Jsem potomek národa kolonizátorů, domnívá se Alexandra Saemmer, vědkyně zabývající se v Paříži výzkumem „sociosémantiky kulturních produkcí a digitální literaturou“. Tím národem kolonizátorů myslí „sudetské Němce“. Ti podle ní kolonizovali Čechy, kteří žili pod jejich „nadvládou“, z níž se snažili během celé své historie vymanit. Důsledkem tohoto vymanění bylo po druhé světové válce vyhnání „kolonizátorů“, tedy Němců, již kvůli tomu přišli nejen o vlast, ale i o identitu: stali se přízraky bloudícími světem nezakotveni, vykořeněni, zmateni. Přičemž v něčem zmatená je i kniha, kterou (nejen) o tom Alexandra Saemmer sepsala.

Její český název zní Sudetské přízraky, francouzsky, což je jazyk, jímž byla napsána, se jmenuje Les zones grises, tedy Šedé zóny, což je – při vší vágnosti – výstižnější. Slovo „sudetské“ je sice pro českého čtenáře jistě „atraktivnější“, ale zavádí knihu do zón, kam možná ani autorka nechtěla. Tedy k tématu česko-německému, o nějž ale v knize moc nejde, a tam, kde přece jen ano, je patrné, že v něm autorka silně tápe: o Češích má představu, jako by šlo o nějaký naivní, dobromyslný kmen, utlačovaný po staletí německými „kolonizátory“. Ti nyní na ztracenou vlast vzpomínají se směsí stesku a vzteku, podobně jako, jak píše, „pieds-noirs“, Francouzi vyhnaní z Alžíru. To je pozoruhodné srovnání, ale poněkud za vlasy přitažené. On snad každý dotyk s českým tématem je v knize problematický, počínaje představou, že česká kuchyně je založena na máku, který si vyhnanci přenesli do Němec, kde ho asi neznali, a konče „francouzskou“ ideou, že po anexi Sudet Němci „nemilosrdně potlačili odpor českého obyvatelstva“ a české odpůrce popravovali v Drážďanech veřejně (!) gilotinou na Münchner Platz. Pro jistotu: Němci sice gilotinou popravovali, ale určitě ne veřejně na náměstí.

Ta kniha je opravdu o něčem jiném než o Sudetech. Je o takzvané „rekonstrukci paměti“, tedy o tom, co v průběhu dějin v paměti mizí – a co zůstává. Potomkyně druhé generace vyhnaných Němců se rozhodne, že na poslední chvíli začne pátrat po historii své rodiny z matčiny strany, jež pocházela z Auspitzu, Hustopečí u Brna. Odtud byli odsunuti na podzim 1946, po různých peripetiích se usadili v dolnobavorském městečku u česko-rakouských hranic, kde se narodila i autorka. Ta se až do roku 2023 o vyhnané Němce příliš nezajímala, odešla do Paříže, kde se stala vědkyní, ale v tom roce jí maminka podala obálku a řekla: Tady máš dědictví. Dobře se o něj starej. Šlo o „vlastnický list“ ke statku v Auspitzu, samozřejmě reálně nepoužitelný. To byl tedy iniciační moment pro výzkumnický úkol sociální vědkyně, která se pustila do rozplétání složitého klubka vztahů, nejasností, záhad a tajností. Poněkud neortodoxní je přitom její metoda a přístup: jde o kombinaci tzv. orální historie, tedy toho, co jí napovídají zbylí rodinní příslušníci (matka a tetičky), což je často nejisté a protiřečící si, dále autorčiny intuitivní představy o tom, „jak to bylo“, vytvořené na základě analogií a ideologií (od nichž se přitom distancuje), a pak sociálních sítí a různých facebookových skupin – to vše je terénem, na němž její zkoumání poválečných poměrů vzniká.

Není to tedy práce klasicky historická, v níž by se minulost ověřovala a to, co není potvrzeno a doloženo, by se do textu nedostalo. Autorka právě naopak do svého výtvoru vtahuje cokoli, co jí téma přihraje a co může její z pavučin dohadů a (někdy naivních či apriorních) a představ vytvořenou konstrukci doložit a podpořit. Vzniká tak komplikovaný, ba až zmatený konglomerát dohadů, podezření a domněnek, jakási poloimaginární „krajina“ představ o minulosti, na niž by prý všichni nejraději zapomněli. Celkový obraz se neskládá z věcné rekonstrukce toho, co vyhnanci asi po válce prožívali, ale buduje se na ideologickém schématu, že v Německu na ně, tedy na ženy, vedle vší té bídy a nouze, ještě čekal temný, kořistnický sexuální útlak, který byl v dobách hospodářského zázraku vytěsněn a potlačen, jako by ten všechno spláchl a odčinil. Což se pak vrací v podobě fantomatického traumatu, jež, jak autorka píše, „sžírá sudetskou paměť v podobě Zla, které někteří historici nazývají „vlkem“(?).

Je možné, že tato přepjatá rétorika může vyhovovat „sociálním výzkumnicím“, střízlivější čtenář se při ní bude poněkud ošívat.

Alexandra Saemmer: Sudetské přízraky. Pátrání v šedých zónách paměti. Přeložila Sabina Poláková, Rybka Publishers, 244 str.