Na příběhu padající porodnosti je cosi smutného a nadějného zároveň. Nadějná je skutečnost, že rostoucí bezdětnost (a jednodětnost) zjevně není stavem, který by si většina lidí přála. Podle poslední Zprávy o rodině, kterou si nechává zpracovávat MPSV, chce dlouhodobě zůstat bez potomků pouze jeden z deseti dosud bezdětných respondentů ve věku 25 až 44 let; většina z dotazovaných se naopak po vzoru všech Čechů přiklání k modelu dvoudětné rodiny. Čili, jak se říká v korporátní sféře, je tu „prostor pro zlepšení“.

Smutná část příběhu samozřejmě spočívá v tom, že se toto přání čím dál více lidem nedaří naplnit, což se odráží i v dramatickém propadu počtu narozených dětí. Úhrnná plodnost za loňský rok je na úrovni tristních 1,28 dítěte na ženu, přičemž toto číslo se konzistentně snižuje už čtyři roky v řadě. Zvlášť výmluvná je zde část zprávy, podle níž také přibývá lidí, kteří by sice děti chtěli, ale domnívají se, že se to nikdy nestane. A nejčastěji uváděným důvodem pro takové přesvědčení je „nejistý partnerský vztah“ – to uvádí 55 procent z dotázaných, což je výrazně více než u dalších faktorů jako zdravotní problémy (16 procent) či příliš vysoký věk pro rodičovství (14 procent).

Rostoucímu počtu lidí se zkrátka nedaří najít si spolehlivou polovičku dle vlastních představ, s níž by byli ochotni rodinu založit. Můžeme tedy bezpečně říct, že demografická krize začíná mnohem dříve než až ve chvíli, kdy se páry snaží o dítě, a to se nedaří, anebo kdy se rozhodují rodičovství odložit kvůli kariéře, finanční situaci, nedostupnému bydlení nebo životnímu stylu. Začíná, zdá se, už v předchozích fázích námluv a párování, kde stabilní a rodinotvorné vztahy přestávají vznikat a častěji se rozpadají. Není to nicméně tím, že by po nich nebyla poptávka – problém je na straně nabídky.

Cherchez la femme

A máme-li být adresní, je to především chybějící nabídka mužů „odpovídajících kvalit“. Alespoň to se ozývá ze strany marně hledajících žen. Markéta Šetinová, česká psychoterapeutka věnující se bujícímu fenoménu nezadaných singles, nedávno konstatovala, že významná část žen odkládá mateřství, protože nemohou najít muže, jenž by na rodinu byl připraven. Podobné hlasy jsou slyšet také z reprodukčních klinik, kde v posledních letech roste zájem žen o preventivní zmrazování vajíček ve snaze prodloužit svá plodná léta. „Hlavním důvodem odkladu mateřství je skutečnost, že ženy nenajdou perspektivního partnera. To je nejčastější motivace žen, které přicházejí… Původně se očekávalo, že hlavním motivem bude ‚uvolnění cesty pro kariéru‘, ale praxe ukazuje, že tomu tak většinou není,“ uvedla na začátku roku pro časopis Forbes Nicole Mardešićová, vedoucí lékařka skupiny Pronatal, jež u nás spravuje centra pro reprodukční medicínu.

Jak ale poznamenal psycholog Barry Schwartz, klíčem ke štěstí jsou nízká očekávání. A jedním z možných vysvětlení dnešní partnerské frustrace proto je, že si ženy rodinné štěstí zkrátka odpírají vlastními nerealistickými nároky na to, kdo se vlastně bere jako „perspektivní“. Na této tezi skutečně něco je. Částečně může jít o nezamýšlený vedlejší účinek mimořádného ženského rozmachu posledních dekád, během nichž ženy napříč vyspělými zeměmi výrazně posílily své ekonomické postavení i úroveň nezávislosti a dosaženého vzdělání. U nás mají například v současnosti téměř dvojnásobnou šanci dostudovat vysokou školu než muži. A vzhledem k tomu, že ženy statisticky hledají častěji partnera, který se jim přinejmenším rovná, případně je převyšuje – jev známý jako hypergamie –, může být výsledkem prostá početní nerovnováha: mužů s odpovídajícím vzděláním, statusem či životní perspektivou zkrátka v populaci nemusí být tolik, kolik by odpovídalo nově nastaveným pořádkům. Část žen tedy zůstane na ocet jako důsledek svého vlastního úspěchu.

