Univerzity podrývají demokracii
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Vzdělaná a dobře informovaná společnost bývá považována za jeden z předpokladů fungující demokracie. I tím se tradičně obhajuje veřejná podpora vysokých škol, vědy a výzkumu – zvlášť v oborech, které pomáhají společnosti porozumět sobě samé. Americký filozof Hrishikesh Joshi z Arizonské univerzity ale letos přišel s provokativním argumentem, který tuto představu staví na hlavu. Univerzity podle něho za současných podmínek demokracii nejenže neposilují, ale naopak ji svou politickou jednostranností a nedostatkem veřejné kontroly podkopávají. Na konci září Joshi přednášel v Praze a při té příležitosti poskytl rozhovor Týdeníku Echo.
Ve svém nedávném odborném textu předkládáte poměrně neotřelou, řekl bych až troufalou tezi: že akademická obec ve své současné podobě podrývá demokratickou legitimitu. To by leckoho překvapilo. Vždyť máme svobodné a spravedlivé volby, dělbu moci, právní stát – co mají akademici společného s demokracií?
To jsou všechno nutné podmínky demokracie, nikoli však dostačující. Pro názornost si představte zřízení v imaginární zemi, kterou nazveme třeba Utopie. V Utopii také probíhají svobodné a spravedlivé volby: každý má jeden hlas, volební obvody nejsou účelově překreslovány, voliči nejsou zastrašováni atd. Jenže veškeré politicky významné informace, které se k veřejnosti dostanou – ať už se týkají ekonomiky, zahraničních vztahů, nebo společenských otázek –, musí nejprve schválit Informační rada. A členy Informační rady jmenuje Skvělý vůdce, s velkým S. Ten pak také vyhrává volby a není těžké pochopit proč. Pokud se ekonomice nedaří nebo vláda udělá něco špatně, informace, které by jí mohly uškodit, se k voličům jednoduše nedostanou. Formálně má tedy každý hlas, ale skutečnou moc nad politickým rozhodováním drží Skvělý vůdce. Má takové zřízení demokratickou legitimitu? Podle mě ne.
To mi připomíná levicovou kritiku toho, jak superbohatí ovlivňují veřejnou debatu a fungování demokracie.
Ano, všimněte si, že tady v podstatě vycházím z argumentů tradiční levice. Lidé jako John Rawls nebo Noam Chomsky je vztahovali k majetkové nerovnosti: koncentrace bohatství a moci v rukou elit podle nich nežádoucím způsobem zužuje prostor toho, o čem lze ve veřejné debatě vůbec uvažovat a mluvit, tzv. Overtonovo okno. Proč lidem vadí, že Musk nebo Bezos mají tolik peněz? Nejen proto, že je to nespravedlivé, ale také proto, že jim jejich bohatství dává větší moc, než má běžný občan. Mohou finančně podporovat politiky, kteří jim pak budou víc naslouchat, a mají také mnohem větší vliv na to, o čem a jak se ve společnosti mluví. Ostatně právě proto regulujeme financování politických kampaní: to je založeno na předpokladu, že příliš velká ekonomická moc se může proměnit v nepřiměřeně velkou moc politickou. Já tenhle argument pouze rozšiřuji z ekonomické roviny do roviny epistemické. Pokud demokratickou legitimitu ohrožuje přílišná moc určovat, kdo a jak ovlivňuje politiku, pak ji musí ohrožovat i přílišná moc určovat, jaké informace, argumenty a pohledy se vůbec dostávají do veřejné debaty a jsou v ní považovány za přijatelné. A právě takovou moc má i akademické prostředí. Jenom zde je moc akademiků mnohem méně nápadná. Když přemýšlíme o tom, kdo utváří veřejnou debatu, obvykle si nepředstavíme vysokoškolské profesory působící někde v zákulisí.
V čem je akademická sféra oproti jiným zdrojům společenského vlivu specifická?
