Začal festival Meeting Brno, přijeli sudetští Němci a... nestalo se zatím nic. Zdálo by se, že to po všech textech, které vznikly – v případě našeho Echa například v podání kolegů Peňáse a Weisse či mém –, je slabá pointa. Ale není, na startu to dopadlo dobře. Třebaže jsem jako zvědavý člověk chtěl do Brna jet, ze zdravotních důvodů jsem se tam nakonec vydat nemohl, a dění na místě tak musel vnímat z popisů jiných, z jejich fotek a videí.

Mezi usazenou společností občas projde někdo s transparentem v češtině, kterému němečtí návštěvníci nejspíš nerozumějí, takže je to marná snaha o konfrontaci. Naopak je to typická česká absurdní snaha připoutat pozornost velkého německého souseda. Furt jim chceme být rovni, ale víme, že nás tak neberou. Ostatně ve stejný den vyvolal u jiné části společnosti ohlas článek, že na probíhajícím mistrovství světa v ledním hokeji nosí brankář švýcarského týmu Sandro Zurkirchen na své masce nejen švýcarskou vlajku, ale jako poctu své manželce a společným potomkům také vlajku českou. V rozhovoru vyprávěl, že má rád českou kuchyni, obzvlášť tatarák nebo topinky s česnekem, protože to Švýcaři neznají, jeho hrdinou a idolem je Dominik Hašek a lákalo ho chytat za Brno (je to holt zlatá loď). Každopádně tohle germánské pochlebování našinci samozřejmě vyhovuje, potřebuje ho, neustále po něm touží.

Napišme to koneckonců otevřeně, protože nejpozději od konce sedmdesátých let, kdy frčel šlágr Video Killed the Radio Star, je to zřejmé každému: vždycky jde o obal. Mnoho problémů s přítomností sudetských Němců u nás by odpadlo, kdyby je nezastupoval někdo vzezření Bernda Posellta, který v našinci evokuje všechna německá trautenberkovská klišé, ale kdyby to byl nějaký pěkný šik muž typu Franze Beckenbauera nebo Götze Georga. Vlastně by stačilo, kdyby to byl upravený bankéř, který vzbuzuje důvěru a vy mu chcete svěřit peníze. Může mi kdokoli vynadat, že šířím body shaming, ale realita je takhle prostá.

Na nynějším rozčilování je ovšem inovativní jiná věc: návštěvy sudetských Němců bylo využito k vnitropolitické soutěži. Je to zbabělé, protože se ví, že díky existenci Česko-německé deklarace nehrozí velké pošramocení vztahů obou zemí. Čeští politici si vzali Němce za rukojmí, což je paradox ve vzájemných vztazích. Pro mě obzvlášť, protože obvykle si šovinističtí Češi berou jako rukojmí svého protiněmectví Lužické Srby – o tom jsem tu psal vícekrát. Anebo možná je to jinak: Lužické Srby zneužíváme, protože tu Němci nejsou, jelikož ti zbylí jsou dávno asimilováni, bohemizováni. Ale sotva sem skuteční Němci chtějí vstrčit nos a neutrácet za ubytování, už je mela, už ti Srbové potřeba nejsou. Co by se asi stalo, kdyby se všeobecněji vědělo o existenci evropského fotbalového mistrovství malých národů a národnostních menšin, na jehož posledním turnaji před dvěma lety hrál také tým sudetských Němců? Patrně nic. (Mimochodem, v tradici turnaje byl tento tým vlastně fejkový, protože ho tvořili de facto Češi, kteří neumějí německy, protože tak uměla naposledy jejich babička, anebo noví čeští Němci – děti porevolučních česko-německých svazků.)

Jsou to všechno zjevné vzorce, pramenící z malého vzdělání společnosti. Vlastně je to kromě jiného doklad, jak málo zmůžou umění a věda, když přestaneme využívat jejich síly. Přitom doklad opaku máme před sebou. V úterý si připomeneme sto padesáté výročí Františka Palackého, který svým dílem absolutně přeformátoval postavení Čechů proti Němcům, třebaže jeho gigantické gesto bylo podmíněno také dobově. Stejně jako u všech tvůrců.

Například v díle národního miláčka Zdeňka Svěráka by mohlo být vyhnání přítomno v Obecné škole, odehrávající se v letech 1945 a 1946, ale není tam o Němcích ani slovo. Můžeme se dohadovat proč: skutečně to tehdy pro běžné Čechy nebylo téma k hovorům? Anebo se o tom nechtělo mluvit Svěrákovi? Jako pamětník tehdejších časů na to právo má – ostatně všimněte si, že se k brněnské akci nevyjadřuje. O svém postoji k odsunu hovořil ale třeba v jednom ze svých loňských rozhovorů takto: „Oni nám skutečně ublížili. Nedovedu si představit, jak by po válce soužití s nimi vypadalo, jak by Češi a Němci společně budovali jednotná zemědělská družstva. Myslím, že přinejmenším dvacet let by soužití možné nebylo.“

Sjezd v Brně žije ve stínu románu Kateřiny Tučkové Vyhnání Gerty Schnirch, jenže zůstávat u jeho zásluh by v tuzemské literatuře bylo málo. Román Bohumila Hrabala Obsluhoval jsem anglického krále, svého času velký hit, rovněž tematizuje vyhnání Němců, leč bohužel už rezonovat přestal. Úchvatnou novelu Boží duha od Jaroslava Durycha, jednoho z nejvýznamnějších českých spisovatelů, zná málokdo (třebaže vznikla už v padesátých letech a vyhnání výslovně paradoxně ani jednou nezmíní – vše je však v textu jasné). Zrovna tak málo známé jsou verše jiného literárního Hrabala, varnsdorfského básníka Milana, který v básních přemítá, že sedmdesát let žije v domě, jejž si jeho původní majitelka Emma užila pouhých sedm let, než musela pryč. Básník o ní přemýšlí, představuje si ji, hovoří k ní.

Jsou to jenom drobty z českého umění. Kdyby lidé více četli, více by rozuměli, protože umění má dar promlouvat k nám hlouběji a přimět nás být lepší. Bohužel tu sílu nevyužíváme.