Donald Trump, který se dostal k moci příslibem žádných dalších hloupých válek za účelem zavádění demokracie, nyní přišel se svou vlastní verzí. Války budou, ale nebojte se, zavádět demokracii nebudeme, je nám úplně jedno, co s těmi lidmi tam dál bude. Takový je jasný závěr z postupu ve Venezuele a takový závěr lze odvodit i z chaotické komunikace válečných cílů v Íránu. Občas tam sice zazní něco o tom, že Íránci mají vzít situaci do svých rukou, ale je jasné, že „změna režimu“ znamená změnu na jakýkoli proamerický režim.

Je to lepší, nebo horší?

Na to by bylo dobré se podívat solidnější optikou než jen prostou korekcí neokonzervativních představ o 180 stupňů. Zaprvé, Tanner Greer, od něhož lze očekávat názor opřený o dlouhodobý pohled – jaký jiný pohled by taky měl mít specialista na čínskou historii –, varuje před automatickou vírou v rychlé zhroucení íránského režimu: „Obecně řečeno: autokracii nepřiznáváme, co jí náleží. Předpokládáme, že autokratické systémy jsou nepřirozené a křehké, že se neustále potácejí na pokraji soudného dne. Nevidím žádný důvod pro tuto víru. Na každém kontinentu, kde vznikla civilizace, se nejprve objevila v autokratické podobě. Autoritářský řád se našemu živočišnému druhu jeví jako mnohem ,přirozenější‘ než demokracie – a v dlouhé historii lidských politických systémů se může ukázat jako méně křehký. Proto nevěřím tvrzení, že každý autokratický režim se zhroutí, pokud se podaří odstranit jen několik jeho nepřirozených opor.“

Nicméně zadruhé, pokud se režim zhroutí, nakolik se musí automaticky opakovat model nastolený Afghánistánem, Irákem a Libyí?

Nejdřív Venezuela. Náboženské ani kmenové štěpicí linie tam nenajdeme. Je to od poloviny 19. století nezávislá republika stejně jako naprostá většina zemí Latinské Ameriky. Jsou to sice demokracie nedokonalé, ale podstatné je, že nikdy na nic jiného než na demokracii neaspirovaly – rozhodně ne na nějakou teokracii.

Pád Madurova režimu nemůže způsobit migrační krizi jako rozvrat Iráku či Sýrie, a to z toho prostého důvodu, že k ní už dávno došlo po nástupu Huga Cháveze k moci. Dnes žije mimo Venezuelu okolo dvaceti procent obyvatel. Horší už to být nemůže. Mohou vzniknout organizované zločinecké bandy destabilizující zemi i okolí? Opět – už tam jsou.

Afghánistán byl premoderní stát, který nikdy neměl silnou ústřední autoritu. Irák býval provincií Osmanské říše, jehož moderní hranice narýsovali Britové po první světové válce. Írán je naproti tomu zemí s tisíciletou tradicí státnosti, jehož dnešní území vždy tvořilo jádro Persie a současné hranice jsou posledních dvě stě let dost stabilní. Cestu ke konstituční monarchii nastoupil v roce 1906. Režim ajatolláhů trvá jen menší část času, jenž od té doby uplynul.

Z toho, co víme – a Írán je uzavřený vůči světu vlastně až posledních patnáct let –, je jasné, že země je dost civilizovaná. Nebýt Chomejního revoluce, není důvod, aby dnes nebyla podobně vyspělá jako Turecko, ne-li víc, a nehrála podobnou mezinárodní roli, tedy při všech výhradách nijak katastrofální.

Íránský lid má i jistou praktickou zkušenost s demokracií, větší než třeba my před rokem 1989. Íránská teokracie není jako sunnitští islamisté, přenechává demokratickému rozhodování jistý prostor, kandidáti ve volbách na všech úrovních otevřeně soupeří. Jde jen o to, že „Rada strážců“, orgán islámských učenců podřízených nejvyššímu duchovnímu vůdci, rozhoduje, kdo smí kandidovat, a kdo ne.

Konečně – berte to jako provokaci – by tato podoba demokracie, kdyby měla jiné nálepky, vlastně nemusela být tak cizí některým příslušníkům současného evropského liberálního establishmentu. Vždyť zakázat nejsilnější politickou stranu v zemi či vedoucího kandidáta v prezidentských volbách dnes není v Evropě za hranicemi myslitelného. Tam i onde o tom rozhoduje duchovenstvo držící se zjevené pravdy, ať už je to islám, nebo „materiální jádro ústavy“. A co teprve kdyby se tito liberálové dozvěděli, že název orgánu volícího nejvyššího duchovního vůdce se překládá jako „Shromáždění expertů“! Vždyť kdo jiný by měl rozhodovat?