Zaprvé, přinejmenším v západním světě dnes vysokoškolské vzdělání funguje jako nezbytná vstupní podmínka, bez níž prakticky nemáte šanci dostat se mezi elitu. Pokud se chcete stát ředitelem velké firmy, uznávaným politikem, úředníkem, spisovatelem nebo novinářem, s pouhou maturitou si už nevystačíte. Dřív existovali novináři z dělnického prostředí, kteří univerzitou vůbec neprošli. Uvažte ale autory, kteří dnes píší pro prestižní plátky jako New York Times: všichni mají vysokou školu, často navíc z poměrně úzkého okruhu renomovaných amerických univerzit – Dartmouth, Harvard, Columbia. Zadruhé, akademické prostředí je politicky velmi jednolité. Stačí se podívat na poměr registrovaných demokratů a republikánů mezi profesory. V oborech, které se zabývají společenskými otázkami, je ten nepoměr obrovský. Například mezi sociology na elitních školách připadá na jednoho republikána zhruba čtyřicet demokratů. Kdybyste tedy do jedné místnosti posadili sto sociologů, našli byste mezi nimi dva republikány – a ti by se nejspíš ani před kolegy neodvážili ke coming outu. A tahle názorová převaha se samozřejmě promítá do toho, která témata akademici považují za důležitá, jak je rámují ve veřejné debatě a které názory přijímají, nebo naopak zavrhují. Třeba klimatické krizi budou přikládat větší význam než kriminalitě spojené s migrací.
Nemohlo by to být jednoduše tím, že si tyto obory vybírají specifičtí lidé? Ve svém článku zmiňujete podobné vysvětlení filozofa Roberta Nozicka.
Nozick skutečně vychází z předpokladu určitého samovýběru, jenže ho nevysvětluje nijak lichotivě. Za hlavní motivaci totiž považuje pocit zášti. Ve svém eseji z roku 1998 si všímá, že lidé, které označuje jako „intelektuály pracující se slovem“, bývají zpravidla proti kapitalismu a volnému trhu. Myslí tím spisovatele, novináře nebo profesory humanitních oborů. Nikoli už třeba lidi z technických oborů, kteří konstruují rakety nebo programují – u nich jsou politické názory mnohem vyváženější. Tito intelektuálové jsou velmi chytří a ze školy jsou zvyklí, že právě je učitelé považují za ty nejlepší. Jenže pak přijde někdo, kdo byl ve škole třeba jen průměrný nebo vůbec nebyl intelektuální typ – byl nedejbože třeba sportovec –, zamíří do investičního bankovnictví nebo začne vyrábět odpadní jímky a vydělává miliony. A intelektuál si říká: Já jsem četl Tolstého a Marxe, zatímco tenhle chlap prodává septiky, tak proč vydělává víc než já? Volný trh zkrátka na školní měřítka úspěchu nehledí a právě z toho podle Nozicka pramení pocit ukřivděnosti a zášti. Odpor ke kapitalismu se pak sice vyjadřuje intelektuálními argumenty, v jeho pozadí je ale podle něho právě tato emoce. Souvisí s tím ještě jedna věc: způsob, jakým se úspěch rozděluje ve škole. Známkování není trh – o známkách nerozhoduje nabídka a poptávka, přiděluje je učitel coby ústřední autorita. Nozickova pointa je, že intelektuálové proto tíhnou k centrálnímu plánování: už ze školy mají kladnou zkušenost se systémem, v němž se takto rozdělují odměny a kde oni vítězí.
Vy si ale nemyslíte, že by nepoměr na akademické půdě vysvětloval jen samovýběr, že?
