Francií otřásá pedofilní skandál. Po Epsteinovi jsme si navykli tenhle výraz používat ne úplně přesně pro sexuální exploataci sice velmi mladých, nicméně už žen. V případě pařížských školek a škol je „pedofilní“ tentokrát bohužel zcela namístě v celé své konkrétní otřesnosti.

Vyšetřovatelé prověřují obvinění ze zneužívání úplně malých dětí (nejmenším obětem jsou tři roky) na více než osmi desítkách mateřských škol a na dvaceti základních školách. To je každá šestá instituce v Paříži. Děti byly zamykány ve třídách, následně jim útočníci vyhrožovali smrtí, jestli promluví.

Protože jejich matky feministicky „slaďují mateřství a práci“, vracejí se do práce na plný úvazek nejpozději po půl roce od porodu, častěji dříve. Ano, je možné mít dítě i kariéru. Ale ne současně. Jedno bude na úkor druhého. Je zjevné, co vítězí nad čím.

Francouzské instituce tak slouží v první řadě jako masová odkladiště dětí, které sem rodiče ráno přivezou, aby je vyzvedli až večer po práci (opravdu ne ve čtyři jako v Česku). Drtivá většina dětských knížek se odehrává v prostředí jeslí, školky, školy, jako by ani jiné prostředí neexistovalo. Pro děti vlastně skutečně neexistuje. V kolektivním zařízení tráví víc času než doma, své učitele znají leckdy líp než rodiče. Oni je možná taky.

Jestli máme chůvu, nebo našeho kojence dáváme do jeslí (a kolik platíme), byla první otázka, kterou nám ve Francii s manželem dávali jiní rodiče stejně malých dětí (ten úžas, když uslyšeli, že dceru nikam „nedáváme“ – varianta nevracet se do procesu, dokud z dítěte ještě kape plodová voda, tyto zlaté lidičky nikdy nenapadla). Ve Francii jsem strávila několik let a přes tohle znormalizované odkládání miminek a batolat mimo rodinu jsem se psychicky nikdy nepřenesla.

Francouzská veřejnost teď rozhořčeně volá, že za zneužíváním v tak šíleném měřítku může dlouhodobý nedostatek personálu, špatné pracovní smlouvy a nedostatečné prověřování zaměstnanců. Obviněné „nepedagogické pracovníky“ nenajímaly školy, ale pařížská radnice, která špatně placená místa zaplňovala lidmi bez kvalifikace. Pařížský starosta přiznal „systémovou chybu“.

To sice ano, ale v prvopočátku celé katastrofy stojí něco jiného. Představa, že je v pořádku předat své malé dítě někomu cizímu, ve svém důsledku vede k tomu, že už se nezkoumá, kdo ten cizí je.

Někomu cizímu bych nesvěřila kočku, natož mimino. Je ale bohužel možné, že i můj přirozený mateřský instinkt by byl úspěšně – zde tragicky – potlačen, kdybych vyrůstala v prostředí k rodině tak hostilním, jako jsou víceméně všechny státy geograficky od nás na té správné straně.

Lidé dělají to, co dělají jiní lidé. Málokoho napadne vystoupit ze zajetého. Zvlášť když se na vás pak okolí bude dívat přes prsty. Když se Eva Mendes rozhodla věnovat svým malým dětem, čelila obvinění, že ji k tomu přinutil manžel Ryan Gosling. Narativ té správné strany je tedy takový, že když dá máma přednost dětem – i dočasně –, musí to být forma manželského zneužití. Pozorovatele z „Východu“ také zarazí neuvěřitelně naivní ochota Francouzů nechávat nejmenší děti o samotě s muži.

Naprostou většinu sexuálních agresorů – pedofilů tvoří muži. Podle metaanalýzy z roku 2005 (Cortoni a Hanson) je to 95 procent. V průzkumech Australian Bureau of Statistics (2007) byl podíl pachatelek dokonce tak nízký, že data byla považována za statisticky nespolehlivá.

Pokud už potřebuju nechat své velmi malé dítě o samotě s cizím člověkem, samozřejmě je nesrovnatelně bezpečnější, když je to žena. Ale už dávná epizoda Přátel, ve které Rachel sehnala pro svou tuším dvouměsíční dceru „nannyho“ („Tak to uletělo! Ale už je čas vrátit se do práce!“), byla smutným proroctvím.