To téma je tady s námi od zimy, ale v posledním týdnu konečně dospělo ke svému rozřešení. A to, když Ústavní soud nečekaně rychle, během jednoho a půl dne, vydal předběžné opatření, kterým uložil vládě Andreje Babiše, aby se prezident Petr Pavel zúčastnil summitu NATO v Ankaře. Ten se koná už 7. a 8. července. Pozvání do Salonu Echa na toto téma přijala trojice právníků: profesor z Právnické fakulty Univerzity Karlovy Aleš Gerloch, někdejší poradce bývalého prezidenta Václava Klause Pavel Hasenkopf a profesor, který rovněž působil na Právnické fakultě Univerzity Karlovy a byl také poslancem za STAN a ministrem školství ve Fialově vládě, Vladimír Balaš.

Stáhnout MP3

Pánové, bylo namístě, aby Ústavní soud vstoupil tak rázně ve sporu mezi prezidentem a vládou do hry, vyhověl hlavě státu a rozetnul půl roku trvající spor předběžným opatřením?

Gerloch: Nechal jsem si vyjet, kolik předběžných opatření Ústavní soud za posledních deset let vydal. Kompetenční spory jsou zcela výjimečné, takže v nich ani žádné předběžné opatření nebylo. Celkově se pak jedná o jednotky případů. Předběžná opatření se vydávají na základě paragrafu 80 zákona o Ústavním soudu, znamenají dočasnou úpravu poměrů, pokud se zasahuje do soukromoprávních vztahů. Typicky ve vlastnickém nebo rodinném právu. V řízení ve věcech mezi státními orgány, což je tento případ, je to ale velmi překvapivé. Upozornil bych na to, že Ústavní soud rozdělil to řízení ve smyslu návrhu pana prezidenta na dvě části. V první uvádí, že se bude zabývat teď konkrétním summitem, který bude v červenci v Ankaře. A v druhé, že obecněji pak posoudí a rozhodne tuto problematiku, ale zase ve vztahu k Severoatlantické alianci, nikoli obecně. Pan prezident argumentuje tím, že zastupuje stát navenek, a článkem Ústavy 63, který to vymezuje, k čemuž vám řeknu své. Ale na úvod bych to uzavřel tvrzením, že předběžné opatření je velmi sporné, na což upozorňují i dva soudci v docela přesvědčivém zdůvodnění, proč by nemělo být vydáno.

Hasenkopf: Mě to ani překvapilo. Předběžné opatření jsem začal vnímat, až když se kolem toho seběhla ta mela. Tak jsem se na to zpětně podíval a v podstatě se mi nepodařilo najít, kdy by Ústavní soud podobné předběžné opatření vydal.

Ústavní soud přece vydal předběžné opatření v roce 2021 týkající se platnosti daňového balíčku, který vetoval tehdejší prezident Miloš Zeman.

Hasenkopf: Podle mě je ale podstatnější, že když se podíváte na zákon o Ústavním soudu, máte tam obecnou a zvláštní část. Ta zvláštní část je takzvaný lex specialis. V té je odkaz, že Ústavní soud může přiměřeně použít soudní řády, typicky zejména občanský soudní řád. Tohle ustanovení ale nejsem schopen vztáhnout na předběžná opatření, pokud mají předběžná opatření speciální úpravu ve zvláštní části. Jinými slovy, podle mě to předběžné opatření vůbec nemělo spatřit světlo světa čistě z procesních důvodů. Umím si představit, že by to existovalo dle referenda, umím si to představit v zahraničí, ale český Ústavní soud podle mě tuhle pravomoc vůbec nemá ve vztahu nebo v řízení o kompetenčních žalobách.

