Venezuela, Írán a Kuba – tyto tři země se ocitly v hledáčku Donalda Trumpa jako horcí kandidáti na změnu režimu. Ve Venezuele toho Američané docílili v lednu, když unesli prezidenta Nicoláse Madura a správy země se ujala mnohem povolnější Delcy Rodríguezová. Írán momentálně zažívá tvrdé bombardování, jehož zjevným cílem je minimálně oslabení vlády v Teheránu. A Kuba signalizuje, že je ochotna s Washingtonem vyjednávat o svém dalším osudu.

Kubánský prezident Miguel Díaz-Canel poprvé veřejně přiznal, že jeho vláda s USA vyjednává o budoucnosti země. V pondělí vyzval kubánské exulanty, aby investovali a vlastnili majetek ve své staré zemi. Vláda prý plánuje i odstranit překážky pro investice z USA a dalších zemí. Hlavní překážkou podle Díaze-Canela je pokračující americké embargo a zákaz obchodování s Kubou.

Jedná se o první krok k otevření a liberalizaci režimu. Dalším může být rezignace samotného Díaze-Canela, jehož konec prý požaduje Washington. Trump na Kubě evidentně cílí na podobnou „úpravu režimu“ jako ve Venezuele. Nepožaduje jeho úplný konec, ale otevření se světu a podřízení se americkým zájmům. Vše nasvědčuje tomu, že se to podaří.

Největším oříškem tak zůstává Írán. Podle nejrůznějších komentátorů a analytiků se jedná o strategický neúspěch. Íránu se podařilo uzavřít Hormuzský průliv a tím vyhnat ceny ropy závratně nahoru. Íránské vedení sice bylo zdecimováno a přeživší jsou zalezlí v bunkrech, ale celkově se režim jeví odolnější a silnější než před válkou. Konflikt povede jen k tomu, že se ještě více zatvrdí.

Alternativní pohled přináší katarský analytik Muhanad Seloom na webu televize Al-Džazíra. Titulek jeho článku zní: „Strategie USA a Izraele vůči Íránu funguje. Zde je vysvětlení proč.“ Seloom tvrdí, že z vojenského hlediska je operace proti Íránu nepochybný úspěch. „Když se podíváme na to, co se skutečně stalo s hlavními nástroji moci Íránu – jeho arzenálem balistických raket, jadernou infrastrukturou, protivzdušnou obranou, námořnictvem a strukturou velení jeho proxy sil –, není to obraz selhání Spojených států. Je to obraz systematického, postupného oslabování hrozby, kterou předchozí administrativy nechaly po čtyři desetiletí narůstat,“ píše.

Raketový arzenál Íránu byl během několika dní zničen. „Podle veřejně dostupných údajů klesl počet odpalů íránských balistických raket o více než 90 procent, a to z 350 odpalů 28. února na zhruba 25 odpalů k 14. březnu. Stejný trend vykazují i odpaly dronů: z více než 800 odpalů v první den na přibližně 75 odpalů v patnáctý den,“ uvádí Seloom. Stovky odpalovacích zařízení byly zničeny, íránské námořnictvo přestalo existovat, na obloze USA a Izrael dosáhly naprosté dominance. První fáze, jež měla „potlačit íránskou protivzdušnou obranu, ochromit jeho systém velení a řízení a poškodit jeho infrastrukturu pro odpalování raket a dronů“, je tak jednoznačný úspěch.

„Druhá fáze, která právě probíhá, se zaměřuje na íránskou obrannou průmyslovou základnu: závody na výrobu raket, výzkumná centra pro technologie dvojího užití a podzemní komplexy, kde jsou uloženy zbývající zásoby. Nejedná se o bezcílné bombardování. Jde o systematickou kampaň, jejímž cílem je zajistit, aby to, co bylo zničeno, nemohlo být znovu vybudováno,“ popisuje současné dění Seloom.

Uzavřením Hormuzu podle Selooma Teherán zahrál svou jedinou kartu. Navíc jde o „rychle se znehodnocující aktivum“, jelikož blokádou úžiny znemožnil i vývoz své vlastní ropy. Írán tím prý naštval Čínu, jež je hlavním odběratelem jeho energií. Výsledkem je prohlubující se mezinárodní izolace Teheránu. Navíc podle Selooma blokáda nebude mít dlouhého trvání. „Otázkou není, zda se průliv znovu otevře, ale kdy a zda si Írán zachová nějaké námořní kapacity, aby tomu mohl čelit. Kritici přirovnávají úkol doprovázet denně sto tankerů k logistické zátěži, která je prakticky neřešitelná. Není však třeba tankery průlivem doprovázet, pokud protivník již nemá prostředky, jimiž by je mohl ohrozit. To je směr, kterým se operace ubírá,“ tvrdí.

Údery zpřetrhaly vazby Teheránu na jím řízené milice v regionu. „To, co kritici označili za rozšiřující se regionální válku, lze lépe chápat jako smrtelné křeče systému proxy válek, jehož řídicí centrum bylo rozbito,“ myslí si Seloom o zběsilém střílení Íránu a jeho spojenců na všechny strany. To je navíc kontraproduktivní. Z ostatních států v Perském zálivu, jež se snažily nijak se nevymezovat, se stali jednoznační nepřátelé Teheránu. Důkazem může být i to, že Seloomův článek vyšel zrovna na webu Al-Džazíry. Těžko si představit, že by toto médium ovládané katarskou vládou něco takového před začátkem konfliktu dovolilo.

Přiznává, že nejpádnější kritikou operace je zdánlivá absence jasného cíle. To ale klade za vinu komunikačnímu stylu Trumpa, jenž válku a její cíle zdůvodňuje pokaždé jinak. Vzbuzuje to „dojem strategické nerozhodnosti“. Cíl je ale jasně rozpoznatelný z průběhu celé operace. Tím „je trvalé oslabení schopnosti Íránu uplatňovat svůj vliv za hranicemi prostřednictvím raket, jaderného potenciálu a sítí svých spojenců“.

Obavy ohledně toho, co nastane po válce, jsou oprávněné. Nikdo zatím nepodal vyčerpávající odpověď na otázku „Co brání Íránu v obnovení výroby?“. Nicméně podle Selooma absence diplomatického plánu neznamená neúspěch vojenské operace. Ta naopak může vytvořit podmínky pro trvalé vyrovnání. „Tato strategie – tedy ta skutečná strategie, kterou nelze posuzovat podle mediálních zpráv, ale podle skutečného oslabení schopností Íránu – funguje,“ zní Seloomův závěr.

Samozřejmě jde o optimistický scénář. Ale je pravda, že vydávání bombardování Íránu za neúspěch je předčasné. Konflikt trvá teprve něco přes dva týdny. Američané i Izraelci od začátku tvrdili, že jde o operaci na čtyři, pět a více týdnů. Takticky americko-izraelské síly dominují.

Pokud to Trumpovi vyjde, bude to znamenat zásadní posun v postavení Ameriky. Tři úspěšné operace na „úpravu režimu“ po sobě jasně dokazují, že síla USA není na ústupu; nešlo o propad reálných schopností, ale spíše o nedostatek vůle. Jde také o snahu upravit světové hřiště v americký prospěch v soupeření s Čínou. Možná se ukazuje, že v žádném multipolárním světě nežijeme, ale stále v tom americkém.