Česká pop music, ta budí respekt! Už jen tohle spojení člověk slyší a má nutkání vzývat všechny svaté. Není to ani tak problém samotného žánru jako spíš vkusu a nedostatečné erudice lidí, kteří ji tu tvoří. Očekávat, že se na scéně znenadání objeví nová Marie Rottrová či alespoň Věra Špinarová, by asi bylo bláhové, ale to nevysvětluje, proč český mainstream posledních dvacet let jen recykloval zahraniční vzory. Ani proč současný český pop už roky vypadá tak, že nějaký producent s několikaletým zpožděním konečně zjistí, co letí na Západě, a přetvoří to do místní humpolácké kopie.

To, že nová deska Ewy Farné ADHD POP zní tak rozdílně od její dřívější tvorby, není bohužel známkou jejího osobitého tvůrčího vývoje, jak se někteří pomatení recenzenti snaží naznačit, ale spíš právě téhle naprosté bezradnosti a neschopnosti najít si vlastní zvuk. Vyžilý trapový beat, hlas zastřený vokodérem – tohle všechno přece dobře známe z těch nejotravnějších nočních jízd s kavkazskými taxikáři. Jestli vám kromě nudného vykrádání toho nejotravnějšího ze současného R&B něco z těch zaměnitelných písní zůstane v paměti, budou to nejspíš záchvaty „upřímného“ smíchu umělkyně, která tím zřejmě chce ukázat, s jakou bezprostředností byla deska nahrávána. Upřímného na tom ale není zhola nic. Je to jen další důkaz, jak křečovitá je snaha Ewy Farné působit autenticky. Autentičnost je ostatně vágní pojem, kterým se dnes zaklíná téměř každý. Když si ale před poslechem její nové desky pustíte novinku od americké zpěvačky Olivie Rodrigo (která si „také“ na nic nehraje), připadáte si pak, jako kdyby vás někdo místo slibovaného výletu do New Yorku vzal na víkend do Šluknova.

Tuzemské reakce na koncerty Farné v pražském Edenu i na tohle dílko dokazují, jak moc se hudební publicistika za poslední roky proměnila. Dřív psali o hudbě lidé, kteří o její historii měli aspoň nějaké základní povědomí. Dnes si v jednom tuzemském deníku klidně přečtete hned trojitý report, v němž nikdo z autorů o hudbě jinak nepíše, a podle toho to také vypadá. Tvrdit, že se na koncertě někdo rozbrečí jen proto, že ho dojme, jak dlouhou cestu spolu se zpěvačkou za posledních dvacet let ušel, je jistě dojemné, ale to by se přece dalo říct o čemkoli. Já jsem v roce 2006 poslouchal Animal Collective a Ariela Pinka, takže bych dnes nejspíš brečel u nich. Co to o těch umělcích vypovídá? Zhola nic. Druhou zásadní změnou je, nakolik si autoři do banálních textů kdejaké popové zpěvačky promítají vlastní světonázor. V případě Farné tedy můžeme skrze laciné poprockové balady tematizovat třeba i úděl pracující matky, která nemá na nic čas. Dostat se tak klidně můžeme až ke kritice neoliberalismu, to vše na základě textu: „Mám hlídání, tak se nehlídám. Jedno prosecco v sobě po dlouhý době mám.“ Nezbývá než se těšit, jak umělkyně na své sedmnácté desce zvedne i téma inkontinence.

Zatím se ale musíme spokojit s hlubokým zamyšlením nad vztahovými peripetiemi: „Miluju tě, ale dneska tě nemám ráda,“ zpívá Farna, což jednu rozvášněnou recenzentku hned vedlo k citaci německé socioložky Elizabeth Beck-Gernsheim: „V soužití bez tradičních rolí musejí muži i ženy hledat kuráž znovu a znovu vyjednávat o podstatě svého vztahu.“ Inu, takhle se v dnešních mainstreamových médiích píše o hudbě, to skutečně nevymyslíte. Jisté je jedno – známou poučku „je to tak blbé, že se to musí líbit“ naplňují ty texty bezezbytku. Farna se nakonec ke štěstí svých posluchaček stala takovou Simonou Monyovou českého popu. V něčem snad ale může být aktuální humbuk kolem Ewy Farné přínosný: ukazuje mladým mužům, kde se zásadně neseznamovat. Pro své duševní zdraví i budoucí štěstí udělají lépe, když dají přednost dívkám, které místo do Edenu chodí na koncert umělkyně Grouper či alespoň Cate Le Bon. Nehrozí pak, že by si slečna chtěla založit kapelu a začala vám po večerech pět: „Budeme si lhát, že nemáme žádnej vztah, ale my dneska nejdem spát.“

Ewa Farna zůstává ideální útěchou pro office manažerky, jejichž hudební rozhled končí u rádia Impuls. Naoko světová.

Ewa Farna: ADHD POP, Ewolution Records, 36 min., vyšlo 15. 6. 2026