Pojem odolnost je na vzestupu i v politické debatě. Proč? Je totiž užitečnou náhražkou ctností, kterých se dnešní liberální demokracie bojí a jež se pojí se zapovězeným slovíčkem „národ“.

Poslednímu číslu Echa a poslední Poradě Echa dominovalo téma odolnosti, jehož náhlý vzestup (jako vždy skvěle) popsala Tereza Matějčková. I pro politologa je nebývalé rozšíření dosud nepříliš používaného pojmu zarážející. Ještě před pár lety by ho spojoval spíše s oblastí psychologie či s nějakými příručkami z ranku „životního koučinku“, dnes hraje klíčovou roli v popisu mezinárodněpolitické a společenské reality.

Nepochybně musí do jisté míry jít i o reakci na všeobecné stížnosti na „generaci sněhových vloček“ v nové realitě světa, který se (i když pro většinu EU zatím jen „potenciálně“) jeví jako více brutální, bezohledný a plný rizik, než jsme předpokládali. Evropský projekt byl od začátku spojen s mýtem „konce dějin“. Jak to kdysi nádherně shrnul šéf belgické Národní banky Alfons Verplaetse, „v budoucnosti už nebudou žádná dobrodružství. V minulosti jich bylo až příliš.“

Raketový vzestup popularity hesla „budování odolnosti“ je tak reakcí na zjištění, že „dobrodružství neskončila“. Naopak, může jich být v nejbližší době poměrně dost – a uvažovat jinak by byl přece jen projev naivity a odtržení od reality. Evropské dilema v tomto ohledu výstižně popsal před rokem a půl francouzský generál Fabien Mandon v souvislosti s ruským revizionismem: „Máme know-how, máme ekonomickou a demografickou sílu, abychom odstrašili režim v Moskvě. Co nám ovšem chybí, je duch. Duch, který akceptuje, že budeme muset trpět, abychom ochránili to, kým jsme.“

A nyní na jeviště vstupuje „odolnost“. Stejně jako musel západní svět poté, co se většina lidí zbavila nutnosti fyzické práce, vymyslet fitness centra a kult „zdravého těla“, nyní musí posunout do středu pozornosti „odolnost“, protože si předtím zakázal uvažovat v kategoriích národního společenství a závazků jednotlivce vůči němu.

V minulosti pojem odolnost ve smyslu, v jakém ho používá například Bezpečnostní strategie České republiky, nebyl potřeba. Moderní národy byly budovány na příbězích, v nichž centrální roli hrála povinnost jednotlivce vůči celku a nejvyšší ctností byla schopnost sebeobětování se pro tento celek. I československá první republika, ač to možná v dnešním sterilním podání zaniká, stála na mýtu legionářů a jejich oběti.

Evropský projekt byl vybudovaný na traumatu předválečného nástupu nacismu a fašismu. Oslabení nacionalismu a jeho rétoriky bylo vnímáno jako nejlepší cesta k omezení rizika, že by se démoni minulosti do Evropy někdy vrátili. V tomto ohledu se ideologická vrstva evropského projektu stála ideálním vyjádřením celkové proměny liberalismu v ideologii preferující za každou cenu „univerzální“ před „lokálním“. Jak napsal v roce 2004 Samuel Huntington, jde o moralistický přístup, který „odsuzuje patriotismus a nacionalismus jako síly zla a argumentuje, že mezinárodní právo, instituce, režimy a normy jsou právu, institucím, režimům a normám jednotlivých národů morálně nadřazeny. Závazek vůči lidstvu musí nahradit závazek vůči národu.“

Národní mýty samozřejmě v sobě nesly potenciál zneužití. Dějiny střední Evropy jsou plné takových příkladů. Na druhé straně jsou také v době masových demokratických společností jedinou silou schopnou mobilizovat lidi v případě ohrožení. „Armády nebojují za abstraktní pojmy. Armády bojují za národy,“ pronesl na mnichovské konferenci Marco Rubio. Americká analytička Zineb Ribuoaová popsala současné evropské dilema následovně: „Evropa se nedokáže zmobilizovat, pokud nemá vlastní příběh. Spojené státy takový příběh mají. Rusko ho má. Čína ho má. Evropa naopak opustila národní narativy a nahradila je technokratickým jazykem a morálním univerzalismem.“

Trumpova Národní bezpečnostní strategie, která se pojmů jako vlastenectví, národ a národní zájem rozhodně nebojí, slovíčko „odolnost“ nepotřebuje. Používá ho jen dvakrát v souvislosti se zranitelností dodavatelských řetězců a průmyslu. Jsem si jist, že kdyby Ukrajinci nějakou bezpečnostní strategii psali (asi na to teď nemají čas), také by si vystačili bez „odolnosti“, ačkoliv prokázali, že jsou nejodolnější evropskou společností. Naopak v té české ho najdeme právě ve společenském kontextu celkem sedmkrát.

Mnozí řeknou, že jde prostě o pokrok. Naši prarodiče si ničili záda na poli, my „budujeme svalstvo“ v posilovnách. Stejně tak „zaostalejší“ společnosti stále mluví o ctnostech z minulosti, zatímco my už hovoříme k „dospělému“ člověku liberální demokracie, který vyžaduje, aby mu bylo vždy názorně předvedeno, jaký bude jeho vlastní prospěch z daného závazku. Díky posilovně bude mít zdravé tělo, díky „budování odolnosti“ bude bezpečnější.

Problémem je samozřejmě, že tento „zisk“ z odolnosti se stále mnohým jeví jako poněkud abstraktní. Na „svět bez dobrodružství“ jsme si zvykli a bereme ho jako samozřejmost. I proto některé projevy o nabuzení „pocitu urgence“ a ohrožení pomocí přehnaného strašení, že „zítra přijdou Rusové“, snad působí tak přehnaným a násilným dojmem.

Možná by ovšem stálo za to prostě se znova naučit jazyk, jímž naše společnosti mluvily po staletí a který permanentní „odolnost“ tak nějak přirozeným způsobem zajišťoval. Řečeno za G. K. Chestertonem, „voják nemá nenávidět toho, proti komu bojuje, ale milovat to, co brání“.