Balaš: Mě to předběžné opatření taky trochu překvapilo, ale na druhou stranu Ústavní soud shledal, že je ohrožený veřejný zájem – a nic jiného asi v úvahu z těch možností, které jsou v paragrafu 80 zákona o Ústavním soudu v prvním odstavci, ani nepřicházelo. To, že nerozhodl hned, je další otázka. Sám jste říkal, že ten problém je tady ve vzduchu půl ruku a ví se, že v tomto sporu jde o vymezení kompetencí prezidenta, o interpretaci toho, co to znamená, že zastupuje stát navenek. Soud asi na to mohl být připravený, žádné velké překvapení nemůže čekat ani od toho podání prezidenta, ani od případné odpovědi vlády. Ale respektuji to. Soud se možná bál toho, že kdyby rozhodl hned, tak by ho jedna nebo druhá strana napadala, že neměla dostatečný prostor se vyjádřit. Proto vydal předběžné opatření a možné rozhodnutí nechal na později.

A vy čekáte, že to případné rozhodnutí ještě může něco změnit? Když se odhaduje, že k němu dojde někdy na podzim, kdy už bude dávno po červencovém summitu NATO.

Balaš: Podle mě je dobře, že se o tom sporu bude obecně rozhodovat. Protože to ustanovení, které je napadáno a jehož interpretace není jasná, je opravdu velmi obecné. A v zásadě se to řešilo vždycky jen podle toho, jaké měl prezident postavení a zda si dokázal prosadit svou. Prezident Zeman v tom byl naprosto mistrný, na rozdíl od Václava Klause, který byl zdrženlivý. Ale je dobré si říct, že Ústava byla v tomto ohledu psána na prezidenta Václava Havla. A v té době asi nikdo nepředpokládal, že by mu někdo bránil v zastupování státu navenek. Má to politický, ústavněprávní i mezinárodněprávní rozměr. A ne všichni ústavní soudci jsou asi zběhlí v mezinárodním právu. Celé je to složitější, než se na první pohled zdá. Tak asi je dobře, že to někdo konečně rozhodne. Byť to ten problém stejně úplně nevyřeší, protože když někdo přijde s nějakým dalším návrhem, tak tady bude jiný kontext, Ústavní soud bude v jiném složení a výklad může být zase úplně jiný.

Gerloch: Je třeba upozornit na to, že z jedné strany je to předběžné opatření, to znamená, že to má jenom formu usnesení, nevytváří to žádnou překážku, věci jsou rozsouzené, není to rozhodnutí ve věci samé a má to dočasnou platnost. Týká se to jenom této konkrétní věci. A i když Ústavní soud vydal toto předběžné opatření, které podle mě vydávat neměl, vůbec to nepředjímá finální rozhodnutí. Teď se to dokonce podává tak, že soud by měl rozhodnout i to, jaké je přesně postavení prezidenta v té delegaci, jak bude vystupovat a podobně, což má být skutečně záležitost dohody mezi prezidentem republiky a vládou. Pohybujeme se přitom v režimu kontrasignovaných rozhodnutí, takže prezident je tady omezen. On uvádí, že ho nikdo nemá omezovat ve výkonu jeho pravomocí, ale omezuje ho ústava. Kolegové správně upozornili, že Ústava byla ovlivněna Václavem Havlem, který dosáhl toho, aby tam byl dvojí režim. To znamená článek 62, podle něhož prezident rozhoduje samostatně nebo s jinými orgány, než je vláda. A pak, že jsou tady rozhodnutí, jež vyžadují kontrasignaci, což je právě toto. Je to jiná situace, než kdyby vláda zcela rozhodla, že prezident po dobu, kdy vládne, nebude jezdit nikam. V té chvíli by mu samozřejmě jeho pravomoci odňala. Ale k tomu nedošlo, takže by měla platit ustálená praxe, že vláda schvaluje a koordinuje cesty prezidenta. A je to logické, protože přece není správné, aby do stejného státu jeli třeba během jediného měsíce dvě delegace zvlášť, prezidentská a vládní. K tomu existuje kompetenční zákon, podle kterého je výkonem zahraniční politiky pověřeno ministerstvo zahraničních věcí, stejně jako třeba ministerstvo obrany v oblasti ozbrojených sil nebo ministerstvo spravedlnosti v oblasti soudnictví. Těžiště je vždycky na vládě a ministerstvech.