Toto vysvětlení nicméně samo o sobě nestačí. Lidstvo sice zřejmě nikdy masově nepřejde na model, který bychom mohli nazvat „reverzní Oldřich a Božena“, v němž si úspěšné a bohaté ženy vybírají chudé, nízkostatusové muže – tedy stav, který v opačném gardu nijak zvlášť nezvyklý není. Jenže svést celý problém na příliš vysoká očekávání žen by zastíralo druhou polovinu příběhu: souběžně s ženským vzestupem sledujeme totiž také reálný úpadek významné části mužů. A ten není pouze relativní, daný tím, že ženy vystoupaly výš.

Chlapci a chlapi

Americký psycholog Philip Zimbardo už před více než deseti lety v knize Odpojený muž popsal rostoucí počet dospívajících chlapců a mladých mužů, kteří nemají jakýkoli pozitivní výhled do budoucna a selhávají ve škole, v práci i ve vztazích – namísto pozvolného vstupu do dospělosti a přejímání mužské role se uzavírají do světa digitálních náhražek, zejména pornografie a počítačových her. Připomínají tak politováníhodné Ztracené hochy ze Země Nezemě, kteří pod vedením kouzelného Petra Pana zažívají simulovaná dobrodružství, ale zůstávají přestárlými dětmi, které nikdy nevyrostou. V tomto ohledu je původní román J. M. Barrieho z roku 1911 překvapivě aktuální. Stojí za připomenutí, že v knize nejde jen o sentimentální oslavu dětské fantazie, jak se dnes příběh často chápe, ale o alegorii s výrazným mravním podtónem. Původní Petr Pan má zjevně temnou stránku: v závěru se ukazuje jako podivně smutná, osamělá a často krutá postava, která ubližuje druhým, neboť odmítá střet s realitou, a jejíž role je především varovná. Právě proto jej dívka Wendy nakonec opustí: sama dospěje, najde si vyzrálejšího muže, s nímž má dceru. Ponaučení je zde nabíledni.

A to nás vede zpět k dnešním nesnázím v párování. Jedna z častých výtek na adresu mužů totiž zní, že to vlastně žádní muži nejsou: spíše nevyzrálí chlapečci, kteří chtějí, aby jim ženy souběžně dělaly maminky i milenky, aniž by sami nabízeli odpovídající protiváhu. Měli by proto dospět a vzmužit se, aby za něco stáli a byli hodni vážného vztahu. Skutečnost, že jde o poměrně běžný motiv, dokládá mimo jiné i to, že jej před pár lety tematizovala dokonce i česká romantická komedie Buď chlap!, tedy film určený pro masovou spotřebu, která si zpravidla nevybírá obskurní témata. „Pavlovi sice táhne na čtyřicet, ale pořád ještě nedospěl,“ dočteme se o hlavním hrdinovi v textu distributora. Aniž bychom se chtěli příliš vázat na hloubku myšlenek obsažených v tuzemské filmové tvorbě, je tato formulace přece jen v něčem názorná a stojí za pozornost. Vyjadřuje totiž mnohdy přehlíženou samozřejmost: koncept dospělého mužství, jak jej kulturně chápeme, není něco, co přichází automaticky s věkem. Status „pravého muže“ je podmíněn tím, jak se člověk chová, co dokáže vykonat a jak se vztahuje k druhým v rámci širšího společenství. Je to kvalita, která podléhá vnějšímu hodnocení. A jedinec si ji musí zasloužit a neustále udržovat, aby ji neztratil.

