran. Jaký přínos má diplomacie vůbec mít a dostane nás blíž k němu politika pragmatická, nebo hodnotová? Kdo dostane vládní speciál a kdo bude muset letět linkou? Zatímco opozice prvoplánově kritizuje oslabování prozápadního směřování ČR, ke kterému prý dochází skrze kroky, které kabinet Andreje Babiše (ANO) činí, podle vládních subjektů dochází jen k narovnání až dosud vychýleného stavu, který byl založen především na aktivistickém přístupu.

S upadajícím významem Evropy jakožto kontinentu se strategický pohled stáčí především na východ, směrem k Asii. Premiér se chystá na podzim do Vietnamu, do budoucna se počítá i s Čínou. Právě s východní světovou velmocí má Česko jeden z nejhorších vzájemných vztahů z evropské sedmadvacítky, což dokládá mj. nutnost víz, kterou máme jen my a Litva. Ačkoli například představitelé Německa byli v posledních pěti letech v Číně opakovaně – jak kancléř Friedrich Merz začátkem letoška, tak jeho předchůdce Olaf Scholz v roce 2022 –, Češi po roce 2020 utlumili oficiální komunikaci na nezbytné minimum. To navíc doplnili ostentativní podporou Tchaj-wanu, který sice zapadá do havlovské lidskoprávní tradice, ale s ostrovem má ČR desetkrát nižší obrat než s pevninskou Čínou.

Byť čínské investice, slibované v době prezidentství Miloše Zemana, zdaleka nedosáhly výše, která byla vykreslena, udělat z velmoci v důsledku toho strašáka, kterému je nutno se za každou cenu vyvarovat, není ničím jiným než příkladem českého odezdikezdismu: jsme zas jednou papežštější než papež. Je možné obchodovat, aniž stát zároveň podceňuje rizika (viz například technologie Huawei) či padá do další pasti závislosti – byť u některých surovin, například gallia potřebného pro polovodiče, Čína zcela dominuje světovému trhu. Jedním z proponentů přístupu je poradce ministra zahraničí Petra Macinky (a šéfa Motoristů sobě) Jan Zahradil, někdejší europoslanec. Otázka proto nestojí, zda obchodovat, či ne, ale spíš jak.

Otevřela se i debata o tom, zda opět nezačít odebírat suroviny z Ruska. Po začátku krvavé invaze na Ukrajinu před víc než čtyřmi lety se od nich Česko víceméně odstřihlo, byť u některých surovin – jaderné palivo pro Dukovany – je snižování navázanosti pozvolné. Eliminovat závislost, co se ropy a plynu týče, na ruském medvědovi bylo určitě správné, nicméně bylo to snazší ve chvíli, kdy se noví dodavatelé mohli hledat kdekoli jinde ve světě (LNG terminály v Nizozemsku, Německo a Katar u plynu, rozšíření ropovodu TAL vedoucího přes Itálii). Nicméně v současnosti, kdy USA a Izrael vedou válku s Íránem, což zavání světovou ekonomickou recesí a zdražováním, zejména zmíněné ropy, důležité mj. pro výrobu leteckého paliva, se Rusko může jevit jako možný zdroj k diverzifikaci.

To navíc za předpokladu, že válka na Ukrajině by mohla, jak sdělil Vladimir Putin, brzy skončit, na což se některé západní země evidentně připravují. Argument, že nákup ropy od Kremlu financuje válku, neplatí: Rusko prodá suroviny tak či tak, když ne nám, tak do Asie. Otázkou tedy pouze je, jak moc bude v důsledku krizí současných i minulých Evropa zaostávat a jak velkou část onoho hrobu si kope svou ideologičností. Nehledě na to, že suroviny „demokratizované“ skrze třetí země do EU stále proudí, jen za daleko vyšší cenu. Že by s Ruskem neváhal vyjednávat, se nabídl předseda PRO Jindřich Rajchl (za SPD). Naopak předchozí vláda a současná opozice je zastáncem ostrakizace agresora.

Kolik stojí diplomacie?

Jedním z vůbec prvních témat, která inicioval po zisku své funkce předseda Poslanecké sněmovny Tomio Okamura, šéf koaličního hnutí SPD, byla úspora za mise v rámci parlamentní diplomacie. Podle třetího nejvyššího ústavního činitele si poslanci dřív udělali z dolní komory cestovní kancelář, aniž „výlety“ přinášely jasné výsledky. Takovýto transakční přístup se může jevit přehnaně dogmatický, neboť i měkká diplomacie může nést své výsledky, nicméně obdobnou tezi razí i 1. vicepremiér a ministr průmyslu Karel Havlíček (ANO), který říká, že „podnikatelé by neměli doprovázet politiky, ale politici by měli doprovázet podnikatele“. Tím míní, že reprezentace státu má otvírat byznysmenům dveře tam, kde opravdu mohou udělat výhodný obchod. Ukázkou je například cesta Andreje Babiše s Karlem Havlíčkem po Střední Asii – Kazachstánu, Uzbekistánu a Ázerbájdžánu – koncem dubna.

