Čím je vltavské kaskádě Orlík, tím je přehradám na řece Sále durynský hrad Burgk. To jezdec pochopil, když se k němu přiblížil a pak ho z několika stran obhlížel. Původně stál na skále ve zřetelně vyšší pozici, ale ve dvacátém století, ještě před válkou, k němu skoro došplouchly vlny vnucené přehrady. Stal se, podobně jako Orlík, hradem vodním, Kačákem, jak tomu svému říkal kníže Schwarzenberg.

Ale pohled na něj byl pořád pěkný, zvláště jeho bachratá věž s bohatě hrázděnou čepicí dělala na příchozího dobrý staroněmecký dojem. Fachwerk, tedy hrázdění, je jeden z těch obdivuhodných projevů německého rukodělného ducha a šikovnosti. Lze na něj natrefit i jinde než v Germánii, třeba v severní Francii, také na Ostrovech jsou ty kládami prokládané domy, ale nikde si s tím nevyhráli tolik jako v centrální Teutonii, k níž Durynsko můžeme jistě řadit. Je to spojení účelnosti a praktičnosti (dřeva bylo všude hojně, zato kámen byl drahý) spjaté s německým puzením dělat věci zároveň složitě, pracně, neodbytě – a také hezky. Nebylo to vůbec snadné, muselo se to umět, byli na to specialisti, tesaři, Zimmermanni, velmi žádaný cech fachmanů a tovaryšů. Na okraji Čech jsme měli díky německým krajanům hrázděnky také, zachovalo se jich vinou vyhnání udržovacích čet už velmi málo: prostě noví nájemníci nevěděli, co s tím, tak to buď nějak zabednili, nebo radši zbourali. Občas se někde pokouší zbylé hrázděnky zachránit a rekonstruovat, ale je to, jako by vynalézali zmizelé řemeslo: muž jedno takové heroické úsilí léta pozoruje ve městě, které dobře znal, v Kraslicích, kde parta patriotů jednu z posledních hrázděnek, už dokonalou ruinu, doslova na posledních chvíli zachránila před zřícením. Heroický výkon hodný státního vyznamenání!

Zámek či snad hrad Burgk lze tedy doporučit k návštěvě. Turisticky přitažlivá je mumie psa, kterého prý nechali budovatelé hradu zazdít z magických důvodů: to vrhá na středověké Germány nedobré světlo, ale bůhví, jak to bylo. Vyschlého psa lze spatřit u vchodu skrz skleněný poklop. Jinak je tam všechno velmi zachovalé, civilizované a vysoce reprezentativní. Hrad totiž sloužil jako poboční sídlo zajímavého durynského knížecího rodu Reuß čili Reussů, vlastně Rusů, kteří si tak říkali od 13. století, kdy si jeden z nich vzal kněžnu z Haliče, jakoby z Ruska. Ale jinak to byli pravověrní durynští Jindřichové čili Heinrichové, jak se jmenoval každý mužský potomek, který se v tom rodu narodil: jmenovali se tak i sourozenci, třeba i čtyři bratři, a na všechny se volalo Jindro! Heinzi! Aby se odlišili, dostali čísla, na konci 18. století to dotáhli k Jindřichovi pětasedmdesátému, pak začali znovu od jedničky: museli z toho poněkud šílet. Poslední vládnoucí kníže Reuß byl Jindřich čtyřiadvacátý, abdikoval v roce 1918. Rod ale žije dosud, před pár lety byl v jednom Jindřichovi odhalen vůdce spiknutí tzv. Říšských občanů, kteří prý plánovali provést puč a návrat do minulosti, obnovu starých císařských ctností a hodnot, za správné Německo uznávali to z roku 1871. Republiku, natož třetí říši považovali za nelegitimní. Jenže to měli nějak špatně domluvené, ještě než něco zkusili provést, což možná ani neměli v plánu, tak je pochytali, teď už je několik let soudí. Rodina Reußů se od svého dobrodružného Jindřicha distancovala, nazvala ho černou ovcí rodiny a bláznivým staříkem. Německu stejně není pomoci… Ani čeští monarchisté se za ně tehdy nepostavili, a to jsem to Placákovi tehdy navrhoval. Bál se.

Sídelním městem Reußů bylo nedaleké město Greiz, pobočná linie byla ve Schleizu, o němž už tady minule padla řeč, také nějací byli v Geře a asi i jinde. Tihle Jindrové Rusové měli ve svých ministátečcích všude nějaký malý hrádeček, u něj dvoreček, na něm služebnictvo, které se staralo o domácí zvířectvo, kdo měl víc nadání, šel do učení, někdo i na studia, většina ale zůstala u krav a volů, kde jim bylo dobře. Říkalo se tomu feudální rozdrobenost, bylo to odsouzeno k zaostávání a zániku, ale život to nemusel být špatný, hlavně pro ty krávy a voly, kteří teď jsou asi kde? Na studiích a v neziskovkách, řekl by tiše návštěvník.