Tím se také dramaticky liší od toho, jak konvenčně chápeme ženství – to naopak přichází samovolně s dosažením pohlavní dospělosti a zaslouženo být nemusí. „Žena ženou prostě je; muž se mužem musí stát,“ shrnuje věc feministická autorka Camille Pagliaová. Tento fundamentální rozdíl mezi pohlavími se zdá být univerzální napříč většinou kultur a společností, jak dokládá antropolog David D. Gilmore v knize Manhood in the Making: Cultural Concepts of Masculinity (Mužství ve výrobě: Kulturní koncepty maskulinity). Je sice pravda, že ženství bývá v různých společnostech různě zvýrazňováno, často například skrze ornamentaci či ošacení, které různě akcentují ženské tělesné rysy. To však samo o sobě neohrožuje základní status ženy. U mužů naproti tomu vnější znaky nestačí: člověk může být stále považován za nedospělého kluka, i kdyby byl už v letech a příroda mu nadělila široká ramena a hranatou čelist. Nepomůže ani oděv a vizuální stylizace. „Kdo má klobouk, ještě není chlap,“ zpívá Zuzana Navarová a Gilmore souhlasí: vnější atributy nejsou dostačující, poněvadž status muže si člověk musí vysloužit konkrétním, kulturně rozpoznatelným jednáním podle jasných standardů.

Místo vojny terapie

A zde tkví jádro pudla, neboť se zdá, že nám v současnosti tyto standardy chybí a spolu s nimi i zvyklosti a vzory, které by mladým mužům ukázaly směr. Napříč dějinami existovaly široce sdílené příběhy, iniciační rituály a společenské vzorce, které pomáhaly z chlapců utvářet chlapy. Tyto kulturní nástroje však často obsahovaly prvky soupeření, zkoušky, hierarchie či odkazy na tradiční mužské role – ochránce, živitel, hlava rodiny –, které byly zatraceny coby podezřelé či přímo zpátečnické ve jménu budování lepších a rovnostářštějších zítřků.

Na vyklizeném místě se objevují alternativy, jež ale na první pohled příliš slibně nevypadají. Terapeutická kultura dneška například předkládá, že by se muži měli naučit lépe pracovat se svými emocemi, přijmout sebe sama jako dostatečné, spojit se se svým vnitřním dítětem a tak podobně. To jsou však do značné míry ženské odpovědi na mužský problém, jež jsou slepé k fundamentálnímu rozdílu mezi pohlavími, o němž mluví Pagliaová. Jak poznamenává psycholog Rob Henderson, propast ve vnímání je názorně vidět v odlišnostech mužské a ženské komerční literatury pro seberozvoj, která odráží, co si každé pohlaví samo vyhledává. Zatímco u žen se knihy často zaměřují právě na uvědomění si vlastní hodnoty, emoční sebepotvrzení a lásku k sobě samé, ať si okolí říká, co chce, tak u mužů se většinou vychází z předpokladu kritických nedostatků: akcentuje se disciplína, stoicismus a nutnost nést oběť, vypracovat se a zasloužit si své místo na světě. Samozřejmě že i terapeutický přístup má něco do sebe a jistě jsou tací, jimž by to pomohlo, ale jako náhrada za chybějící mužské kulturní vzorce pravděpodobně fungovat nebude.

Gilmore naopak dochází k závěru, že účelem rituálů a norem minulosti bylo muže aktivně vyrvat ze spárů chlapectví: sloužily jako „obrana proti dítěti, které věčně číhá uvnitř, proti infantilitě, proti tomu, čemu se říká komplex Petra Pana,“ píše antropolog. Podle něj se totiž ulpívání v nedospělosti u mužů zdá být jakýmsi továrním nastavením, které u mnohých přetrvá, nepřijde-li rázná intervence. Takové intervence dnes nemáme, a není tedy divu, že nám tu přibývají řady Ztracených hochů ze Země Nezemě. „Buď chlap!“ můžeme sice apelovat – nicméně víme, co by to dnes vůbec mělo znamenat? Stálo by přinejmenším za to, začít o tom vážně přemýšlet. I kdyby jen kvůli té porodnosti. Ostatně ocenit by to mohly i ženy.