Budoucí britský premiér Harold Macmillan byl v roce 1943 cosi jako vládní zmocněnec ve Francouzské severní Africe, již Spojenci krátce předtím ovládli. Letadlo, kterým odlétal, při startu havarovalo a začalo hořet. Ošklivě popálenému Macmillanovi a dvěma dalším členům posádky se z něj podařilo dostat ven, uvnitř ovšem zůstal ještě francouzský důstojník. Macmillan se pro něj vrátil, vyprostil ho a vzápětí letadlo vybuchlo. Toto jeho statečné chování udělalo na ty, kdo byli jeho svědky, velký dojem. Avšak, jak upozorňuje Macmillanův životopisec D. R. Thorpe, Macmillan tento čin ve svých obsáhlých memoárech nezmiňuje.

Tuto epizodu sdílel autor tohoto sloupku na Twitteru, s dovětkem, jenž byl v některých kritických reakcích správně pochopen jako narážka na prezidenta Petra Pavla. A musíme s odstupem připustit, že byla zbytečná. Pavlovo statečné velení při osvobozování francouzských vojáků na misi UNPROFOR v roce 1993 je zaznamenané, dostal za něj francouzské státní vyznamenání. A že se z něj v četných mediálních převyprávěních stala takřka povinně zmiňovaná legenda? To je asi dnes při vstupu do politiky nevyhnutelné. Kdo má nějaký silný příběh za pasem, nesmí se ostýchat ho využít. Cokoli jiného by bylo v politické kampani trestuhodným zanedbáním povinností.

Ten správný kontrast by byl kontrast s dnešním standardem veřejného života, kdy se kdekdo chlubí nejen nějakým svým činem vyžadujícím odvahu a odhodlání, ale i pravým opakem. Ustrkují mě, politik mi odmítl odpovědět na otázku, jsem vyčerpaný/á, nepustili mě ke slovu, trpím vyhořením, ADHD, OCD. Pozoruhodný akt zdrženlivosti je dnes ostýchat se poutat k sobě pozornost a něčím se nepochlubit, dobrým či špatným.

Zkusme tedy ten kontext posunout ještě jedním příkladem. Macmillan v roce 1963 odstoupil z premiérského úřadu kvůli skandálu známému jako Profumova aféra. Stručný popis skandálu – ministr války John Profumo lhal o svém vztahu s lehkou ženou, která se stýkala taky se sovětským špionem – je adekvátní, ale zároveň z něj Čech plně nepochopí, co ten skandál pro Británii znamenal. Hrálo v něm roli to, že britské vládnoucí kruhy, zejména v podání Toryů, byly v té době ještě dost aristokratické. Obvinit gentlemana ze lži se neslušelo, zároveň se ovšem předpokládalo, že gentleman má nárok na své drobné indiskrece, na které se ho nikdo neptá. Britská společnost se demokratizovala, počínaly „swinging sixties“ a příslušníci různých společenských vrstev se potkávali víc než dřív. Svou roli sehrála taky média se svými roztodivnými pravidly o tom, kdy se sluší naznačovat, kdy mlčet, kdy platit zdroji za informace atd.

Klíčové asi bylo, že britský establishment se rozhodl udělat obětního beránka ze Stephena Warda, celebritního maséra, u něhož, nebo díky němuž se aktéři příběhu potkali. V soudním procesu z něj učinili pasáka, zvrhlíka a z hlediska bezpečnosti státu nespolehlivého šiřitele neřesti, který takřka samojediný podvracel britské mravy. Bylo to přehnané až vylhané, a hlavně každý viděl, že morální rozhořčení, které žalobce a soudce předváděli, je naprosto pokrytecké. Ward spáchal v den rozsudku sebevraždu (ve filmu Aféra Profumo z roku 1989 ho skvěle ztělesnil John Hurt).

Ale co John Profumo? Ten se udobřil s manželkou, vzdal se všech funkcí a naprosto se stáhl z veřejného života. Začal působit v Toynbee Hall, instituci sociální pomoci v britské reformistické tradici ve východním Londýně. Dnešní terminologií bychom řekli, že to je komunitní centrum, jež pomáhá lidem ohroženým sociálním vyloučením. Zprvu jako řadový dobrovolník, později jako administrátor a klíčový fundraiser. Postupem času si vydobyl ztracený respekt, dostal i řád od královny. Ale své mlčení nikdy neprolomil; něco o tom, jak se na skandál zpětně díval, prozradil až jeho syn v rodinném memoáru.

Zvolený postup mu, pravda, usnadnilo, že byl bohatý. Ale i tak je těžké si dnes něco takového představit. Dnešní John Profumo by si založil PR agenturu, možná by vydal knižní rozhovor, v němž by promluvil natvrdo a bez obalu, a takřka určitě by měl podcast.