Měl to být velký sportovní svátek pro celou Českou republiku za hodně dlouhou dobu. První účast na nejsledovanějším turnaji planety, mistrovství světa ve fotbale, po 20 letech. Jistě, lze namítnout, že třeba euforii z titulu hokejových mistrů světa na domácím šampionátu v roce 2024 jde překonat těžko. Náš finálový zápas se Švýcarskem ostatně tehdy sledovaly skoro čtyři miliony diváků, což z přenosu učinilo nejsledovanější pořad na všech televizních stanicích od roku 2022. Ale mistrovství světa ve fotbalu je úplně jinde, není to jen jiný sport, je to naprosto jiný svět.

Zatímco o našem vítězství na hokejovém šampionátu se kromě naší republiky psalo jen v několika zemích, fotbalovým mistrovstvím žije celá planeta. Reklamní příjmy z jediného zápasu na fotbalovém mundialu často překonávají všechny zápasy na hokejovém turnaji. A zatímco třeba absolutní legendu českého hokeje a zároveň jednoho z nejúspěšnějších hráčů historie kanadsko-americké NHL Jaromíra Jágra sleduje na Instagramu 724 tisíc lidí, až donedávna naprosto neznámý brankář Kapverdských ostrovů Vozinha měl před fotbalovým šampionátem kolem 50 tisíc lidí, teď jich má 16,2 milionu. Stačily přitom dva jeho výtečné výkony – a teď může čtyřicetiletý reprezentant země, která má jen o něco víc obyvatel než třeba naše Brno, klidně rozjet až do smrti kariéru globálního influencera.

I proto se nabízelo přijet na šampionát s něčím, co by zaujalo. A když už jsme se vzdali možnosti pokusit se naším fotbalem diváky bavit, což se i s naším týmem navzdory všeobecné skepsi, že místo hráčů máme spíš maratonce, určitě dalo, chtělo to ukázat aspoň nějaký systém a tvář. To druhé se i nabízelo, vzhledem k pověsti druhého nejstaršího trenéra na celém turnaji čtyřiasedmdesátiletého Miroslava Koubka. O něm se říká, že si možná tolik nerozumí s technickými hráči, zato je skvělý pragmatik a taktický starý lišák.

Koubkovy taktické pokusy a hledání té správné sestavy, takže jsme za tři zápasy stihli protočit více hráčů než většina dalších reprezentací, ti navíc nepůsobili sehraněji, ale naopak v obraně až chaoticky, však vypadaly, jako by českou reprezentaci trénoval začátečník. Fakt, že do každého utkání Koubek nenasadil několik z našich největších hvězd, počínaje Schickem a Šulcem přes Součka a další, zcela odporoval pragmatickému pravidlu nasadit to nejlepší, co jde. Určitá dávka experimentování je samozřejmě vždy přípustná, ale opomíjet při současném stavu našeho fotbalu zrovna jedny z nejlepších střelců německé Bundesligy, francouzské Ligue 1 nebo historicky našeho nejlepšího střelce anglické Premier League, moc nedává smysl.

A samozřejmě to hráče otráví – což vede k tomu, že třeba Šulc, který přitom patřil během společného působení ve Viktorii Plzeň ke Koubkovým oblíbencům, byl podle zákulisních informací z podcastu Kudy běží zajíc na Koubka hodně naštvaný. A na jeho výkonech to bylo vidět. Schick pak okamžitě po českém vypadnutí z turnaje oznámil dokonce konec ve svojí reprezentační kariéře. Ač by v jeho 30 letech při jeho gólové potenci v elitním týmu v německé Bundeslize, Bayeru Leverkusen, měl ještě i České republice hodně co dát. Náš suverénně nejúspěšnější současný útočník má sice složitější povahu, ale i to je jedním z úkolů trenéra, najít si obzvlášť k top hráčům cestu – zvlášť když jich máme tak málo. Jak je důležité, když se to podaří, jasně ukázalo třeba mistrovství Evropy před pěti lety, kdy Schick vstřelil stejný počet gólů jako portugalská ikona Cristiano Ronaldo. Bez jeho výkonů bychom se tehdy mezi nejlepších 8 z 32 týmů nedostali.

Koubek ale tentokrát až absurdně komunikoval i s hráči, kteří žádnou složitou povahu nemají – například s Denisem Višinským, kterého ještě donedávna trénoval v Plzni. Toho navzdory velmi dobrému výkonu stáhl ze hry v utkání Čechů s Mexičany s tvrzením, že byl příliš unavený. Což samotný hráč dementoval s tím, že měl energie dost a chtěl ještě týmu pomoci.

O Koubkovi se ví, že si často po pár letech navzdory úspěchům na hřišti dokáže hráče proti sobě rozeštvat. Ale že se mu to tentokrát „podaří“ po několika týdnech, to asi nečekali ani největší skeptici.

Když se k tomu přidá i slabá komunikace a PR kolem naší reprezentace na akci, kde vám jedno povedené video na sociálních sítích může přihrát mnohamilionová reklamní partnerství, nelze se moc divit, že i mnozí čeští fanoušci to teď vidí podobně jako britský The Guardian nebo BBC. Náš tým byl v jejich komentářích označován jako snad nejnudnější tým turnaje, který se nepokusil pobavit, nebo alespoň získat trochu sympatií vůbec ničím. Snad jen ironicky hráč David Douděra, jejž Koubek, v jednom ze svých opět nepochopitelných experimentů, nasadil do rozhodujícího utkání proti Mexiku. A nechal ho na hřišti celý zápas, ač působil až trapně, takže ho někteří komentátoři označili za nejhoršího hráče celého turnaje. Tenhle očekávaný svátek českého fotbalu se zkrátka vůbec nepovedl. A asi jediná dvě pozitiva tak jsou, že už se na tu holomajznu nebudeme muset dál dívat a nastavovat si na ni budíky na časy jako třetí nebo čtvrtá hodina ráno. Český fanoušek teď bude moci dělat přesně to, co skoro celý náš fotbal – v klidu zase spát.