Šlo zatím o vůbec největší cestu nové vlády mimo Evropu, přičemž schůzku s nejvyšším představitelem Kazachstánu, jímž je prezident Kasym-Žomart Tokajev, a Ázerbájdžánu, jímž je Ilham Alijev, vyzdvihl český premiér jako neobvyklou příležitost k podpoře našeho exportu. „Osobně jsem panu prezidentovi Kazachstánu předal nabídku Aera Vodochody na dvanáct nejmodernějších českých letadel L-39 MG. Své výrobky tu nabízí i OMNIPOL, jako letouny L-410 NG,“ prohlásil Babiš. Pro srovnání: za největší zahraniční cestu premiéra Fialy je považováno turné po afrických zemích, které ovšem bylo kritizováno jako symbolické a případně geopolitické, bez reálných ekonomických důsledků.

V Kazachstánu, jehož objem obchodní výměny s ČR loni dosáhl 35 miliard korun, v současnosti působí téměř 200 společností s českou účastí. „Největší úspěchem mise na Kavkaz jsou konkrétní kontrakty a otevřené dveře pro další byznys. Škoda Group podepsala v Uzbekistánu smlouvu na dodávku českých lokomotiv,“ nastínil pro Echo Havlíček, co považuje za největší přínos. Předmětem transakce je konkrétně dodávka a servis deseti moderních elektrických vlakových souprav, které firmě zaberou 10 procent její české kapacity a otvírají do budoucna společnosti dveře k dalším zakázkám. Podle Havlíčka jde o obchod dvacetiletí.

V Ázerbájdžánu, jehož vzájemná obchodní výměna s ČR byla v loňském roce 42 miliard korun, se vpřed posunula jednání o dlouhodobých dodávkách až dvou miliard kubíků plynu ročně pro Česko. Jelikož v současnosti spotřebováváme celkem šest až sedm miliard kubíků, měla by takováto energetická spolupráce podle Havlíčka obrovský strategický dopad, a to jak pro naši ekonomiku, tak i energetickou bezpečnost. Právě vysoká cena energií je jednou z největších brzd růstu českého hospodářství. „Všichni stojí v řadě na plyn, ale my si myslíme, že bychom mohli realizovat i další věci, což by zlepšilo naši pozici v řadě,“ sdělil Babiš s tím, že by v zemi mohl investovat státní podnik Budějovický Budvar formou joint venture – společného podniku za účelem konkrétního projektu. „Přesně tak má fungovat ekonomická diplomacie,“ sdělil Echu Havlíček s tím, že je třeba hledat nové partnery mimo EU. Obdobnou cestu do Střední Asie podnikl naposledy v roce 2009 premiér Mirek Topolánek (ODS) v době plynové krize, kdy Rusko stoplo dodávky přes Ukrajinu. Tehdy podporoval stavbu plynovodu Nabucco, k čemuž ale nakonec nedošlo, byť o víc než dekádu později to bylo nahlíženo jako chyba.

Evropa je pro Česko, malou proexportní ekonomiku, důležitá proto, že je v ní devět států z první desítky, kam směřuje náš vývoz (první Německo čítá zhruba třetinu všeho českého exportu). Evidentní je aktuální snaha českého premiéra o obnovení formátu Visegrádské skupiny, která by jakožto blok mohla s počtem cca 60 milionů svých občanů být protiváhou k západní Evropě a jejím zájmům. Zatímco „usmíření“ se Slováky, s nimiž nadstandardní mezivládní jednání přerušil kabinet Petra Fialy (ODS), proběhlo v podstatě okamžitě a bez větší námahy, zatím méně jasné je sbližování Polska s Maďarskem po volbách, ve kterých zvítězil přemožitel Viktora Orbána Péter Magyar. Byť některá očekávání od Magyara, mj. týkající se otázek okolo Ukrajiny – například rychlé přijetí do EU a NATO – jsou přehnaně optimistická, neboť lídr zastává obdobné postoje jako Babišův dlouholetý partner Orbán, pro Polsko, z historických důvodů rusofobní, bude i tak daleko přijatelnějším partnerem. Babišův sen pomalu nabírá na reálných obrysech a mohlo by dojít na víc než jen deklaratorní odmítnutí migračního paktu či Green Dealu, tedy také na reálné kroky.

Ve světle těchto současných či budoucích úspěchů pragmatismu nad ideologií nelze brát příliš vážně neustálé debaty nad tím, že někomu nebylo zapůjčeno letadlo z vládní letky či že by prezident neměl být součástí české delegace na několikadenním summitu NATO. Země by měla v rámci zahraniční politiky mluvit jedním hlasem, byť se na ní podílí víc aktérů: jmenovitě premiér a ministr zahraničí, potažmo celá vláda, hlava státu a předsedové obou parlamentních komor. Je jednoznačně na škodu, že aktéři nedokážou projevit aspoň tolik vůle, aby se jednou za čas setkali na společné koordinační schůzce. O to potřebnější, pokud spolu nesouhlasí. Zatímco Babiš, Macinka a Okamura se snadno shodnou na strategicky flexibilní politice všech azimutů – dosud vnímané jako, pejorativně řečeno, bezhodnotovost a lavírování –, aktivističtí představitelé opozice nadále lpějí na silně hodnotově ukotveném, tedy konfrontačním pojetí diplomacie. Sdílení společných univerzálních principů určitě není na škodu, nicméně ve světě, kde se principy a etika jednotlivých konkurujících zemí diametrálně liší, nelze stavět jen na této premise. Hodnotami se totiž v konečném důsledku člověk ani neubrání, ani nenasytí.