Hasenkopf: Když to srovnáte s prvorepublikovou ústavou, tak tam podléhala kontrasignaci všechna prezidentova rozhodnutí. Nejenom některá, jako je tomu dnes. Co se týče Ústavního soudu, tak jsem čekal, že rozhodne v zásadě obratem, protože z mého úhlu pohledu to není až tak složitá otázka. A teď s prominutím naštvu asi všechny strany. Pokud jde o prezidenta, pak ano, je to jeho pravomoc, on zastupuje stát navenek a všichni ostatní, kdo zastupují stát navenek, v podstatě potřebují jeho plnou moc. Jinými slovy, pokud on tam nepošle Andreje Babiše s Petrem Macinkou, v zásadě tam ti dva ani nemají co dělat. Ale současně je tu odstavec 3 v tom článku, který říká, že ke každému rozhodnutí je třeba kontrasignace, takže žádné z jeho rozhodnutí v této věci nebude platné, pokud mu to vláda neschválí. Z článku Ústavy 63 bych tedy vydedukoval princip, že prostě vláda a prezident se v oblasti zahraniční politiky musí dohodnout vždy. Bez toho nejede vlak, jinak zůstanou všichni doma.

Takže ani nemá smysl to posílat k Ústavnímu soudu?

Hasenkopf: K Ústavnímu soudu to poslat mohou, ale ten by měl říct přesně toto: Dohodněte se. Když se podíváte na naši ústavu, tak tohle je věc v rámci exekutivy. Máme článek 67, který říká, že vláda je vrcholným orgánem výkonné moci. Nejsme Rusové, takže víme, že vrcholný neznamená vrchovný, což je nejvyšší. Takže naše vláda je vrcholný aktér, ale máme i jiné vrcholné. Třeba právě prezidenta, ten je dokonce před vládou. Ovšem, kompetence vlády se dovozuje jen z toho článku 67, který je lex generalis. Vedle toho je článek 63 – lex specialis, který je omezený tou kontrasignací. A bez té se prezident ven prostě nepodívá.

Balaš: Podívá, může po vlastní ose. Já tedy to konstatování, že prezident republiky dále zastupuje stát navenek, nevidím tak, že by měla být nějaká kontrasignace. To je self-explaining prohlášení, že zkrátka když někam přijede, tak nás za tím účelem zastupuje. Ministerstvo zahraničních věcí mu poskytuje administrativní servis k tomu, aby to proběhlo hladce. Souhlasím s Pavlem Hasenkopfem, že by se měli domluvit, jak budou reprezentovat, jaký mandát budou mít, co budou říkat, aby každý nemluvil jinak. Nezvolili jsme si je, aby se hádali. Ale aby konali společně ve prospěch občanů a této země. A takhle to teda zatím nevypadá.

Hasenkopf: Zatím nám tu předvádějí divadlo.

Gerloch: Na tom se asi shodneme všichni, že jde o mocenský spor, který občany zajímá jen v tom smyslu, že je medializován. Pokud byly takové spory v minulosti, tak se z větší části odehrávaly v kuloárech a nebyly takhle medializované. Působí to až kontraproduktivně, protože se poslední dobou pomalu neřeší nic jiného. Řeší se, co kdo řekl, co kdo udělal, neudělal, je to vzájemný spor, který se ale netýká společnosti jako takové. Důležité je, že stát může zastupovat jak prezident republiky, tak předseda vlády, nebo i ministr zahraničních věcí – ti nepotřebují plnou moc, teprve ostatní činitelé ano.

Balaš: Ano, vyplývá to z mezinárodního práva. A z článku 7 Vídeňské úmluvy.

