Kromě toho, že pořádá zimní setkávání elit v Davosu, vydává Světové ekonomické fórum každoročně také zprávu o globálních rizicích. Jde o destilát předpovědí vyšších stovek až tisíců expertů z různých oborů i koutů světa, kteří se pokoušejí odhadnout, co nás v nejbližších letech bude nejvíc ohrožovat. Když se zkraje roku 2024 sestavoval žebříček hrozeb pro následující dva roky, na prvním místě se umístily „misinformace a dezinformace“. Období je za námi, a můžeme tedy bilancovat.

Informační nebezpečí tehdy v očích respondentů předčilo například i mezistátní ozbrojený konflikt, jenž skončil až pátý, koncentraci technologické moci (na 12. místě), úpadek lidských práv (15.), cenzuru a dohled (21.) či teroristické útoky (32.). Všechna tato rizika – a s nimi mnohá další – byla vyhodnocena jako méně závažná než skutečnost, že veřejným prostorem se šíří nepravdivá a zavádějící tvrzení. „Misinformace a dezinformace mohou v příštích dvou letech radikálně rozvrátit volební procesy v řadě ekonomik; rostoucí nedůvěra k informacím a k mediálním a vládním zdrojům prohloubí polarizované postoje; jde o začarovaný kruh, jenž může vyvolat občanské nepokoje a případně i konfrontaci,“ čteme se ve zprávě.

Experti ospravedlňovali své překypělé obavy tím, že zhoubný vliv otřese demokratickým světem, který zrovna vstupoval do mimořádného volebního období. Rok 2024 byl dokonce označován za „supervolební“: podle OSN mělo jít k urnám na 3,7 miliardy lidí v 72 zemích světa. Nešlo přitom o volby podřadné. Evropská unie volila nový parlament, totéž platilo pro Velkou Británii, Indie rozhodovala o složení Sněmovny lidu a Spojené státy vybíraly prezidenta. V následujícím roce přišly volby v Německu, Kanadě, Austrálii, Japonsku a v neposlední řadě i u nás. Pokud měla dezinformační hrozba někde rozvrátit demokracii, uplynulé dva roky jí k tomu nabídly dost příležitostí.

Lze konstatovat, že černé scénáře se nenaplnily ani zdaleka. Na první pohled výjimečný se mohl chvíli zdát případ Rumunska, kde ústavní soud před Vánoci 2024 nařídil zrušit prezidentské volby s odkazem na vměšování z Ruska prostřednictvím kampaní na TikToku. Ovšem ani tento příběh jako důkaz ničivého dezinformačního vlivu příliš neobstál. Tamní tajné služby sice zmínily možnost ruského vlivu, nepředložily k tomu však žádné přímé důkazy. Pravděpodobnějším důvodem byla skutečnost, že v prvním kole zvítězil „špatný“ kandidát, antisystémový Călin Georgescu, který se nelíbil dvěma dominantním stranám, jež dosud společně vládly v rámci nepopulární „monstrózní koalice“ a měly přímý vliv na rozhodování soudu i na kontrarozvědku.

Ačkoli v české debatě byl krok přijat víceméně nekriticky coby nutnost v rámci obrany demokracie, v zahraničí zrušení voleb kritizovali i zarytí odpůrci Ruska. Jeden takový byl například ukrajinský politolog Anton Šechovcov, který dlouhodobě varuje před zahraničním ovlivňováním demokratického procesu v Evropě a rozhodně jej nelze zařadit mezi příznivce Kremlu. Ten konstatoval, že rumunský „politický establishment se rozhodl ohnout pravidla namísto toho, aby se utkal s protivníkem v rámci volebního klání, čímž podkopal demokracii v zemi“. Rumunsko si následně vysloužilo také nové označení v Indexu demokracie od Economist Intelligence Unit: podle ní už nejde pouze o „demokracii s nedostatky“, jak zněla předchozí klasifikace, ale o „hybridní režim“ s jasnými rysy autoritářství. Toť k výjimce, která pravidlo nepotvrdila.