Ale neměl to s kým konzultovat, tak si koupil lístek a šel do hradu, kde po Reußech zbyly krásné věci barokního a rokokového designu, filigránsky vyřezávané předměty panské potřeby, postele s andělíčky, skříně, pohovky, fotely a takové věci předmoderního stylu a kvality. Krásná tam je kaple s barokními varhany, jež jim tam postavil Gottfried Silbermann, nejslavnější německý varhanář Bachovy doby. Oratoř je opatřena dřevěným ochozem, jejž tvoří řada dřevěných slečen s obnaženou hrudí. Asi když se panstvo již při bohoslužbě nudilo, rozptýlilo se pohledem.

Muž dokončil prohlídku, v rytířském sále narazil na předávání maturitních vysvědčení, málem se tam zapletl mezi rodinné příslušníky, kteří by ho vzali na oběd, domnívajíce se, že jde o zapomenutého strýce. Pak si v malém shopu koupil, jak to rád činí, kompaktní disk s nahrávkami Silbermannových varhan z oné kaple. Sedl na oře, sjel k přehradě, chtěl do ní vlézt, ale na poslední chvíli si všiml cedule, která to nedoporučovala, že tam jsou víry. Muž to disciplinovaně respektoval a jel dál, lesní cestou, která brzy vedla podél Sály. Ta byla nádherná, řeka i ta cesta. Vedla a tekla úzkým kaňonem sevřeným stráněmi vzrostlých sosen a smrků, jejich kmeny voněly letní pryskyřicí. Hladina se zlatavě leskla jak krunýř mytologického rytíře, jak šupiny posvátného hada svíjejícího se na ostrém slunci středověku. Sála byla hraniční řeka mezi Germány a Slovany, sála krev jejich potýkání, slyšela zvuk hřmotných zbraní Teutonů a elegický kvil potlačených Slávů. Ján Kollár zalkal v prvním zpěvu Slávy dcery nad ztracenou „květorouchou Sálou“, po jejíchž březích „někdy silná kráčela pověstného noha Miliducha“. To byl lužickosrbský kníže z 9. století, pokud to není obecně známo, padl v roce 806 v bitvě s Franky, v bitvě na břehu Sály.

Silná noha pověstného Krasoducha šlapala do pedálů, v čemž mu pomáhalo mluno, jak chtěli obrozenci říkat elektřině. Jeho cílem bylo městečko Ziegenrück, tedy něco jako Kozí Hřbety. Když tam pak dojel, hned si ho oblíbil. Bylo bez lidí, ale krásně zašité, starobylé, pitoreskní. Kdyby bylo v Itálii, každý by ho chtěl vidět, takhle má štěstí, že je nenápadně v Durynsku. Hrázděné domy jsou proloženy domy ještě staršími, z časů renesance, jež zde má zvláštní variantu, druhově zvanou saská. Ta se projevuje pestře barevnými portály, z nichž vystupují mytologické či biblické příšery, monstra, hlavy, většinou ozdobené bílými kníry a bradkami, takže mnohé ty hlavičky se nápadně podobají našemu současnému panu prezidentovi. Tato barevná asambláž vytváří atmosféru jakýchsi archaických omalovánek, jimiž si měšťané zpestřovali přísného ducha luteránské reformace. Přísný byl i kostel svatého Bartoloměje, robustní stavba na schodech, po nichž se muž vyplazil. Seděl tam sám, před sebou na lavici nějaký protestantský zpěvník, hned první píseň, kterou nalistoval, byla slavná Lutherova píseň Ein feste Burg ist unser Gott. Napadlo ho vzít tužku a napsat k tomu Burg „k“, když ho tady mají. Hned ten infantilní nápad zaplašil.

Ale byl teprve na cestě z Burgku na Kozí Hřbety. Žár dne byl na vrcholu a od Sály šel příjemný chlad, jenž tlumil rozpálený vzduch. Jezdec zvolnil, pak zastavil zcela. Našel příhodné místo, kde by vstoupil do řeky, aniž by musel natahovat plavecký úbor. Nikým pozorován ponořil hnáty do vody, jež byla ledová, jako by vytékala z podzemních útrob věčného mrazu. Bolestivá rozkoš se rozlila jeho tělem, když ho ponořil do sálských vod celé a chvíli v tom sevření setrval. Připadal si jak křižák z Údolí včel, které bzučely tím rajským údolím.