Na konci května přišel magazín Time s otázkou na první pohled bizarní: kdo vyhrál „válku memů“ – Írán, nebo Spojené státy? V konfliktu na Blízkém východě si totiž znepřátelené strany vyměňovaly nejen balistické rakety, ale také ironizující videa, posměšné obrázky a další formy virálně šířeného digitálního obsahu. Nicméně i tady šlo v důsledku o vážnou věc: ve hře bylo globální veřejné mínění, jež je v moderním konfliktu stejně důležité jako munice nebo převaha na bojišti.

Íránský režim si v tom počínal překvapivě obratně. Konzervativní teokracie, kterou bychom si spíš spojili s okázalými náboženskými proklamacemi než s internetovým trollingem, vyrukovala mimo jiné s krátkými AI animacemi, v nichž Donald Trump figuruje coby panáček z lega. V jednom takovém videu ho kvůli Jeffreymu Epsteinovi vydírají izraelský premiér a ďábel (oba rovněž z lega). Figurka Trumpa následně nevolky na Teherán odpálí raketu z pestrobarevných kostiček, ta dopadne na dívčí školu, načež prezident začne hystericky plakat nad cenami ropy. Americká strana odpovídala stejnou mincí – například záběry z bombardování s hudebním podkresem v podobě kolovrátkového hitu Macarena, které se objevily na oficiálních účtech Bílého domu a „ministerstva války“ (tak v USA loni neoficiálně přejmenovali resort obrany, což samo o sobě působí jako provokace). Podobných výtvorů bylo mnoho.

Ačkoli šlo fakticky o propagandu, v kontextu války, kde umírali lidé, působila celá záležitost mimořádně lehkovážně a dětinsky, téměř jako internetový vtip. Ale snad právě proto fungovala. O „memetickém válčení“ se v odborné literatuře píše už řadu let a zdá se, že jeho význam bude postupně narůstat. Skutečnými průkopníky v této oblasti byli Ukrajinci po ruském napadení v roce 2022, kteří dokázali cíleně komunikovat svůj vzdor proti invazi skrze sérii virálních obrazů, hlášek a symbolů: zkraje konfliktu si vzpomeneme na výjevy traktorů odtahujících ruské tanky, heslo „Russkij vojennyj korabl, idi nachuj!“ či píseň Bayraktar. Nešlo přitom jen o doprovodný folklor války. Pro napadenou zemi byla schopnost udržet světovou pozornost integrální součástí obrany: Ukrajina potřebovala, aby se její příběh nevyčerpal po několika týdnech obligátního soucitu a aby západní veřejnost dál vnímala její odpor jako živý, „rezonující“, a tedy hodný podpory. V tomto ohledu byly memy nejen odlehčeným komentářem k válce, ale i jedním z nástrojů, jak prodlužovat politickou energii nutnou k jejímu vedení.

Podobná logika samozřejmě neplatí jen pro ozbrojené střety. Stále víc se prosazuje i v běžném politickém soupeření, kde dávno není potřeba mít program, argumenty ani morální nárok. Heslo „Levice neumí memy“ se svého času v Americe používalo jako vysvětlení, proč se subverzivní kultura mladých mužů začala přiklánět k pravicovým politikům, zatímco jejich protivníci ulpívali na jazyku tiskových prohlášení, korektních apelů a přehnaného moralizování. I to se ovšem změnilo. Dnes to vypadá, že memují úplně všichni, nebo se o to aspoň snaží, a to včetně jinak suchopárných institucí, jakou je Evropská komise. Nic naplat, on-line sféra zavádí do politiky zvláštní druh selekce. Nehraje v ní roli dekorum ani pravdivost sdělení, ale zkrátka schopnost se co nejlépe uchytit, rozšířit a porážet konkurenci. Mem je zde třeba chápat ve smyslu specializovaného organismu, který přežívá, protože se dokáže efektivně replikovat v nemilosrdném prostředí proměnlivého digitálního habitatu, který sytí lidská pozornost.