Planý poplach, rozejděte se

Srážka katastrofických předpovědí se všední realitou způsobila, že bylo stále obtížnější udržet naživu alarmistický příběh o vlivu dezinformací, který do té doby plnil stránky médií s neúměrnou intenzitou. Následné zprávy z Davosu o globálních hrozbách sice informační ohrožení zmiňovaly, ale ubraly notně na naléhavosti a o volbách už raději nemluvily. Liberální server Politico loni v lednu vyhlásil konec „dezinformační paniky“ poté, co se podruhé stal prezidentem USA Donald Trump, aniž si kdokoli vážně myslel, že Kamalu Harrisovou porazil kvůli manipulacím na internetu. „[Skoro dekádu] nalévaly nevládky peníze do skupin, jež slibovaly ochránit demokracii před obchodníky s nepravdami, zatímco operativci fact-checkingu se zavázali k tomu, že budou hlídkovat na hranicích fakticity,“ píší autoři: „Narativ se ale začal drolit. Když Trump zvítězil v roce 2016, všichni vinili sociální média. Napodruhé to už nebyla pravda.“

V České republice byl strach z dezinformací komunikován s téměř hysterickým zápalem. Obavy začaly sílit za časů covidu a vrcholily s nástupem války na Ukrajině, kdy vláda dala pokyn k blokování webů. Atmosféra informačního ohrožení doznívala ještě několik let. Vzpomenout můžeme na akční plán vládního zmocněnce Michala Klímy, který počítal mimo jiné se zavedením nového trestného činu „šíření dezinformací“, a hrozil tak vtažením tohoto vágního pojmu do právního řádu. To se podařilo odrazit, ale ještě v roce 2024 chtěli Piráti pojem prosadit do zákonů ve spojitosti s Českou televizí a Českým rozhlasem: v rámci mediální novely institucím plánovali uložit povinnost s dezinformacemi bojovat. Příkladů bychom našli víc – fiasko se strategickou komunikací plukovníka Otakara Foltýna snad ani není třeba znovu rozebírat.

Loni však už dezinformační panika skomírala i u nás a symbolickou tečku za ní udělaly sněmovní volby. Před nimi ještě někteří hlasatelé informační zhouby varovali, že dezinformátoři ovlivní výsledek ve prospěch hnutí Stačilo! a SPD, ale kasandrovské věštění opět neprošlo testem reality. Slepenec kolem komunistky Kateřiny Konečné se nedostal přes pět procent a hnutí Tomia Okamury s přílepky z ostatních stran skončilo s podstatně slabší podporou, než se očekávalo. Dá se říct, že věc je tedy passé, a to do značné míry díky naprosté vyčerpanosti tématu, které víc než na důkazivo spoléhalo na dobré slovo expertů a důvěřivost veřejnosti. Nakonec nepřineslo ani slibovaný vhled, ani funkční řešení a naopak vedlo k nekonečnému nálepkování a dohadování se o tom, co vlastně „dezinformace“ znamenají. Únava přirozeně svádí k tomu, abychom to celé nechali být a zapomněli. Bilancovat nicméně stojí za to, zvlášť uvážíme-li, že šlo svého času o významnou hybnou sílu ve společnosti, kvůli níž byli mnozí ochotni nechat si krátit občanské svobody.

Nevíme nic

U dezinformací je patrné selhání odborné veřejnosti. Ta totiž dlouho odmítala přiznat, že nejde o tvrdou vědu, ale spíš o snůšku hypotéz a dojmů, jež se akademici teprve za pochodu snaží testovat, ačkoli ve skutečnosti příliš nevědí, jak dění v džungli virtuálního světa doléhá na procesy v tom skutečném a naopak. Situaci dále nepomohlo, že panika elit, postavená na předpokladu, že dezinformace představují zásadní problém, vedla k masivnímu financování výzkumu i k zájmu akademiků o granty, které by ovšem rychle zmizely, pokud by se ukázalo, že o tak velkou hrozbu nejde. Převratné výsledky se nakonec nedostavily, i když jev si vysloužil obrovské množství pozornosti a nesmírně štědré financování.