Gerloch: Přesně. Ale pokud jde o ústavní úpravu, samozřejmě tam je určitý problém v tom, co je to rozhodnutí. Protože jak tady pan Hasenkopf správně upozornil na ústavu z roku 1920, která byla vzorem současné úpravy, tam všechny úkony prezidenta vyžadovaly kontrasignaci, souhlas vlády nebo příslušných členů vlády. Zatímco teď je to rozděleno a dostatečně se to nezdůrazňuje. Stejně jako se nezdůrazňuje to, že prezident není z výkonu funkce odpovědný. Což je zásadní moment, protože pokud by rozhodoval samostatně, v systému, kdy není odpovědný, je to problém. Taková vláda se odpovídá Poslanecké sněmovně – a je to pro ni silný argument. Dovedu si představit, že i ohledně prezidenta to bude nastaveno do budoucna jinak, ale nikoli Ústavním soudem. Ten tady není od toho, aby tvořil nebo přetvářel ústavu. Chceme-li přejít do poloprezidentského systému, zrušme to, že prezident není odpovědný. Že bude třeba odvolatelný občany na návrh obou komor parlamentu nebo něco podobného, že oslabíme vládu. To je samozřejmě na vážnou diskusi, ale nelze to dělat jen tak.

Ještě jednu polemiku k předběžnému opatření ocituji: ústavního právníka Jana Kyselu, který s odkazem na článek 63 odstavec 1 Ústavy argumentoval tím, že „Ústavní soud pravidelně zasedá ve středu, rozhodl tedy ve středu. Vzhledem ke lhůtám pro akreditaci na summit je to zdůvodněné i věcně, respektive naléhavostí věci. Když trestní soudy rozhodují o vzetí do vazby, mají 24 hodin. Zkrátka, výjimečně se objevují soudní rozhodnutí, kdy se rozhoduje ve dnech, ač ne v meritu věci ve smyslu vinen, či nevinen“. „Proto nemyslím, že by to mohl být nějaký precedens z hlediska času, mohl by to být precedens z hlediska volnějšího využívání občanského soudního řádu tam, kde k zákonu o Ústavním soudu něco ‚přidává‘,“ uvádí Kysela.

Gerloch: Beru to jako poměrně nonsens. Podstata je vyjádřena těmi dvěma disentními soudci. To by bylo možné, pokud by to zasáhlo do soukromých práv, základních práv. Ovšem někoho třetího, protože tady jsou dva státní orgány, které vedou spor a kvůli tomu není rozhodnuta věc, která se dotýká základního práva. Třeba vlastnického jako příklad. Někdo trpí kvůli tomu, že ministerstva nechtějí rozhodnout. A ústavní součástí je, že soud zasedá ve středu. To sice řeklo několik kolegů, ale připadá mi to směšné. Protože jestli Českou republiku zastupuje prezident, nebo předseda vlády, je v konkrétní věci úplně jedno. Oba dva mají ústavně prostě stejnou pozici. Chápu, že politické zájmy mají odlišné, to je věc určitého sporu, potom by to znamenalo, že prezident si skutečně může nárokovat, že si bude přednostně vybírat.

Hasenkopf: To může, ale vláda mu to může neschválit. Jinými slovy, musí se zase dohodnout každý z jiných pozice, jak já říkám: Prezident táhne bílými, vláda černými. Vrátil bych se k tomu článku 63, tam je rozhodnutí, už v podstatě zase od první republiky. Byl obrovský spor o to, jestli rozhodnutí je jenom to, co je na papíře, nebo jestli je to každé rozhodnutí. V zásadě každý úkon, pokud ho chcete kontrasignovat, potřebujete mít na papíře. Nicméně já jsem se díval na ten návrh prezidenta republiky. A velice mě zklamalo, jak je to napsané. V podstatě tam není žádná analýza toho článku 63, žádný kontext. Je tam jen nějaká faktografie, co, kdo, kdy, komu. A že prezident má právo. Zarazilo mě, že tam není žádný rozbor. Na Hradě je přitom knížka, ze které jsme vždy vycházeli. Jmenuje se Československý prezident republiky od Emila Soboty a kolektivu. Vydal ji Orbis v roce 1934. Působí to dojmem, že autor této stížnosti ji ani nečetl. Já přitom samozřejmě věřím, že si to pan prezident nepsal sám. Tuhletu knížku v podstatě v životě nečetl, ač by mu nabila, kdyby se obtěžoval jít do hradní knihovny a přečetl si ji.