Souboj replikátorů

Přirovnání k evoluci a přirozenému výběru není nahodilé. Ostatně pojem mem vymyslel a jako první použil evoluční biolog Richard Dawkins v knize Sobecký gen. Ačkoli se výraz ve velkém rozšířil teprve v posledních letech s nástupem sociálních sítí, kniha vyšla už v roce 1976. Dawkins chtěl mimo jiné ukázat, že darwinovská logika se nutně nemusí vztahovat pouze na biologickou materii tak, jak ji známe. Geny, jednotky dědičnosti, jsou totiž ve své podstatě především replikátory: malé úseky DNA se kopírují, přenášejí z generace na generaci a soupeří o přežití tím, že ovlivňují podobu svých nositelů. Rozhodující přitom není konkrétní chemické složení, ale samotný mechanismus přenosu, mutace a selekce. Kdyby někde existoval život založený na křemíku místo uhlíku – tedy na jiném stavebním prvku živé hmoty – nebo na čpavku místo vody jako hlavním rozpouštědle biochemických reakcí, stále by podléhal témuž základnímu principu. Kdekoli existují jednotky, které se dokážou replikovat s drobnými odchylkami a zároveň soupeří o další přenos skrze výběr, tam se objeví evoluce. Dawkins předkládá radikální hypotézu: kdyby život existoval na jiných planetách, musel by se nezbytně také vyvinout na základě evolučního soupeření replikátorů, a tedy by jeho podstata byla stejně darwinistická jako u nás na Zemi.

Jenže kniha jde ještě dál a říká, že pozemská DNA nemusí čekat na rivaly z vesmíru, protože noví replikátoři jsou už dávno mezi námi. Ti totiž nemusejí být vůbec materiální, neboť stejný princip se dá vztáhnout i na evoluci kultury. Melodie, vtipy, myšlenky, módní trendy, ale také náboženské představy a ideologie lze chápat jako svébytné celky, jejichž forma se šíří v kulturní sféře skrze opakování a imitaci. Dawkins bere řecké slovo mimēma, tedy „to, co se napodobuje“, krátí ho tak, aby znělo podobně jako gen – a dostává mem. Memy jsou tedy jednotky kulturního přenosu, které se šíří z člověka na člověka napříč společností. Během toho se proměňují, kombinují a podléhají výběru podle toho, jak dokážou zaujmout a přimět nové nositele k dalšímu předávání. Některé zaniknou okamžitě, jiné se uchytí, zmutují a začnou žít vlastním životem. Je nutno dodat, že „žít vlastním životem“ zde není myšleno v přeneseném smyslu, ale doslovně: „Memy bychom měli chápat jako živoucí struktury, nikoli metaforicky, ale technicky. Když nasadíte plodný mem do mé mysli, tak doslova infikujete můj mozek cizopasníkem – ten se tak stává vehiklem pro propagaci memu, a to přesně stejným způsobem, jakým virus parazituje na genetickém mechanismu hostitelské buňky,“ dočteme se v Sobeckém genu.

Úspěšné memy se chovají stejně sobecky jako geny, což je hlavní teze knihy, a ovlivňují své nositele – Dawkinsovými slovy: „vehikly“ či „stroje na přežití“ – tak, aby je dál rozšiřovali. Dawkinsova sobeckost je však často nepochopená, neboť se vztahuje pouze na replikátory (tj. geny a memy), nikoli nutně na jejich nositele (organismy, lidi či kultury). Zatímco replikátoři jsou z definice sobečtí ve své snaze neustále rozšiřovat sami sebe, mohou zároveň vytvářet nositele, kteří se chovají vlídně, soucitně a pomáhají druhým, neboť tím dosáhnou svého cíle efektivněji než jiné vehikly, které by jednaly čistě sebestředným způsobem. Sobecký gen je proto mnohem víc knihou o projevech altruismu a obětavosti v přírodě, než by název naznačoval. Ostatně sám Dawkins později připustil, že titulu své knihy do jisté míry lituje.