„Téměř deset let je studium dezinformací prioritou politických elit, akademických institucí, neziskových organizací a médií. Značné prostředky byly věnovány na zjišťování dopadu, způsobů a příčin jejich šíření i na zmírňování jejich škodlivosti. Navzdory tomuto úsilí se však zdá, že obor se vůbec nepřiblížil k zodpovězení fundamentálních otázek týkajících se reálných důsledků, jako je například vliv na volby nebo souvislost s extremismem a radikalizací,“ píše se ve vlivném článku s názvem Misinformed about Misinformation z konce roku 2024 prestižního harvardského časopisu Misinformation Review. Autoři mimo jiné upozorňují na to, že obor se nedokázal shodnout ani na vymezení úplných základů – například na tom, co vlastně „dezinformace“ jsou. Navíc se zdá, že neuvážené zavedení tohoto pojmu do veřejné debaty nejenže nepřineslo kýžený vhled a porozumění, ale naopak přispělo k větší polarizaci společnosti. „Politici a komentátoři buď používají dezinformace jako vysvětlení všeho zla na světě, anebo je chápou jako rétorický nástroj, který vymysleli jiní politici a jejich spojenci,“ dočteme se v článku.

Americký investigativní novinář Jacob Siegel se vyjádřil ještě mnohem ostřeji a hrozbu dezinformací označil za „hoax století“. Letos na jaře vydal knihu The Information State, kde detailně rozebírá celou anabázi od vzniku až do současnosti. Podle něho byl zcela klíčový právě rok 2016, který přinesl v krátkém sledu za sebou brexit a Trumpovo první vítězství, čímž otřásl dosavadní představou západních elit o tom, jak funguje veřejné mínění v digitálním prostoru. Internet byl do té doby oslavován coby nástroj demokratizace a nositel pokroku – ostatně významně přispěl k vzestupu Baracka Obamy –, najednou se však začal jevit jako prostředí, v němž lze obejít zavedené instituce, média i stranické aparáty a kde na zranitelnou veřejnost mohou doléhat nepřátelské vlivy.

Jak jinak si ostatně vysvětlit triumf prezidentského kandidáta, kterého establishment považoval za politicky i morálně zjevně nepřijatelného, a odmítnutí tak bohulibého projektu, jakým je Evropská unie? Kognitivní disonance byla příliš silná na to, aby bylo možné výsledky voleb prostě přijmout jako projev demokratické vůle. Populistická revolta se proto začala čím dál častěji interpretovat jazykem bezpečnostní hrozby, hybridní války a zákeřné psychologické manipulace. Nesmírnou ironií bylo, že ačkoli se bojovníci s dezinformacemi zaklínali láskou k demokracii, kterou je třeba chránit za každou cenu, jejich snažení bylo v důsledku postaveno na zaryté podezíravosti k demokratickému procesu i ke svobodnému informačnímu prostoru. Ten se znenadání nejevil jako přirozené prostředí pro veřejnou diskusi, ale jako zdroj nebezpečí, před nímž je nutné občany paternalisticky chránit – pro strach, že by ponecháni sami sobě zvolili špatně.

Ačkoli je dezinformační sága již zřejmě za námi, je fascinující si uvědomit minulou sílu tohoto přesvědčení. Ještě předloni – tedy už po teroristickém útoku Hamásu ze 7. října, uprostřed války na Ukrajině, při rostoucím napětí na Blízkém východě a jinde, zjevném vzestupu umělé inteligence se všemi jeho riziky, narůstajícím zadlužení, klesající porodnosti a krátce po globální pandemii – byly tím, čeho se experti do budoucna báli nejvíc, stejně „špatné informace“. Starý akademický bonmot praví, že by se odborníci neměli pokoušet předpovídat budoucnost, neboť mají už tak dost problémů s předpovídáním minulosti. V tomto případě je to až nepříjemně trefné.