Balaš: Já se ohledně toho zastupování navenek Ústavního soudu trošku zastanu. To není jako rozhodnutí, že se rozhodne a pojede někam. Opravdu je to tak, že z mezinárodněprávního hlediska je to úplně jasné.

Hasenkopf: Tohle všechno ale stejně musí být předjednané věci, které se mají skutečně řešit za zavřenými dveřmi, a ne v hlavním vysílacím čase. A teď mě napadla ještě jedna paralela, zase s mojí oblíbenou první republikou a její ústavou: prezident Beneš měl daleko vyšší vliv v době, kdy podle prvorepublikové ústavy měl daleko nižší pravomoci než ten současný, speciálně v zahraničí, no protože to ministerstvo předtím sám řídil.

Balaš: Záleží na politické konstelaci, jestli je silný ve vztahu k vládě, nebo ne.

Gerloch: A tam je třeba upozornit, že v jedné z věcí byl silnější, že se mohl nejenom účastnit jednání vlády, ale i předsedat vládě. Byl tam prvek, který dnes známe z Francie, že prezident republiky může sám přímo řídit vládu, což se využívalo zejména v tom v roce 38.

Hasenkopf: Za zajímavost stojí tedy francouzská ústava z roku 45 nebo 46, která podle mě byla předobrazem základního zákona Německa, podle kterého francouzský prezident sice předsedal vládě, ale výslovně se tam píše v roli zapisovatele. Čili měl pozici stejnou, jakou má dnes viceprezident Spojených států v Senátu. Předsedá jim a uděluje slovo, nic víc. A předsedat zdaleka neznamená rozhodovat.

Gerloch: Ve Francii se mluvilo o tom, že je tam poloprezidentský systém, ale oni tvrdí, že to tak úplně není, protože vláda je samozřejmě odpovědná Národnímu shromáždění pořád.

Hasenkopf: Pravomoci prezidenta ve Francii jsou dokonce silnější než pravomoci amerického prezidenta, protože francouzská hlava státu si na rozdíl od americké ponechala právo rozpustit parlament nebo Národní shromáždění. To americký prezident v žádném případě nemůže. Vždycky říkám, že poloprezidentský systém klame tělem, protože to ve skutečnosti je „dvojprezidentský“ systém.

Pánové, jak se tedy díváte na obavy, že teď směřujeme k poloprezidentskému systému?

Balaš: Myslím, že ne, že to je spor, kterých tady už bylo mnoho. Možná že rozhodnutí ve prospěch prezidenta by jeho roli posílilo, ale v zásadě to, že jedná navenek, není tak úplně důležité. Důležité jsou úplně jiné pravomoci, které jsou podle mě rozděleny kompetenčním zákonem. Něco je v Ústavě, něco je v nějakých dalších zákonech, takže si nemyslím, že by role prezidenta skutečně vzrostla natolik. Záleží na tom, jestli prezident využije svůj faktický vliv, a na tom, jestli je slabá vláda a zda má v Poslanecké sněmovně slabou, nebo silnou podporu.

Gerloch: Ještě jedna věc hraje roli, a sice jestli jsou si politicky blízko. To znamená, jestli mají prezident a předseda vlády podobné názory, celkově shodné zaměření. A to tady není.