Pád jezdců nového ateismu

Ale zpět k memům. Některé z nich podle Dawkinse dokážou nakazit jednotlivce i celá společenství tak silně, že se začnou chovat iracionálně, proti vlastním zájmům, a dokonce i proti zájmům svých genů. Autor zde má na mysli velmi konkrétního pachatele: mem Boha. Náboženství v pozdějších textech označuje za „virus mysli“ a „myšlenkového parazita“. V následujících dekádách se vydává do ostrého boje ve jménu vymýcení tohoto zhoubného memu a stává se neformálním vůdcem bojovného hnutí nového ateismu (na konferenci TED dokonce vyzývá k „militantnímu ateismu“). Zlomem je vydání jeho bestselleru Boží blud v roce 2006 – pokud bychom tuto knihu mohli označit za evangelium nového ateismu, pak Sobecký gen by byl knihou Genesis: příběhem o stvoření světa, o původu života i o příchodu zla v podobě protivědeckých, parazitických memů pověrčivosti. Dawkins se spolu s neurovědcem Samem Harrisem, filozofem Danielem Dennettem a novinářem Christopherem Hitchensem začnou krátce nato označovat za „čtyři jezdce na koních“ – narážka na Zjevení Janovo –, kteří mají přinést konec náboženství, a tedy svým způsobem apokalypsu.

Noví ateisté na Západě svého času představovali významnou kulturní sílu, hnutí se nicméně po roce 2010 začalo rychle vyčerpávat, zatěžovaly je rostoucí vnitřní spory a pak poměrně náhle vyhaslo téměř úplně. Scott Alexander v eseji Bezbožnost, jež selhala přisuzuje rozpad hnutí faktu, že jeho skutečným jádrem nebyl ani tak ateismus jako spíš hamartologie: teorie hříchu a hříšnosti a snaha vysvětlit, odkud se bere zlo, zaslepenost a hloupost. Noví ateisté posadili na lavici obžalovaných náboženství, přičemž alternativou měla být věda a racionalismus. Jenže to nejsou pilíře, na nichž se snadno staví početné společenství, a proto, jak Alexander dokládá, velká část příznivců následně přešla k nastupujícímu levicovému hnutí sociální spravedlnosti, dnes známému jako wokismus. Dalo by se bez velké nadsázky říct, že jde o názorný příklad, kdy jeden memetický komplex požral druhý. Ironií je, že toto nové hnutí se vykazuje mnohými rysy, proti nimž se noví ateisté vymezovali: obskurní rituály, mučedníci, dogmata, hereze, vyznání vin i mechanismy exkomunikace. Profesor Kolumbijské univerzity John McWhorter bez okolků označuje wokismus za novodobé náboženství.

Noví ateisté po sobě přesto něco zanechali: oslabené křesťanství, jehož význam začali někteří z nich chápat až zpětně. Ayaan Hirsi Aliová, jedna z výrazných postav hnutí, v roce 2023 oznámila konverzi ke křesťanské víře mimo jiné s argumentem, že západní civilizace nemá lepší nástroj, jak se bránit nihilismu, islamismu a novým ideologickým výstřelkům. I Dawkins, stále neochvějný bezvěrec, se dnes označuje za „kulturního křesťana“ a předloni připustil, že mu vadí ústup křesťanského étosu v Británii, zavírání kostelů a masová výstavba mešit. Viděno evoluční perspektivou, mohli bychom říct, že došlo k oslabení memetického druhu, který v kulturním ekosystému dlouho dominoval. A otázkou zůstává, co se objeví na jeho místě, neboť nic nezaručuje, že uvolněnou niku obsadí alternativa vznešená a důstojná – vítězí to, co se přizpůsobí a rozšíří. Nakonec je docela možné, že budeme ještě v dobrém vzpomínat na panáčky z lega a dětinské trollení Donalda Trumpa. Tak či onak, Sobecký gen stojí i po padesáti letech za přečtení.