Máme poměrně hodně dat, podle nichž za tak výraznou ideologickou jednostranností akademického prostředí stojí z významné části diskriminace podle politických názorů. Například James Phillips zkoumal přijímání profesorů na právnických fakultách v letech 2001 až 2010, kde je to zřejmé. Ukazuje se, že když srovnáte dva uchazeče se stejně silným životopisem, srovnatelnou kvalifikací a publikačními výsledky, jejich politická orientace velmi výrazně souvisí s tím, kde nakonec skončí. Libertarián nebo konzervativec v průměru získá místo na vysoké škole, která je v žebříčku o dvanáct až třináct příček níž než ta, na níž skončí srovnatelně kvalifikovaný levicově orientovaný akademik. Velká část předpojatosti se totiž projevuje právě při přijímání do zaměstnání, což se zintenzivňuje, čím dál se v akademické kariéře dostanete. Mimochodem, všimněte si těch let. Občas se objeví námitka, že dnešní nevyváženost je způsobená Trumpem: je tak hrozný, že ho žádný rozumný člověk nemůže podporovat. Jenže tahle data pocházejí ještě z doby před jeho první vládou a od té doby se situace rozhodně nezlepšila – spíš naopak. Nepřekvapivě se to týká především oborů, které se přímo dotýkají politických a společenských témat. Pokud jste chemik a zkoumáte nějaký polymer, vaše politické názory nejspíš vůbec nepřijdou na přetřes. V sociologii nebo politické filozofii je to jiné. Libertarián nebo konzervativec si často klade jiné otázky, zajímají ho jiná témata a dochází k jiným závěrům – a najednou je zřejmé: aha, vy jste jeden z těchhle lidí. Najímáním to přirozeně nekončí. To, kdo akademická místa získává, následně ovlivňuje, jaké oblasti se zkoumají, co se učí, kam směřují peníze na výzkum a co se nakonec publikuje.
Mám pocit, že v Česku ten problém není tak výrazný jako na Západě. Na druhou stranu se k nám může přenášet nepřímo právě skrze publikační systém. I o domácích grantech nebo akademickém postupu totiž často rozhoduje schopnost publikovat články v mezinárodních časopisech.
Přesně tak. Byla by chyba považovat to za čistě americký problém – akademická obec je globální, přičemž Spojené státy nejsou jen vojenským, ale také akademickým hegemonem. Nejdůležitější mezinárodní časopisy v politologii jsou například American Political Science Review a American Journal of Political Science. Pokud v nich chcete publikovat, musíte přesvědčit recenzenty, kteří budou z velké části působit v USA, Británii nebo Austrálii – a sami prošli právě zkresleným výběrovým procesem, o kterém jsme mluvili. Proč na tom záleží? Pokud je názorově jednostranný i okruh recenzentů, snáz projde slabší práce, která dochází k ideologicky žádoucímu závěru. V předních časopisech jsem viděl řadu špatných článků, které podle mě prošly jenom proto, že jejich závěry vyhovovaly progresivnímu světonázoru. Pokud naopak hájíte volný trh nebo určité postoje k migraci, máte to podstatně těžší. A nemusí jít o vědomou zaujatost. Existuje velmi zajímavá studie, v níž lidé posuzovali logickou platnost argumentů. Když předem souhlasili se závěrem argumentace, častěji jej považovali za platný i v případech, kdy ve skutečnosti z premis nevyplýval. Když se závěrem nesouhlasili, fungovalo to opačně.
Máme nějaké důkazy, že univerzitní prostředí skutečně mění politické názory studentů, kteří se pak stávají elitami?
Ty jsou poměrně přesvědčivé. Nedávná studie analyzovala průzkumy mezi zhruba 300 tisíci studenty z let 1990 až 2019 a porovnávala jejich politickou orientaci při nástupu na vysokou školu a při jejím dokončení. V průměru se studenti během studia významně posouvali doleva ve svých postojích. U ekonomie nebo financí byla změna minimální, nejvýraznější naopak v sociologii, antropologii a etnických studiích. A tento posun odpovídal spíše politické orientaci vyučujících než spolužáků. Zdá se tedy, že podstatnou roli hraje obsah výuky. To ostatně dává intuitivně smysl: několik let čtete texty vybrané vyučujícími, posloucháte jejich přednášky, diskutujete o nich a skládáte z nich zkoušky. Z psychologie navíc známe takzvaný efekt iluzorní pravdy: čím častěji se s nějakým tvrzením setkáváte, tím věrohodnější vám připadá, bez ohledu na to, zda je skutečně pravdivé. Pokud je vám tedy určitý pohled předkládán stále dokola, zatímco jeho alternativy téměř vůbec, těžko očekávat, že to vaše názory nijak neovlivní.