Hasenkopf: Tohle zapadlo. Řeší se, kdo kam pojede, ale vůbec se neřeší, kdo tam bude co říkat. Na tom především se budou muset dohodnout.

Balaš: Na druhou stranu myslím, že v tomhle je premiér mnohem zdrženější a realističtější než ministr zahraničních věcí.

Tak to asi není žádné překvapení, nebýt ministra zahraničních věcí, předsedy Motoristů Petra Macinky, jemuž prezident předem řekl, že odmítá jmenovat Filipa Turka ministrem, tak tady ten spor asi ani není. Premiér Babiš by se s prezidentem dohodli celkem snadno, nemyslíte?

Gerloch: Asi ano. A bude ještě sporné, jak se ohledně toho mandátu, kdo má co říkat, domluví, protože navenek samozřejmě není dobré, aby si tam povídal každý něco jiného. Na druhou stranu si ale myslím, že jiné státy to v podstatě zase nezajímá. Dnes (29. června – pozn. red.) mají shodou okolností svátek Petr a Pavel, a ty státy nám určitě nebudou říkat, jestli měl přijet Petr, nebo Pavel.

Hasenkopf: Nesouhlasím. Navenek je to strašlivá ostuda tohohle státu. Nikdo nám to neřekne do očí, všichni se budou usmívat. Ale diplomati jsou v pohotovosti a podávají hlášení. A druhá věc, která se tady podceňuje – já teda nevím, jaké informace k tomu má ministerstvo zahraničí, ale ještě je tady pořadatel toho summitu. A ten samozřejmě rozhodne, koho kam posadí.

Tak o tomhle dosud mluvila vláda, že si přece rozhodne, kdo se bude které akce účastnit.

Balaš: O tom podle mě rozhodne diplomatický protokol. Nakonec i ve zmíněném článku 7 Vídeňské úmluvy je, že ten, kdo nepotřebuje plnou moc a zastupuje republiku, je na prvním místě hlava státu, pak předseda vlády a ministr zahraničních věcí. Bez ohledu na to, že vnitrostátně prezident ty kompetence nemá, tak se formálně uznává, že vedoucím je skutečně hlava státu.

Gerloch: Je to logické. Ale zase si představme, že za Velkou Británii by tam měl jet král. To asi nikoho ani nenapadne. I kdyby tam měl jet, přečte projev, který mu napíše vláda.

Hasenkopf: Takhle by to mělo vypadat i u nás. Vláda by teď měla zajít za Pavlem a říct: Tohle tam přečteš.

Balaš: On by si pomohl a určitě by si tam nějaký svůj názor král vložil, ale úplně předepisovat, co má říkat prezident, ani nemá smysl, protože snad proboha ty spojenecké závazky chápe stejně prezident republiky jako vláda.

Ale co by to znamenalo, kdyby prezident na summitu vystoupil s něčím jiným, než mu vláda uloží? Bylo by to zase na nějaký právní spor?

Balaš: V zásadě si může říct cokoli, co není v rozporu se zájmy tohoto státu a jeho občanů. Nečekám v tématu, jako je obrana státu, nějaký diametrální rozdíl v tom, co by měl říkat premiér nebo prezident.

Gerloch: Řekněme si, že prezident republiky má v podstatě trojí postavení. Zaprvé, něco rozhoduje zcela samostatně, to je článek 62, nebo se souhlasem třeba Senátu. Jmenuje soudce Ústavního soudu a podobně. Něco dělá – a to většinu – v kontrasignaci. Buď to stanoví výslovně Ústava, nebo jde třeba o běžné zákony. A pak je tady ještě třetí postavení, článek 64, a to jsou jeho práva. A tady bych trošku řekl, že současný pan prezident si plete právě ta práva s pravomocemi, protože právo má třeba účastnit se jednání vlády, účastnit se jednání sněmovny, Senátu, účastnit se jednání Bezpečnostní rady státu, vracet zákony Poslanecké sněmovně. Tam ho nemůžou nijak omezit. Stejně jako ho nemůžou omezit jet na návštěvu nějakého kraje, protože tam nevykonává žádné pravomoci, to je rozdíl. Kdežto prezident to podle mě v tom návrhu chápe tak, že má právo jet tam a tam. Ale Poslanecká sněmovna je v zásadě s nějakými výjimkami silnější než Senát, a tak ho může přehlasovat. Ústavní soud je silnější než ostatní soudy, může rušit jejich rozhodnutí. Ale tady jasně řečeno, kdo je tedy silnější, nemáme. To je možná nedostatek Ústavy a otázka, jestli to neupravit nějak přesněji. A to je věc ústavodárce, nikoli Ústavního soudu.

Balaš: Já pořád souhlasím tady s Pavlem Hasenkopfem, že by se nějak měli dohodnout.

Gerloch: To je hezké, že „by měli“, ale co když se nedohodnou?

Balaš: Když se nedohodnou, tak by to mělo být, jako když se propůjčuje vyznamenání. Prostě není uděleno.

Ale co by to znamenalo v této konkrétní situaci?

Balaš: Kdyby tam prezident přijel po vlastní ose, tak by ho asi turecký prezident nevyhodil. A poskytl mu taková privilegia, jaká přísluší hlavě státu, a považoval by ho za vedoucího naší delegace.

Hasenkopf: On má vlastně nejvyšší šarži. To máte stejně jako s Air Force One. Každé letadlo, ve kterém je prezident Spojených států, je bráno jako Air Force One.

Balaš: À propos, když poletí státním letadlem, tak jsem zvědav, komu ten chudák kapitán letadla bude hlásit. Zpravidla hlásí veliteli letu.

Gerloch: To může být opravdu problém, protože se už asi 20 let prosazuje, aby spolu nelétali, protože je to bezpečnostní riziko. A měli by mít dvě letadla.

Aby se minimalizovalo riziko, že dojde k podobné tragédii, když letěla polská delegace na výročí masakru v Katyni?

Gerloch: Ano, od té doby se to řeší. A určitě by spolu letět neměli. Ke zmatení trochu došlo i zavedením přímé volby prezidenta. Protože ten si logicky řekne, jsem vlastně stejně silný, ne-li silnější než vláda, protože ta není přímo volená, zatímco já mám 3,5 milionu voličů.

Balaš: To prodával Miloš Zeman úplně úžasně.

Gerloch: Taky si připomeňme, že Miloši Zemanovi se to opakovaně vyčítalo.

Balaš: Ale zase ta politická konstelace byla v jeho prospěch, protože měl slabou opozici a silnou vládu, která ho podporovala.

Je pravda, že když Miloš Zeman odmítal jmenovat sociálnědemokratické kandidáty na ministry Miroslava Pocheho a později Michala Šmardu, premiér Babiš s ním nechtěl jít do křížku a předseda dnešní SOCDEM Jan Hamáček se ho dokonce snažil obměkčit tácem uzenin k narozeninám.

Gerloch: Ano, byla to jiná situace. I proto mě teď to předběžné opatření právně zarazilo. Ústavní soud by neměl jít někomu na ruku. Mohli udělat jednu věc – že si na to skutečně vyčlení dva dny a pošlou to neprodleně vládě, ať se tedy vyjádří. Prezident to podal k soudu v pondělí večer, takže to třeba nejpozději ve čtvrtek rozhodnou. Aby se nepropásl termín, když akreditace byly do pátku.

Hasenkopf: Mám pocit, že jsou z toho dost bezradní a nevědí, kudy kam. A tím předběžným opatřením získali spoustu času. Takže je teď pro mě klíčová otázka, jak dlouho jim to bude trvat. Měsíc, rok, dva? Abychom se nedočkali zase zásadního rozhodnutí před nějakými volbami, třeba prezidentskými.

Balaš: Snad to bude poměrně rychlé.