Vraťme se zpět k vaší tezi: jak se toto všechno promítá do problému demokratické legitimity?
Právě tím, že akademická obec má značnou moc formovat politické názory společnosti, ale sama prakticky nepodléhá demokratické kontrole. Zajímavé je, že podobný vliv často uznávají i lidé na levici, když si například stěžují na darované peníze od konzervativní Nadace Charlese Kocha a podobných donorů. Otevřeně varují, že pravicoví donoři mohou skrze univerzity ovlivňovat názory studentů. Pokud je ale možnost takového vlivu problém zprava, musí být problémem i zleva. Představte si společnost, v níž by podobné postavení měli katoličtí kněží. Vzdělávali by budoucí politiky, novináře a další elity, určovali by, které názory jsou považovány za legitimní, a zároveň by si sami vybírali své nástupce – nejspíš zase velmi zbožné katolíky. Nějaký kacíř by možná proklouzl, ale měl by to podstatně těžší. Občané by nad tímto systémem neměli prakticky žádnou moc, a přitom by ho z významné části museli financovat ze svých daní. Dokonce i kdyby sami s učením těchto kněží zásadně nesouhlasili.
Tady lze namítnout, že demokratická kontrola není namístě, protože potřebujeme zachovat akademickou svobodu, aby univerzity mohly plnit svou roli v rozšiřování poznání a hledání pravdy. Pravda se přece neurčuje většinovým hlasováním.
To je původní smysl akademické svobody. Má chránit lidi, jako byl Galileo Galilei, který ve své době zastával kontroverzní názory, dostal se kvůli nim do problémů a nakonec se ukázalo, že měl pravdu. Jenže s touto výsadou se pojí i značná odpovědnost – a právě tady vzniká problém s ideologickou homogenitou a diskriminací. Dnes nemusíte být zrovna Galileo, abyste se v akademickém prostředí obával položit „špatnou“ otázku. Pokud víte, že vás určitý názor může stát pracovní místo, publikaci nebo kariérní postup, vytváří to silnou motivaci držet se toho, co je na univerzitní půdě považováno za přijatelné. Těžko pak můžete tvrdit, že takové prostředí je optimálně nastavené k hledání pravdy. Navíc si uvědomme, jak mimořádnou výsadu akademická svoboda vlastně představuje. Žádná jiná profesní skupina nic srovnatelného nemá. Instalatér takovou svobodu nemá – kontroluje ho trh, a pokud s jeho prací zákazníci nebudou spokojeni, přestanou si ho najímat a on nakonec zkrachuje. Kdybychom podobnou „svobodu“ poskytli politikovi a znemožnili voličům, aby ho odvolali, nazvali bychom to autoritářstvím. V tomto smyslu akademická svoboda připomíná spíš feudální privilegium. A už v roce 1940, když Americká asociace univerzitních profesorů formulovala zásadní prohlášení o akademické svobodě, výslovně zdůrazňovala, že s ní přicházejí také povinnosti. Tou základní je hledat pravdu, ať vede kamkoli, a být při tom intelektuálně poctivý. A myslím, že právě tomuto ideálu je dnešní akademické prostředí na hony vzdáleno. V takové situaci je namístě usilovat o reformu. Nejlepší by samozřejmě bylo, kdyby reforma přišla zevnitř obce samé. Pokud toho ale není schopna, nevidím důvod, proč by nemohl přijít tlak zvenčí – od veřejnosti, dárců nebo politiků.
Už teď slyším vášnivé reakce na to, co jste právě řekl. Vždyť přece máme „věřit vědě“, jak se neustále zdůrazňovalo za covidu, nepodrývat důvěru v odborníky a chránit populaci před dezinformacemi a konspiračními narativy šířícími se mezi nevzdělanými.
Narativ o dezinformacích vychází z následující premisy: naše instituce fungují dobře a jediný problém je, že jim pošetilá veřejnost nevěří. Já bych ale chtěl zpochybnit právě tenhle předpoklad a položit jinou otázku: Fungují ty instituce skutečně dobře? Mimochodem, filozof Dan Williams používá pojem „salonní dezinformace“, kterým označuje mylná a zavádějící přesvědčení šířená vzdělanými elitami a jejich institucemi. Například po smrti George Floyda se v roce 2020 Američanů v jednom průzkumu ptali, kolik neozbrojených černochů zabila policie v předchozím roce. Podle dostupných statistik jich bylo mezi třinácti a sedmadvaceti, byť skutečný počet mohl být kvůli neúplným údajům vyšší. Víc než polovina respondentů, kteří se označovali za velmi liberální, ale odhadovala tisíce nebo i víc. To je zkrátka mylné přesvědčení, které se běžně šíří, ale lidé z akademického a mediálního prostředí by ho jako „dezinformaci“ nejspíš neoznačili. Ostatně tato nálepka se používá téměř výhradně pro názory, které se akademickému prostředí nelíbí – například pro skepticismus vůči změně klimatu nebo očkování.
Zmínil jste reformu akademického prostředí. Co konkrétně si pod ní představujete?
Jak jsem řekl, ideální by bylo, kdyby reforma přišla zevnitř. Akademici by si museli přiznat, že diskriminace podle politických názorů je skutečný problém, a začít podnikat konkrétní kroky k jejímu omezení. Jenže spousta lidí na univerzitách je přesvědčena, že všechno funguje dobře a žádný problém neexistuje. Pokud tedy vnitřní reforma není možná, přichází na řadu tlak zvenčí. Zákonodárci mohou například omezit veřejné financování ideologicky opanovaných oborů. A možná nakonec budeme muset víc přemýšlet i o alternativních cestách, jak vytvářet prostor pro názory, které v současném akademickém prostředí nemají šanci. Milton Friedman například zdůrazňoval význam soukromých patronů a bohatých mecenášů jako pojistky politické svobody. Jeho argument byl jednoduchý: v kapitalistické společnosti vám k prosazení nekonvenční myšlenky stačí přesvědčit jediného bohatého člověka, aby vás podpořil. V socialistickém systému takovou možnost nemáte, protože zdroje jsou soustředěny v rukou státu. Ostatně i Marx mohl psát své dílo díky tomu, že ho finančně podporoval Engels, který byl sám zámožným kapitalistou. Právě v tom Friedman viděl jeden ze způsobů, jak ekonomická svoboda chrání svobodu politickou: umožňuje financovat myšlenky, které dominantní instituce odmítají. Pokud tedy nějaký miliardář chce podpořit názorovou rozmanitost, neměl by prostě dát Harvardu dvacet milionů dolarů, aby si s nimi dělal, co chce. Může je cíleně věnovat lidem nebo institucím, které představují skutečnou alternativu.
Dlouhodobě sleduji organizaci Heterodox Academy, která o problému mluví víc než deset let, ale přijde mi, že za tu dobu nedosáhla skoro žádných výsledků, a to ji svého času podporovala řada významných profesorů. Jinými slovy, reforma zevnitř nevypadá pravděpodobně.
V jistém smyslu je genialita celého systému právě v tom, že se prezentuje jako neutrální, a tím zakrývá svou politickou moc. Instituce navenek tvrdí, že jim jde prostě o poznání a hledání pravdy, přitom ale své členy selektují způsobem, který v některých oborech vede k téměř naprosté názorové homogenitě. Když na to upozorníte, reakce často vede do absurdní krajnosti: A co zastánci přesvědčení, že Země je placatá? Máme snad kvůli názorové rozmanitosti chtít, aby byli zastoupeni i na katedrách geologie? Jenže to je rétorický trik a úhybný manévr. Spory, o kterých mluvím, se netýkají tvaru planety, ale legitimních otázek kolem migrace, kriminality, ekonomické svobody nebo klimatické změny, na které mohou rozumní lidé dávat různé odpovědi. Co s tím má společného placatá Země?
Diskuze k tomuto článku probíhá na partnerském webu Cesta.cz. Zde ji čtete, přispívat a hodnotit můžete po přechodu na Cesta.cz.